Pravidla
 

    Večer se rozeběhl docela  v pohodě. Trochu se pilo trochu se jedlo, kecalo se, vedly se i vášnivé protinázorové debaty, smálo se, až někteří brečeli.
    A někteří také mrzli, protože přestože byl letní srpnový večer, tak byla docela zima. Právě kvůli zimě se většina odstěhovala od venkovního posezení dovnitř k baru.
    Padl tedy názor, že když už tu stejně není nic k snědku a víno už taky došlo, jít na Včelák, což byl asi tak nejslušnější podnik, kde se schází normální lidi a dá se tam hrát bowling.
    Jeden z kluků nepil alkohol,  protože tu byl autem. Tak jsem já, Vlk, ten co měl to auto a jeho holka nastoupili do auta. Petra jela na  kole a Jarek s Verčou se rozhodli, že ještě v domě trochu poklidí, a pak přijdou pěšky. Nebylo to totiž daleko.
    Seděla jsem vzadu napravo vedle Vlka. Hned co jsme vycouvali z vjezdu, začal řidič dělat kraviny a mimo jiné rychle sešlápl plyn. Auto se rozjelo velkou rychlostí.  Neujeli jsme ani 500 metrů a...
    „Bacha poliši!“ řekla ta holka a začala chvatně šahat po pásu, který neměla zapnutý. Řidič se chová stejně.
    „Dělej, jako že sis ho zrovna odepnula.“ dává pokyn.
    Mávají na nás, že máme zastavit. Auto zajíždí k policistům. Jeden z nich ho obchází a naznačuje řidiči, aby otevřel dveře. Otevře je a zaznívá klasická věta: „Dobrý den pane řidiči. Vaše doklady, řidičský průkaz a doklady od auta.“ Tak uboze ohraná věta.
    Vyhrabává občanku a papíry. Trochu mi zatrnulo, protože jsem si vzpomněla, že sebou nemám občanku.
    Venku ho poliš varuje, aby jsme si my vzadu zapnuli pásy, jinak mu dá litr pokuty.
    Ten kluk nastupuje zpátky, ještě nám to zopakoval, kdyby jsme náhodou neslyšeli. Zabouchl dveře a už se rozjíždíme. My vzadu šaháme po pásech, ale ony jsou za sedačkama, ale i tak se snažíme nafingovat, že si je zapínáme.
    V tom buchot na kapotu a policista obíhá auto.
    „Pane řidiči, Vy si ze mě děláte srandu! Já Vám to říkám podobrém, aby se ti vzadu připoutali, jinak Vám doopravdy dám 1000 korun pokuty!“
    Motor byl opět vypnut. A vystoupujeme z auta, protože musíme dostat ty pásy zpod sedaček.
    Kolem projíždí Petra na kole a to hodně nenápadně, aby si ji policajti nevšimli, protože nemá světla.
    Asi po čtvrt hodině je konečně uvolňujeme, nasedáme do auta a zavíráme dveře.
    „Čuráci, jak kdyby neměli nic jiného na práci!“ ulevuji si. Ostatní taky klejí. Oni zmínění čuráci nám pořád svítí do auta a čekají až se vzadu připoutáme.
    Tak jsem to zaklapla a zvedám ruce dlaněmi k nebi na výraz: Stačí? Jsem připoutaná.
    Jsou tak zaujetí náma vzadu, že si ani nevšímájí nepřipoutání těch vpředu. Rozjíždíme se.
    „Ha, ha. Já to držím v ruce!“ směje se Vlk vedle mě a pouští konec pásu, který se namotává zpět.
    „Sou to hajzli!“ poznámka ze předu.
    Vyrazili jsme do tmavé noci.
   „Bacha auto!!!“ zděšený křik té holky ze předu. Rána. Doopravdy to šlo rychle, ale člověk to viděl jako ve zpomaleném filmu. Nemáš síly reagovat na situaci, ale máš možnost si vše  velice podrobně prohlédnout, jako by to byla sama zlomyslnost života.
   Síla všechny hodila dopředu. Já cítila velký tlak na hrudníku. Pás. Ostatní letěli dopředu. Řidič vyrazil hlavou sklo a zkončil daleko od auta. Vlk narazil na přední sedadlo a měl nepřirozeně zkroucený krk a ta holka byla Bůh ví kde, ale na sedačce rozhodně ne.
   Bylo to jako ve snu. Nic ti nedochází, nic tě nebolí. Otočila jsem hlavu a viděla, jak za náma běží ti policajti a vzadu za nimi Verča s Jarkem. Pak jsem omdlela.

          Konec