|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Té. Však ona ví…
Ještě jsem se chvíli převaloval na posteli, než jsem se odhodlal vstát. Podivná shoda náhod. Téma do sobotníku musí vypadnout zrovna dneska večer, šéf si musí vzpomenout zrovna na mě, jenom já jako jediný musím na něco zapomenout. Vypnout před spaním telefon. Ale kdo to mohl tušit, že jo. Už jsem skoro spal, když mi zazvonil. Převalil jsem se na druhý bok, ale jelikož zvonění pokračovalo, nakonec jsem po telefonu šáhl.
„Prosím,“ ohlásil jsem se rozespalým hlasem, který jsem ještě trošku víc přihrál, aby vypadal jako opravdu velmi rozespalý.
„Nazdárek!“ ozvalo z něj. Byl to šéf. „Vašku, prosím tě, omlouvám se že jsem tě možná vzbudil, ale jsi má jediná naděje! Víš, na sobotu nám vypadlo Téma a všichni ostatní už spí, tak volám tobě, jestli bys to nemohl zachránit!“
V jiném případě by mi lichotilo, kdyby mi šéfík dodával tolik důležitosti, ale dneska v noci jsem byl přece jen chtivý spánku.
„Ale já už jsem v pyžamu, ležím v posteli a už jsem skoro spal,“ zkoušel jsem šéfovi odolávat. Dlouho jsem ale nevydržel.
Jestli mě někdo umí k něčemu zpracovat, je to právě můj šéf.
„Tak dobře teda, kolik toho chcete? A o čem to teda má být? A do sobotníku?“ pravil jsem.
„Víš, co kdybys udělal rozhovor s tím malířem Ivanovem? Mám tady v kalendáři napsáno, že o víkendu otevírá na zámku výstavu svých nových obrazů. Navíc bydlí asi jenom čtyři bloky od tebe, ne?“ Honza Ivanov byl jedním z místních umělců, maloval hodně různé části města a na jeho webovkách jsem si kdysi přečetl, že ve své tvorbě využívá teplých barev.
„Nojo, to bydlí, ale bude jedenáct hodin. To už bude asi taky spát. To už podle mě nemá cenu,“ zkoušel jsem se ještě uchránit před vstáváním, ale šéf mi odvětil, že umělci chodí obvykle spát se svítáním a že naopak teď bude Ivanov naprosto čilý a svěží. Že udělám s tímto umělcem interview, jsem se s šéfem domlouval už dávno, ovšem odložili jsme jej na neurčito. Otázky na malíře mi ležely v šuplíku. Rozsvítil jsem lampu na nočním stolku, nahmatal kousek papíru a tužku a v poloslepu jsem si napsal Ivanovovo číslo.
Pak jsem se s šéfem rozloučil a začal hledat ponožky. První ležela hned pod stolem. Ten můj šéf. Zavolat mi v jedenáct v noci. Už měsíce čekám, kdy mi nabídne tykání. Zatím mi totiž tyká jenom on. Voláme si každý druhý den už nějaký ten rok a pořád nic. Abyste si nemysleli, já nějak nelpím na tykání, ale bylo by to hezké, že jo. Druhá ponožka ležela pod postelí. Vzal jsem ještě telefon a vyťukal na něj umělcovo číslo, ale uživatel teplých barev byl nedostupný. Abych ale mohl říct, že jsem pro rozhovor udělal vše, vydal jsem se za Ivanovem bez ohlášení. Třeba bude doma. Baterky do diktafonu jsem ani nekontroloval, stejně nebude doma.
A když bude, stejně neotevře.
Zavřel jsem za sebou domovní dveře a vydal se nočním městem k umělcovu bydlišti. Nepříjemný podzimní vítr mi rozcuchával vlasy a já si je musel co chvíli upravovat. Hned zítra se nechám ostříhat dohola, už mě to vážně štve! Abyste rozuměli, já nějak nelpím na skvěle upraveném účesu, ale když já rozcuchaný vypadám na patnáct let... Ale co, město je prázdné a i kdybych někoho potkal, je tma. A nikdo mě neuvidí. Obloha zatažená, nejsou vidět hvězdy. Zítra asi moc pěkně nebude. Spadané javorové listí na chodníku.
K Ivanovou bytu jsem dorazil asi za půl hodiny. Bydlel ve starém činžovním domě z dvacátých let, které tady postavili při budování fabriky jako byty pro dělníky. Dnes už jsou všechny věkem sešlé, takové omšelé, šedé. Svítilo se jenom v posledním patře, těsně pod střechou. Otevřel jsem hlavní dveře a vydal se železobetonovým schodištěm nahoru. Cestou jsem si telefonem svítil na jmenovky zvonků, ale Ivanova jsem našel až pod onou střechou.
Trochu nejistě jsem zazvonil. „Moment!“ ozvalo se z bytu. Jasně, vždyť bude půlnoc, říkal jsem si. Taky by mi chvíli trvalo, než bych vylezl z postele. Spíš mě zaráželo, že se Ivanov tak hnedka ozval.
Po dvou minutách se otevřely dveře. Stál v nich malíř se štětcem v ruce. „Omlouvám se, měl jsem namíchanou barvu a musel jí domalovat. Pracuju. Pojďte dál,“ pravil.
Vstoupil jsem do potemnělého Ivanova bytu a začal se vyzouvat. „A nevyzouvejte se,“ říkal malíř, když mě uviděl. „Mám tady strašný nepořádek. Víte, připravuju výstavu a tak k ní dodělávám ještě nějaké věci. Dáte si čaj?“
Pokýval jsem hlavou a sedl si na malířovu pohovku ke konferenčnímu stolku. Ivanovi mohlo být kolem pětadvaceti. Byl vysoké vyzáblé postavy, svetr s rolákem na něm docela vlál, stejně jako vychozené manšestráky. Ruce měl špinavé od teplých barev a vařil mi čaj.
Rozhlížel jsem se po bytě. Vždycky jsem si takto představoval malířovo bydlení: celá obývací místnost byla vyvedena ve dřevě, včetně dvou podpůrných sloupů. U jedné stěny měl malíř postavenu postel. Mísila se vůně vanilkové svíčky s barvami. Očima jsem nenašel televizi. Na zemi se povalovaly kusy novin, na které tu a tam ukáplo kus barvy a na všech stěnách visely obrazy. Téměř na všech byl namalován nějaký omšelý městský dům a Ivanovův podpis s letopočtem. Na sloupu vedle pohovky visel obrázek zámku z roku 98. Moji pozornost však upoutal jiný obraz. Nebo tedy dvojice obrazů. Vedle stojanu stála opřená malba ženy se slunečnicí. Seděla v zelené zahradě, na hlavě měla slaměný klobouk, smála se a v rukou držela slunečnici. Na stojanu měl Ivanov napnuté plátno a na to překresloval vedle opřený obrázek. „Vyrábím jeho kopii. Chtěl bych jej dát na tu výstavu. Jmenuje se Žena s povadlou slunečnicí,“ volal na mne Ivanov zpoza rohu. Pak mi přinesl konvici s horkou vodou a hrníčkem s čajem. „Jak vám mohu pomoct?“
Čaj mi nasypal do zvláštní kovové formičky: malinkého baráčku s malinkými dírkami, odkud se luhoval do vody. Vzal jsem domeček za šňůrku, uchycenou za komín, a zalil jej horkou vodou z konvice.
„Víte, jsem tady kvůli té vaší výstavě. Vím, že je hodně pozdě, ale z redakce mě k vám vypravili, abych s vámi udělal rozhovor.“
„No, jasně, já jsem před chvilkou vstával.“
„Před chvilkou? Vy jste takový noční živel?“
„Ale to víte, já pracuju hodně po nocích.“
Vytáhl jsem z kapsy diktafon, zmáčkl nahrávání a rutinérsky se pustil do práce:
„Tak, pane Ivanove, jak byste charakterizoval vaši připravovanou výstavu?“
Malíř se zadíval na obraz se ženou a slunečnicí a po chvíli odvětil:
„Víte, já tu výstavu dělám hlavně kvůli támhletomu obrazu. Namaloval jsem ho před lety a věnoval té ženě. Té ženě se slunečnicí. A ta mi ho asi před týdnem přinesla zpět, na několik dnů. Tak se snažím udělat kopii, abych ji mohl vystavit…“
„Asi vám na tom obrazu hodně záleží, viďte?“
„To jo. Docela hodně. Poslední roky maluju hlavně město a podobné ptákoviny. Nedělám to rád, ale vynáší to. A nějak se živit musím. Ale když jsem byl mladší, dělal jsem cyklus portrétů mé přítelkyně. První byl červený, druhý žlutý…a tady tento, ten je poslední. Pak jsme se rozešli. Nechtěl jsem je nikdy vystavovat, ale jak říkám, něčím se živit musím. Tak jsem bývalou přítelkyni poprosil, jestli by mi tady ten půjčila a dělám jeho kopii. Nová výstava bude složená vlastně jen z těchto obrázků. Mám jich asi dvacet. Včetně tohoto zeleného.“
„To jste maloval od první chvíle, kdy jste se poznali?“
„Jo, to byl tehdy listopad. Takový ten listopad, co bude i letos. Byl jsem v posledním ročníku gymnázia, na maturitu neuměl nic a každé ráno jsem musel vstávat o půl sedmé. Na autobus, který jezdil se zpožděním v 7:20, jsem to měl z domu asi dvacet minut. Natáhl jsem na sebe dlouhý kabát, přes rameno hodil batoh, ruce strčil do kapes a šel na zastávku. Většinou jsem tam stál sám a mrznul a hleděl přes ulici na vysokou oprýskanou zeď, která, co já pamatuju, sloužila vždycky jako reklamní plocha, dneska se tomu říká billboard. Každý měsíc tam bylo něco jiného a za ty roky se tam vystřídalo mrťos reklam, od plenek až po předvolební sliby. Teď tam byla nějaká paní, sedící na lavičce. No a pak vždycky přijel autobus, přijel vždycky tak akorát, kdy mi už i víčka začala zamrzat. Mrazem napuchlou rukou jsem v kapse nahmatal třináct korun a u řidiče si koupil jízdenku. Tak akorát, z nosu už jsem měl natečeno skoro až na spodní ret. Ale od té doby, co začali jízdenky tisknout na ten malý papír, mi vždycky vydržela tak dvě tři zastávky. Navíc tam topil, takže bylo pořád hůř a hůř. Na zastávce u školy jsem se pak vždycky snažil vystoupit jako první, aby mě nikdo neviděl s rukávem u nosu. No a pak ta škola. Kdy vlastně maturuješ?“
„Také letos. Teda, letos, jako vy tehdá,“ odpověděl jsem.
„Tak to ti nemusím vykládat o tom, jaké to tam bylo. To víš svoje, co?“
„Nojo,“ pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem, aby Ivanov pokračoval.
„A pak jsem se vždycky vracel. Máš ještě čaj? Ukaž.“
Podal jsem Honzovi hrníček. Čaj měl opravdu výborný.
„No a pak jsem se vždycky vracel domů,“ řekl Ivanov až mi dolil z konvice. „Zase autobusem. A víš jak, kolem čtvrté už bývá šero, tak jsem vždycky přišel domů až někdy za tmy. No a teďka jsem vystoupil na zastávce u toho billboardu. A představ si, k té sedící paní někdo přimaloval fixem dešťové kapky. Tak jsem si řekl, proč by na ni mělo pršet? A vytáhl jsem také fixku a přimaloval jí deštník. Vypadalo to fajn, opravdu. Docela mi to zvedlo náladu. Kapky byly modré a můj deštník červený, tak to vypadalo docela fajn. A pak jsem šel zase domů. Co také chceš v takový podzim jiného dělat? Příroda už to dávno zabalila, maturita byla v pakárně a kamarádů jsem také neměl nějak moc. Většinou jsem poslouchal nějakou undergroundovou muziku nebo si maloval. Poslouchej, co ty vlastně posloucháš?“
„Já? No, všecko, dá se říct. Hlavně teda kytarové skupiny,“ odpověděl jsem.
„Tak to ti něco pustím.“
Ivanov odešel do vedlejší místnosti a vzápětí se vrátil s gramofonovou deskou v ruce. Na televizním stolku, kde chyběla televize, oprášil starý gramofon a pustil elpíčko.
„Poznáváš to?“ zeptal se mě, když začala hrát první písnička.
„No jasně, to je poslední album Beatles,“ odpověděl jsem,
„A moje nejmilejší,“ dodal Ivanov. Pak si ke mně sedl a pokračoval.
„A ráno jsem se probudil do dalšího takového prázdného dne. Zase byla kosa jak prase a vůbec všechny ty věci okolo, ruce v kapsách, a tak. Přišel jsem na zastávku a ze zvyku mrkl na billboard na protější straně. A řeknu ti, ještě nikdy mi žádná taková paní na lavičce neudělala takovou radost. Kromě dešťových kapek a deštníku tam byla nová kresbička! A zase červeným fixem! Teďka kolem té paní na lavičce projíždělo auto a stříkalo na ní vodu z kaluže. Chvíli jsem na billboard hleděl a pak tam modrou fixkou přimaloval staršího solidního pána. Vtěsnal jsem ho mezi tu paní a mezi to auto, takže paní byla v suchu. Doslova. Na rozdíl od toho staršího solidního pána teda. Ten to schytal. A měl jsem z toho ještě větší radost než předtím.
Ve škole jsem pak sebou pořád vrtěl na židli a přemýšlel o tom billboardu. Kdo to tam maluje? Co je to za člověka? Je to holka nebo kluk? Jestli holka, jak je stará? A přimaluje tam zase něco? Nojo, takové věci mě vrtaly hlavou. Odpoledne jsem si skoro zapomněl koupit jízdenku a málem jsem kolem řidiče prošel bez placení, jak jsem měl v hlavě jenom ten billboard. Na zastávce jsem pak vystoupil z autobusu a jako kdybych byl přitahován magnetem jsem běžel k paní na lavičce. Nic nového tam nebylo. Nevadí! Prohlédl jsem si aspoň znovu to auto. A byla to fakt pěkná malůvka. A určitě ji kreslila holka. To poznám! A bezesporu má talent…Řekl jsem si, že se tam třeba zase objeví něco nového ráno, a odešel jsem domů. Na posteli jsem se převaloval asi hodinu a přemýšlel jsem o té holce z plakátu. Jaká asi je? A co namaluje zítra? Jestli teda něco namaluje. A bude to zase tak originální jako doposud? A ráno jsem se dozvěděl… Nebude ti vadit, když si zapálím?“
Vadilo mi to, ale řekl jsem, že vůbec. Abyste rozuměli, já nějak nelpím na nekuřáctví. Pro mne za mne, ať si každý kouří jak chce. Ale když někdo hulí v mé přítomnosti, to fakt nemám rád. Ale co se dalo dělat. Honza Ivanov sáhl pod stolní lampu pro krabičku cigaret a zapalovač, jednu si zapálil a pokračoval:
„No a ráno, jak jsem byl tak natěšený, tyjo, rodiče mě nepoznávali. Vždycky jsem byl takový zachmuřený, hlavně teda po ránu a hlavně teda na podzim, že. A teď najednou takové nadšení, že jdu do školy. A představ si, na billboardu byl nový obrázek! Bohužel autobusák jel dneska bez zpoždění, nevím jestli mi to udělal naschvál, ale bylo to prostě tak. Takže jsem neměl vůbec šanci z toho plakátu něco přečíst. Vůbec. A tak jsem prožíval nejhorší trýzeň celého školního roku. Ten den jsme měli zrovna osm hodin. A ten den jsem zrovna musel jít ještě nakupovat, a ten den byla zrovna u pokladny fronta, takže jsem jel domů až skoro posledním autobusem. Jenže jsem si blbec zapomněl doma fix! Rozumíš, jak jsem tak ráno spěchal a byl jsem celý bez sebe, zapomněl na fixku! Tak jsem nepřimaloval nic. Jak já byl naštvaný. Abys rozuměl, já nějak nelpěl na tom, aby tam bylo něco přimalovaného, žejo. Pro mne za mne, nemuselo tam být nic, ale to víš, že by mě to potěšilo…“
„A co tam teda bylo přimalováno?“
„No, byla tam taková bublinka, směřující od té paní. A v ní byl namalovaný otazník. Jakože paní nechápe. Ale takový ten otazník, takový ten elegantní, jakoby nedotažený. Vypadal jak půlka lipového listu. Anebo srdíčka. Chtěl jsem strašně moc dotáhnout tu druhou půlku, rozumíš, do toho srdce…Ale neměl jsem čím. Tak jsem si ráno trošku přivstal a dotáhl srdce do šťastného konce. Takové modročervené srdíčko. Moc se mi líbilo, víš, vypadalo to tak trochu jako nějaké biologické schéma. Že v jedné půlce je shromážděna ta…vy to teď berete, ne? No, ta okysličená a ve druhé neokysličená krev. Takové pěkně srdce, no. Poslouchej, hraješ karty?“
„No, občas s kamarády hrávám mariáš.“
„A ferbla umíš?“
„Um… vlastně ne.“
„Hmm, škoda, ten se dá hrát ve dvou, že jo. Ale beztak umíš, ale zajímá tě, jak to asi bylo dál, žejo?“
„Povídejte!“ vybídl jsem Ivanova
„Hele, mně můžeš tykat. Já jsem Honza,“ řekl malíř a podal mi ruku.
Vida, u šéfa se snažím nějaký ten rok a furt nic.
„Vašek,“ odvětil jsem a stiskl Honzovi pravici.
„Tak teda Vašku, poslouchej. Sedl jsem si ještě ten večer naproti tomu billboardu, na lavičku zastávky. A čekal jsem, jestli ta holka půjde kolem.“
„A šla?“
„Seděl jsem tam až do noci, skoro jsem usnul.“
„A uviděl jsi ji?“
„Neuviděl. Výsledek toho všeho byl ten, že jsem akorát onemocněl.“
„Takže nebylo nic?“
„Ležel jsem dva týdny s angínou v posteli, to víš, že to bylo strašné, nemohl jsem na krok z domu. A pak…“
„A pak?“
„Když jsem se potom vyléčil, začal jsem dohánět školu. Ale tu paní na lavičce ještě ničím nepřelepili, takže tam seděla pořád. A jednoho dne, když jsem vystoupil z autobusu, před tím billboardem postávala nějaká holka.“
„A…byla to ona?“
„Nejdřív jsem na ni jen tak hleděl a nic neříkal. A pak jí nabídl, že bych ji namaloval. Tak vznikl tady ten obrázek.“
Ivanov ukázal na obrázek smějící se ženy na červeném pozadí. Visel za mými zády.
„Pak jsem namaloval ještě tam ten modrý, to je ten, co visí támhle na tom sloupu. A pak tu mám ještě žlutý, ten visí u postele. Zbytek mám pod postelí, musím je zarámovat, abych je mohl vystavit.“
„Takže jste se seznámili díky té paní na lavičce.“
„Ale ne, to ani ne.“
„Copak to nebyla ta, se kterou jste si vzájemně malovali fixem?“
„Nevím.“
„Prosím?“
„Nikdy jsem se jí neptal,“ pronesl Honza a bylo na něm vidět rozčílení. Odkašlal si do vlněného roláku.
„To je zvláštní. Přitom jste s ní namaloval dvacet obrazů.“
V tom začal na stole zvonit telefon. Honza se na něj vystrašeně podíval. Viditelně nevěděl, co má dělat.
„Proč to nezvedneš?“ zeptal jsem se.
„Protože…prostě ne!“ odpověděl.
„No, jak myslíš, ale…“
„Víš co, měl bych jít zase pracovat, výstava začíná za týden a já ještě nemám hotový ústřední obraz,“ řekl hodně podrážděně Ivanov a vytáhl telefonní šňůru ze zdi.
„Ale počkej, nechtěl jsem se tě dotknout,“ pravil jsem omluvně.
„A kromě toho si myslím, že bychom si mohli zase vykat,“ prohodil zády ke mně Ivanov.
„No dobrá, tak teda děkuju za rozhovor.“
Vypnul jsem diktafon a šel se obout. Ivanov mě ignoroval. Bylo na něm znát rozčílení, ale mlčel a vyráběl kopii Ženy se slunečnicí.
„Nashledanou,“ zavolal jsem ještě ze dveří, se šálou kolem krku.
Nic.
Vyšel jsem ven před dům. Bylo časně nad ránem a vítr zvedal listí ještě víc než včera. V tom se do ticha ozval hukot motoru. Před pavlačákem hlučně zabrzdilo černé auto, ze kterého vyskákalo pět mužů. Vnikli do domu, slyšel jsem dupání na schodišti. Za několik okamžiků se v Ivanově pokoji zhaslo.
Bylo časně nad ránem a vítr zvedal listí ještě více, než včera.
Žena s povadlou slunečnicí. Trošku se ušklíbla.
|
|
|
