Pondělí 15.8

Vydatně a furt, jako že nikdy nepřestane. Takhle nějak pršelo o povodních, snad i o potopě. Start. Multivan hladově vyráží a jeho 170 koní jede jak z praku. Jenže jen do první zácpy na Letný. Stojatost počasí prosákla do dopravy. Dalších pár olezlých posunovaček.

Ted se těší na spaní v autě. Je mu 14, skautovi. On the road mu nic neřiká. Bereme máti k sestře. Nestíhá, o čem povídáme, reaguje o tři věty později. Sama od sebe říká věci, kdy my nechápem, proč říká tohle, teď a nám.

Dálnici na Hradec halí metrová závěj dešťové tříště. Brzdová světla obtížně pronikají a vypadají jak potenciální smťáčci. Teď ovšem všechny blinkry. Že už smrťáčci krouží. Naštěstí jen pár plechů – cizích.

Oběd v motelu Kopičák. Jen pár reklamních předmětů připomíná rok 2005. Obsluhu i hosty dovezli z 80.let. I jídlo.

V Kostelci nad Orlicí procházka po náměstí zděsí zaprděností městysů. Cesta k dědově domku je úděsně krátká. Chceme se z máti jen rozloučit, strýc a teta zvou dál. Strýc mlčí. Než něco řekne, na vteřinu tiše a pomalu odhalí přední zuby. Teta a máti mluví furt, beze smyslu bez pointy.

Tady je Krakonošovo, moh by říct Trautenberk, nebejt to Žamberk. Snaží se tvářit hrdě. Na malém kousku místa nechaném horami vypadá legračně. Musí se stáčet obtáčet dotáčet. Všichni s ním.

Chápu, proč měli hipíci dodávky. Sedíme výš, tedy vidím a dojedem dál. Nejsme ty vobyčejný blbý nízký osobáky, ani ty nevohrabaný náklaďáky. Výhody obou.

Cestou do Jeseníků auta odpadaj. Z lesů jsou haldy zeleně. Do cesty nelezou. Furt leje. Na řídkých mýtinách kytky všech barev. Až se do nich opře slunce, průchozí zešílí z těch vůní.

Autokemp v Hlučíně. Přivítání: jo tak dovolenkovat se chceš? Hákovat máš! V půl deváté vše zavírá. Poslední tři černý lahváče (černý fakt nemusim) mi prodává rozpačitě recepční. Vlastně tam není, vlastně mi nic prodat nesmí. Na terasu bufetu si pozval kamarády na grilovačku. Prodavačka odešla na šuk.

Pivka do auta. Odjíždíme do nejvzdálenějšího kouta kempu. Ted čte fantasy. Na rozkládacím stolku píšu tohle.

Mezitím volám Evě. Příměří po dóst hustý hádce – i varianta stěhování. V klidu teď počítáme mrtvé a raněné.

Rozkládáme zadní lavici a sklápíme sedadla v 2. řadě. Navazují. Spacáky a spíme v poho. Ve čtyři se mi chce chcát. Leje. Jen otevřu dveře. Není poznat, co dopadá na zem.

Pokračování příště