Z rozmaru, z dlouhých chvil,
unaven stářím a mlčením hor,
naposled pohlédnu do nitra příběhu,
halucinací pozemských očí.

Mámením smyslů zas,
pohladím ruce těch,
jež otiskli do věčných knih
nevinnost,
oděnou v dětskou tvář.

Melancholicky zazní árie dospívání,
pláč slepých a neschůdných cest.
Zachtělo se Ti okusit blaženost neexistujících?
Co mohlo Tě svést?

I uzřel jsem,
když svět si sundal víčka,
že život je dno propasti
a stěny lemují štíhlé stonky láskyprostých bytostí.

Již nesnesu přítomnost měnících se srdcí,
již neunesu tíhu nerozlomitelných pout.
Jsem dohasínající oheň,
v dlaních svírám oblázek,
svržený z nebe půlnočním orkánem.

Vězte!
Jednou se opět vrátím
a rozdrtím hlavu každému,
kdo naruší,
byť jen šepotem,
všeobsáhlý mír kolující za zdmi mých katedrál.