PROUD

Starý prorezlý náklaďák a osobák s odklápěcí střechou. Dva osamělé body určující nekonečnost osmi proudové dálnice táhnoucí se od nikud nikam. Jediná dvě auta, která tudy jezdí s neuvěřitelnou pravidelností. Jedou pokaždé ve stejném pruhu. A pokaždé v protisměru.

„Pojeď ty parchante!“, zařval zuřivě Petr, až mu naběhly žíly na krku.

Auta se k sobě nebezpečně blížila. Ani se nesnažil brzdit, nebo vyhnout náklaďáku. Nikdy před tím to k ničemu nebylo.

Obnažil zuby v úsměvu zuřící bestie, „Dem na to!“, podřadil a plyn zadupl do plechové podlahy sporťáku takovou silou, že se v ní zasekl. Motor zařval a vystřelil auto kupředu. Ještě stačil odepnout bezpečnostní pás a prsty zaryl hluboko do koženého potahu volantu, až mu naběhly žíly i na rukou a zakřupaly klouby na prstech. Řev motoru přehlušil náraz náklaďáku a cinkání malinkatých skleněných střípků.

Pak bylo, jako vždy, ticho.

Nesnesitelná bolest, tma, samota.

Bezmocně ležel na silnici jako pohozený novorozenec. Možná byl i stejně vyděšený.

Pomalu začínal přicházet k sobě. Tušil kde je nahoře a kde dole, hučení v uších ustupovalo, ale oči otevřít nedokázal. Zaslechl známé cvaknutí, zaskřípění a bouchnutí dveří náklaďáku.

Blížící se kroky zastavily vedle Petrova těla: „Dobrej pokus Péťo“. Cvakalo to, když mluvil.

Jako ty srandovní natahovací zuby na klíček. Petrovi to moc srandovní nepřišlo. Věděl proč.

Trochu to zachrastilo. Řidič náklaďáku se právě sehnul a vrazil mu dva kostěné prsty do zavřeného oka, aby mu necitelně roztáhl víčka od sebe: „Kuk!“.

Petrovi se naskytl pohled na obličej šklebícího se kostlivce, stejně jako už tolikrát před tím. Cvakajíce zubama se kostlivec ujal monologu: „Takhle nějak se cítí panák z crash testu, nemyslíš? He-he! Ještě sem nepoznal nikoho, kdo by vydržel tak dlouho, jako ty Péťo. Tolik let.“, nesnášel, když mu říkal Péťo. Takhle mu říkala banda kluků na základce, když ho šikanovaly. Kostlivec o tom dobře věděl. Věděl o všem, i o tom, na co Petr už dávno zapomněl.

„Je mi jasný, že nemá cenu tě přemlouvat, ať už to konečně vzdáš. Nemá to cenu.“, Kosťa se na chvilku odmlčel, jako filozof. „No nic, mizim. Za chvilku jsou tady. Přeju hezkou zábavu.“

„Jo a čau zítra.“. Vytáhl kostěné prsty z oka a ztratil se ve tmě za víčky. Zachrastilo to, když se narovnal. Pak už jen kroky k náklaďáku, cvaknutí, zavrzání, bouchnutí a rozřehtání motoru starého náklaďáku. Projel kolem něj a zatroubil na pozdrav jako vždy. Pořád dokola to samé.

K nekonečné bolesti se připojila opět i samota. Ne na dlouho.

Země se začala pozvolna otřásat. Slyšel kroky tisíců. Blížící se kroky. Lavina pochodujících zaplavila celou osmiproudovku od kraje ke kraji. Šlapaly mu po rukách i nohách, po hlavě, hrudníku, po břichu, po rozkroku. Hodiny a hodiny utrpení.

Celou věčnost trvalo, než poslední z nich prošel.

Otřásání asfaltu umíralo do ztracena, on ale umřít nedokázal.

Spustil se déšť. Kapky vody vytvářely na silnici podivné obrazce z jeho krve. Propojovaly se navzájem, jak déšť nabýval na síle a začaly mizet se zvyšováním hladiny vody. Všechny krvavé obrazce se nakonec rozpily v jediný, odtékající po proudu. Hladina se natolik zvýšila, že s sebou proud strhl nejen Petrovo tělo, ale i vrak jeho auta.

Všude nic než voda. Petr klesá ke dnu. Procitne při doteku zmačkané kapoty a na plicích ho tíží příšerný tlak. Nemůže se nadechnout. Je pod vodou! Zběsilé kopání, škubání svalů. Blíží se k hladině plné záblesků světel. Škoda,že je ještě tak daleko. Přestává kopat, přestává se hýbat.

Jen se vznáší.

Utopil se dřív, než se mohl nadechnout, ale neumřel. Ne úplně.

Všechno dění kolem vnímá. Vodu v plicích, bolest prostupující každičkým kouskem nervu. Bezvládné tělo vyplavalo na hladinu, nad níž zuří bouře. Každou druhou vteřinu temnotu prořízne ostré světlo blesků. Do jeho těla udeří jeden z nich.

Trhne s sebou a zjistí, že asi na chvilku usnul za volantem svého auta se sklápěcí střechou.

Podvědomě začíná tušit, že nešlo o mikrospánek.

Jede v jednom z osmi pruhů. Úplně sám.

Ne na dlouho.

Daleko odsud v nemocnici sv.Pavla:

„EEG jako přes kopírku pane primáři. Stále stejné.“.

„V jeho mozku probíhá pořád ten samý proces. Je to záhada. Zkoušely jsme všechny alternativy léčby, ale bez výsledků.“

Petr nemůže uvěřit vlastním očím. Na krajnici stojí malá holka s nataženou rukou a vztyčeným palcem. Nic takového se před tím nikdy nestalo! Něco je špatně.

Dupne na brzdu. Holka nastoupí a Petr se snaží zvládnout situaci: „Nazdar škvrně, kam to bude?“. Kam to bude? Ty ses snad pomátl! Nemůžeš tu holku vzít s sebou, vždyť ona to nepřežije!

Mezitím, co Petrovi mihotají myšlenky hlavou, děvčátko nasedne a smutně si povzdychne:

„K náklaďáku“.

EEG se mění, ale doktor ani primář si toho nevšímají. Oba hledí na Tělo připojené na přístroje vykonávající důležité životní funkce. Dnes má dojít k jeho odpojení.

„Vzpomínám si, když ho sem přivezli. Je to už docela dávno. Tehdy jsem ještě nebyl primářem“.

„Připoutej se maličká“, napomene ji Petr. Dívka poslechne. Roztěkaně sleduje silnici a Petra.

„Máme málo času“, vyhrkne holčička nervózně. „To vím taky, náklaďák už se blíží.“.

Rozhodl se to strhnout napravo, aby přežila alespoň ona. Zastavil, těsně před nárazem.

„No nic, odpojte ho pane kolego“. „A jak se sem vlastně dostal pane primáři?“

Očekával náraz, tříštění skla, křik té malé, ale jediné co se stalo je, že náklaďák projel skrze ně, jakoby byl jen ze vzduchu. Přímo před nimi se rozzářilo světlo.

„pííííííííííííííííííp..........“. „Měl autonehodu. Jeho dcera to nepřežila“.

Světlo pohltilo holčičku, vznesla se jako motýl. Víš a víš. Jeho pohltila temnota. Poslední co zaslechl bylo „Tatínku“...mohla to říct ona.

Otevřel oči. Ležel na lůžku a trčelo z něj plno hadiček. V plicích měl poslední nádech: „...Tatínku?“.

Nikdo ho neslyšel. Ani dcera, ani doktoři, ani kostlivec.

Srdce přestalo bít. Ustal proud krve v žilách, proud myšlenek v mozku a proud zlých snů bůhví kde.