BRAAAK!

Max Bubakoff: Okolnosti smrti S. H.

Netopejr, Praha 2005

„Mirka vzala svůj život poprvé pevně do rukou ve chvíli, když je měla po lokty od krve.“ (Intermezzo VIII.) A kdy jindy už by mělo být ve Tvaru místo na trochu krve, střev a hrubých slov, když ne před Vánocemi, svátky klidu a míru?

Abychom se podívali na droby té knížce, musíme rozpárat celofán se symbolem zapovídajícím ji nezletilcům. Ten dělá – spolu s varováním z obálky, že autor zvykl hovořit bez ubrousku, a s titulní ilustrací – Bubakoffovu dílu jistě skvělou reklamu mezi rebelujícími chlapci jakéhokoli věku. Netopejr v tom zkrátka umí chodit. Stránkám třeba nepřidělil čísla, tak si nemůžeme zaslomkovatět a sím sím se hlásit, že  na stránce 15 je napsáno rozumnější bez -n-, sím. Ostatní čtenáři číslování taky nepotřebujou, přečtou to jedním dechem, nebo zahodí nejpozději na konci první kapitoly. Tam, na chodbě jednoho dopravního inspektorátu náhle padne výstřel a – je vymalováno. Mozkomíšním mokem. Jak se to sluší v řádném braku, zvlášť když se jeho duchovní papá jmenuje Tarantino(ff).

Bubakoffova novela je postavena na detektivní zápletce, jde o širší okolnosti smrti S. H., jak říká titul, děj ale nezačíná nalezením mrtvoly, jak by se slušelo v klasické krimi. A taky nepostupujeme chronologicky, „dvojrozměrně“ (ať už po přímce vpřed či vzad). Vždyť jsme právě hovořili o jistých filiacích (a mohli bychom být podrobnější a jmenovat  Ritchieho, Rodrigueze...). Knížka je poskládána z umně střihaných epizod, při jejich vyprávění Bubakoff střídá perspektivy, tutéž scénu klidně snímá dvakrát z pohledu různých postav. Dává tak čtenáři zakusit pocit plasticity, trojrozměrnosti. Jednotlivé epizody přitom tvoří uzavřené celky, většinou vyhrocené pointou, leckdy šokantní. A jako pravý žák svých hravých mistrů, kde by jiným stačil symbolický záblesk ostří či zápach střelného prachu, chlístá Bubakoff celé džbery tělních tekutin. 20% navíc zdarma!

Nejvtipnější ale na celé knize je zasazení příběhu mezi Aš a Moravu, využití místních typů i stereotypů. Velké podsvětí je na jedné straně zastoupeno balkánskými živly, na druhé bývalým bolševickým funkcionářem, který se v nové době dokázal rychle zorientovat a pro své černé plány využívá známostí z doby moskevských studií. Pěšáci zločinu se rekrutují většinou z místních lúzrů, jejich cesta vede od vybírání popelnic k vybírání výpalného... Jednou z hlavních postav je zas učitýlek, který už už sahá po hvězdné kariéře zástupce, jinou zkorumpovaný (jak jinak) policista nebo začínající drsná kapely, která se tolik touží přiblížit americkým vzorům... Bubakoff byl v tom směru úspěšnější, pochopil, že je potřeba schémata nejenom převzít, ale taky doplnit něčím vlastním a osobitým.

Jedním z takových vylepšení je série intermezz, oddělujících kapitoly. Jsou to záblesky s dvojí funkcí: jednak předjímají budoucí děj (ovšem ne děj kapitoly hned následující, to by bylo příliš jednoduché) a fungují jako spojovací články, jednak svou lakoničností a vyhrocením slouží budování napětí. „Dinčo Dinčev za svůj život vybruslil z nejedné šlamastyky, když ale uviděl ten radiátor, věděl, že je konec.“ (Intermezzo V.) Jsou to doklady toho, jak Bubakoff ovládl techniku filmového střihu a náznaku.

Ovšem není to jen filmová řeč, co pseudonymní autor umí. Šťavou krvavých stejků, které nám servíruje, je řeč česká. Existuje vysoká čeština (kterou skoro nikdo nezná mluvit). Jak se jmenuje její absolutní protipól, to nevím. Zato vím, kde ji najdete v nejkošatějším provedení, plnou roztomilých vulgarismů a těžkotonážních přirovnání. V tom anonymním městě, kde poručík Krahulík cvičí svého psa na bezdomovcích, kde v sudech hnije, co nesnědla prasata brutálního vraha, kde Dinčo Dinčev operuje kolena bejskou...