|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vdala se před několika týdny, teď je z ní Marie T. A její nové jméno k ní začíná promlouvat; to ona ale nevnímá, nepřemýšlí o tom tak.
Věci se nám prostě dějí, řekla by si, a jméno s tím přeci nemá co dělat.
Pomalu se plíží kuchyní, kde její matka právě dává vařit mléko, čeká ji. Mariina matka patří mezi ženy, kterým nic neujde a Marie to moc dobře ví, proto se snaží jít co nejtišeji. Nechce s nikým mluvit, ani s ní. Někdy potom, ano, ale ne teď.
"Ty brečíš?" ozve se z ničeho nic hlas Mariiny matky.
"Ne," odpoví Marie a snaží se přitom nefňuknout.
"Nelži mi, poznám, když brečíš." Teď už se k Marii otáčí. "Co se ti stalo?"
"Nic."
"Napsali ti, že tě nechtějí, viď?"
"Ne."
"Tak co se stalo?"
"Nenapsali."
"Tak co ti napsali, když ne to? Berou tě? Nebo co se děje? Proč brečíš? Povídej."
"Nic. Nenapsali mi vůbec nic."
"Ale jak je to možný?"
"Já nevím, prostě vůbec nic, byla jsem na poště, koupila jsem obálku, jak jsi říkala, všechno, co chtěli, jsem tam poslala, jenže se neozvali, nestála jsem jim asi ani za odpověď."
"A poslala jsi to rekomando?"
"Cože?"
"Poslala jsi to doporučeně?"
"A to se musí?"
"Ale no tak. Všechno bude dobrý, holčičko, uvidíš. Jen nebuď tak zbrklá."
"Hned zítra to udělám pořádně. Třeba ještě není pozdě." Marie si otře slzy.
"Dobře, zlatíčko. A přece bys hned nebrečela kvůli takové hlouposti, teď mysli na Ivana a na vaše dítě. A mysli radši na to, co je před tebou. Nebo spíš před vámi."
Matka s dcerou se chytí za ruce a usmějí se na sebe, jenže to už se ozývá syčení, bílá pěna zběsile vyskakuje z hrnku a místnost naplňuje pach spáleného mléka.
Úsměvy se změní ve smích.
"Tak to vidíš, i takovýmhle věcem se nakonec člověk zasměje, když ví, že to může být horší. Dobře to dopadne, uvidíš. A už nebreč."
25. července 92
Drahá maminko,
nevím, co dělat, zkusila jsem už všechno. Nemám nikde žádné dovolání. Všechny věci mi sebrali, všechno, co mi tu zbylo po Ivanovi, než se ztratil, dokonce mi vzali i dům. Jak mi mohli sebrat dům? Prý kvůli uhrazení Ivanových dluhů. Co to jen proboha Ivan dělal, že jsem o tom vůbec nevěděla? A proč mi o tom nikdy neřekl? Kam jen odjel? Teď mě kvůli němu vyhodili na ulici. Vyhodili mě jako psa, že prý musím odejít, jinak že se o mě už postará policie. Tak jsem šla. Co jsem mohla dělat? Nemám kam jít. Jsem zoufalá.
Tvoje Marie
Marie T. se prodírá lesem. Chvílemi musí lézt po čtyřech, aby prošla, s malým v náručí, jen opatrně, ať mu neublížím, je to můj poklad, moje zlatíčko. Prolézá trnitými keři, a to všechno jen proto, aby nemusela po příjezdové cestě. Tam se ukázat nemůže, tam by ji viděl. Strýčka se nebojí, to ne, bojí se jeho pohledu, bojí se jeho očí, protože kdyby ji viděl takhle, zničenou, zlomenou, musela by se na místě propadnout hanbou. Dělám dobře, říká si Marie a pokračuje v cestě, dobře.
Nakonec se dostává k cíli. Přichází zadem ke strýčkovu domu, ví, že tam ji nezahlédne. Obchází zídku dvora a schovává se za narovnaným dřívím. Tam ji strýc neuvidí, nenašel by ji tam, ani kdyby ji hledal, to ví moc dobře, vyzkoušela si to už jako dítě. Byla to tehdy její tajná skrýš, do které se nikdo jiný nedostal. Ukrývá se tam i teď, jenže teď je to všechno trochu jinak, tak, jak by ji tehdy ani ve snu nenapadlo.
Marie čeká. Ví, že strýc jezdí každé dopoledne nahoru do vesnice pro nákup, znají ho tam, věci má vždycky předem připravené a nezdrží se víc než deset minut. Někdy vyráží před polednem, jindy už v osm, to podle toho, kolik má práce a jak ji stihne. Počkám, říká si Marie, počkám klidně celý den, protože nemám jinou volbu, nemám.
Usadí se, malý právě usnul, jen ať se neprobudí a nespustí, to by byl konec. Hajej, miláčku, maminka se o tebe postará. Teď je taky unavená, taky na chvíli zavře očička, bude ale jen přemýšlet.
28. července 92
Maminko,
malý je v pořádku u strýce Gabriela. Postarala jsem se o to. Ale já jsem tam zůstat nemohla, styděla bych se před strýčkem, styděla bych se podívat se mu do očí, po tom všem. Uvědomila jsem si, jakou měl strýček tehdy pravdu, když říkal neber si ho, neber, Marie! Už tehdy on nejspíš o Ivanovi věděl, co já nevěděla. Je mi tak hrozně líto, jak jsem na něj byla tehdy sprostá. Já pitomá jsem byla hluchá a slepá úplně ke všemu a neposlouchala jsem nikoho. Nepředstavíš si, jak je mi to líto, maminko. A malý? Hrozně moc mě to bolelo, když jsem ho musela takhle opustit, ale věř mi, bude to jen na chvíli. Moc se mi po něm stýská, celé noci propláču. Ale pak zase myslím na něj a taky na tebe a je mi líp. Věřím, že všechno bude zase dobré, protože nic jiného mi teď nezbývá.
Jsem unavená, strašně unavená.
Tvá Marie.
Marii vytrhne z polospánku bouchnutí dveří. Auto. Strýcova dodávka, napadne ji okamžitě, konečně!, strýc Gabriel, pak uslyší naskočit motor. Poznává jeho zvuk moc dobře, poznala by ho všude, auto se teď trochu zakucká, přesně tak, zzz škyt škyt, vždycky bylo trochu neposlušné. A pak už vyjíždí ze dvora, pomalu se vzdaluje, po polní cestě, pak do kopce, až nakonec zmizí za remízkem.
Marie opouští skrýš a míří k hlavním dveřím, kde se loučí se svým dítětem polibky. Maminka se vrátí, miláčku, vrátí se, až bude schopná se o tebe postarat, teď se o tebe ale postará Gabriel, zlatíčko moje, strýček Gabriel. Pak položí dítě, ten tichý, spící uzlíček neštěstí, před práh a vedle něj obálku se zbytkem peněz, co stačila uchránit před soudními zmocněnci a s dlouhým dopisem, ve které
m se strýčkovi omlouvá a mockrát prosí o odpuštění.
Nakonec se s pláčem otáčí a mizí v lese, jen rychle, než se strýček vrátí. Co by mu jen asi vypávěla, kdyby ji tady takhle přistihl. Musela bych se propadnout hanbou, napadne ji, propadnout se hanbou.
29.července 92
Maminko!
Vzpomínáš si ještě na Eriku? Pracovaly jsme spolu v dílně. Byla u nás několikrát s holčičkou. Víš, tak Erika, ta mi teď hrozně moc pomáhá. Byla to moje poslední naděje, zkusila jsem jí zavolat. Neodmítla mě. Nechá mě teď u sebe na nějaký čas bydlet, mám pro sebe pokojík, do kterého se sotva vejdu, ale jsem vděčná i za to. Věř nebo ne, maminko, Erika za to nic nechce. Říkala mi, že se vyrovnáme později, ale to ona jen tak. Je to opravdová kamarádka. Jsem jí hrozně vděčná a hned zítra si začnu hledat práci, abych jí mohla všechno splatit. Myslím stále na tebe i na mého malého, jak ráda bych ho měla u sebe, jenže nemůžu.
Myslím na vás na oba.
Marie
"Co bys chtěla dělat?" ptá se Erika, když najde Marii T. sedět nad inzeráty s nabízenou prací. "Chtěla bys zase do dílny? Zase šít? Bavilo by tě to?"
"Já nevím, musela bych tam jezdit a je to daleko, a já peníze potřebuju, nemůžu si dovolit platit ještě dojíždění. To je hromada peněz."
"Ale tady nic pořádnýho neseženeš, vždyť to víš, vždycky budeš muset dojíždět. Jen ve městě najdeš pořádnou práci. Co bys chtěla dělat tady? Dělat na pile, to asi ne, co? Jenže nic jinýho tu nikde v okolí není."
"Já vím."
"Kdybys chtěla, víš.."
"Co?"
"Můžu ti něco sehnat. Totiž.. někoho dohodit.. víš, jak to myslím. Občas se stane, že někoho musím odmítnout."
"To snad nemyslíš vážně."
"Jestli potřebuješ dost peněz a rychle, nic jinýho ti nezbejvá. A tolik si normální prací nikdy nevyděláš."
"To bych nemohla."
"Záleží na tom, jak moc jsi zoufalá."
"Hodně, ale.."
"Můžeš o tom přemýšlet."
"Tohle bych asi nemohla.."
"Mysli na svý dítě, Marie, hlavně na něj. O nic jinýho ti přece už nejde."
12. srpna 92
Ach, moje maminko.
Nedokázala bych to, nikdy bych to nedokázala. Ty jsi mi vždycky říkala měj svoji hrdost, Marie, nedej se. Jenže dneska je všechno úplně jinak, já jsem už totiž ztratila i tu nejposlednější naději. Udělala jsem to, o čem jsem před pár dny nechtěla ani slyšet, včera poprvé. Nemohla jsem dál čekat, práci jsem nenašla, maminko, nikde, a nenašla bych ji, vím to, a bez ní jsem byla čím dál zoufalejší. Musela jsem to udělat! Nezob se na mě, maminko, moc tě prosím. Jednou bude všechno zase jako dřív, uvidíš, já se postarám. Dokážu to, nezlob se ale na mě, teď ne, prosím Tě!
Tvá Marie.
Marie T. zavírá deník a sedá si na postel. Pak se jí několikrát nahrnou do očí slzy, ale pokaždé se jim ubrání. Dnes se jim už ubránit dokáže, ještě před týdnem by zaryla hlavu do polštáře a plakala by, ale dnes ne. Bolest se v ní pomalu rozmělňuje a Marie T. se snaží myslet na zítřek.
Vrátím se k tobě, zlatíčko, brzo, říká si, už brzo. To jí pomáhá. Vrátím se k tobě, můj miláčku. Ty mi jednou jistě odpustíš a pochopíš mě, dělám to přece pro tebe, pro nás.
V tu chvíli někdo zaklepe na dveře.
"Marie?" ozve se ženský hlas.
Marie T. vstane, rychle urovná postel, pak ze zásuvky vytáhne červený šátek, který jí dala Erika, rozprostře ho a přehodí přes lampu. Stěny místnosti pokryje mazlavá červeň.
"Ano," hlesne Marie T.
Dveře se otevřou.
18. září 92
Moje maminko,
dřív jsem nechtěla psát, nechtěla jsem s nikým mluvit, teď mám ale pocit, že musím. Musím ti říct, jak mi je, nemám tu nikoho, kdo by mě vyslech, jako to dokážeš ty. Chci se svěřit, i když vím, že tohle bys slyšet nikdy nechtěla. Bývá mi moc zle, maminko, mám pocit, že další noc s někým mě zabije, že už se nebudu moct dál takhle dávat. Ano, maminko, to slovo zní hrozně a děsivě a mě je špatně, když si ho v duchu řeknu, je mi špatně ze mě samotné. Nikdy jsem nemyslela, že takhle to jednou dopadne, ale je to tak, to si taky říkám, je to prostě tak.
Jen co se týká peněz, maminko, to myslím na to, že už mám víc než půlku toho, co jsem chtěla a také mnohem dřív, než jsem myslela a říkám si, že to bude už brzy za mnou, že se toho všeho zbavím. Pak taky hodně vzpomínám, na tebe a malého a to je všechno hned veselejší. Jste to jediné, co mi zbylo, jste to jediné, na co se ještě těším a na co stále myslím.
Dnes je pátek a to já vím, že Erika někoho přivede. Myslím, že jsem je už zaslechla dole na chodbě.
Mysli na mě dál, prosím, Tvoje Marie.
Marie T. zavírá oči. Muž, který ten večer přišel s obvyklou lahví vína (to Marie T. nikdy neodmítne, bývá to pro ni pak snažší) a kdoví proč taky s pugetem, se na ní vytrvale snaží o to svoje. Supí jako lokomotiva, říká si Marie. Někdy jsou takoví, někdy funí, někdy kňučí jak štěňata, jsou různí. Někdy jí to přijde směšné a má pocit, že se snad každou chvíli rozesměje, někdy jí to i bolí, jsou různí. Mfff mfff. A někdy, když to trvá moc dlouho, jako třeba právě tuhle noc, to má Marie podivně lechtivý pocit v podbřišku, mrazivý, snad až příjemný, pocit, kterému se ovšem ze všech sil brání, nemůže se jí to přeci líbit, přesvědčuje se, to přece ne! Zatíná všechny svaly, pokouší se strnout, zdřevěnět, a zkouší myslet na něco strašného, odporného, jen aby se toho pocitu zbavila, vrtí různě nohama, rukama, pohybuje všelijak celým tělem, prohýbá se v zádech, zatíná nehty do polštáře, škrábe se po stehnech, po rukou, krku, jen aby to chvění v zastavila. Zaryje si nehty do očí, jen ať to bolí. I přes víčka vidí tu červeň stěn. Ne, ne.
Muž na ní zrychluje, kňourá a nakonec jen dlouze hekne, Marie cítí, jak v ní pomalu slábne to lehké škubání, pak z ní muž vyklouzne, převalí se na záda a je po všem. Dokázal to, konečně, dokázal to a ona pro tentokrát taky.
Když se za mužem zavřou dveře, strhne Marie T. šátek z lampy a pokoj se rozjasní. Dneska to bylo naposled! řekne si.
Den na to, až se rozloučí s Erikou, se na cestě k vlakovému nádraží na malý moment zastaví u řeky, kde nechá společně s tím ohavným rudým šátkem zmizet i kus svého života, nechá odplout všechno špatné, všechny ty příšerné vzpomínky. Přes červeň zlých dnů se převalí čistá, bělostně pěnivá voda a Marie T. si vzpomene na maminku a snad se nad tím vším i trochu pousměje.
"...už nebreč."
Teď spěchám, řekne si Marie T. a vyrazí.
8. října 92
Maminko!
Zítra odjíždím. Konečně jedu za malým. Mám dost peněz, možná víc, než jsem myslela že budu potřebovat. Jsem tak šťastná! Všechno je to už za mnou! Ani si nedokážeš představit tu úlevu a to štěstí. I s Erikou jsem se vyrovnala a zítra se rozloučíme. Zítra dám sbohem tomuhle místu. Napořád! A začnu znova, úplně znova, maminko. A víš co, maminko, já už se nebojím a nebudu se už nikdy bát podívat se strýčkovi do očí. Celou dobu tady jsem o tom přemýšlela a pochopila jsem, že by se nezlobil, ani předtím, že to se mnou myslel vždycky dobře. Děláme chyby, a musíme se z nich poučit. Někdy nic nenaděláme. Věci se nám prostě dějí. Neměla jsi ráda, když jsem to říkala, ale udělám to klidně znovu. Věci se nám prostě dějí, maminko. Dnes mi to odpustíš, vím to, protože jsem moc šťastná.
Zítra, maminko, zítra se vracím!
Tvá Maruška!
Tentokrát se už neplíží lesem, jako nějaký zloděj, kráčí zpříma a odhodlaně, Marie T., zanedlouho totiž zase obejme svého synka, a taky strýčka, který jí to všechno určitě už dávno odpustil, a nebude se před ním stydět, nebude se bát podívat se mu do očí, začne úplně znova, úplně nový život.
Zvláštně ji to hřeje tam někde u srdce.
Vzpomíná.
1.května 92
Maminko Moje!
Dnes jsme tě pohřbili, já a můj Ivan. Ať už jsi teď kdekoliv, vím, že jsi tam šťastná, a vím, že jsi se tam setkala s tatínkem. Myslím na tebe, nemůžu přestat vzpomínat, nemůžu přestat plakat. Bolí mě to, strašně mě to bolí. Jednomu jsem ale ráda, maminko, že jsi ještě mohla pochovat v náručí svoje vnouče. Vím, že jsi byla šťastná, že jsišťastná, a že jsi věděla, že všechno, co jsme si prožily, mělo smysl. Já, Ivan a náš malý, to do nich teď vkládám všechny své naděje a sny, jedině do nich, jinak bych snad ani nedokázala dál žít, žít bez tebe. Budu na tebe pořád myslet, nepřestanu psát, budeš tu se mnou napořád.
Tvoje milující Marie.
"..mysli radši na to, co je před tebou. Nebo spíš před vámi."
Celý hrudník jí hoří. Dýchá zhluboka, aby se uklidnila.
Přidává do kroku, víc.
A víc.
Pospíchá.
Málem běží, jen rychle, ať jsem se svým miláčkem, rychle.
Jen rychle, Marie, Marie Trestaná!
Je u domu.
A ve dvoře.
Jenže to se jí už podlamují kolena a Mariino tělo se sváží do špíny, kde zůstává v křeči ležet s prsty až do krve zaťatými v bolestí strženém obličeji, všechno kolem v ten moment zaplaví krvavá čerň. Tam před prahem zapadlé samoty strýce Gabriela ji totiž vítá nelítostně krutý obrázek balíčku doručené, ale nikdy nevyzvednuté pošty, obrázek tichého, mrtvého uzlíčku neštěstí.
Neměla jsi ráda, když jsem to říkala, ale udělám to klidně znovu. Věci se nám prostě dějí, maminko.
|
|
|
