Můj otec se dlouhá léta živil jako sadař. Pěstoval různé ovocné stromy v nekonečně dlouhých řadách. Velmi si tuhle práci oblíbil a tak se stalo, že se jí začal zabývat i ve volném čase. Co si ho pamatuji nedělal nic jiného. Tahle péče o přírodu ho učarovala. Pořád se jen staral o své ovocné stromky. Hnojil je, zaléval a stříhal. Občas jsem ho vídával, jak k nim i promlouvá. Vedl s nimi diskuse o počasí a přírodě. Jednou, když byl zvláštní teplý večer a stmívalo se, s nimi hovořil dokonce o ženách.

Časem ta vášeň přerostla v posedlost. Neznal nic jiného. Přestal chodit do sadů a staral se pouze o své vyvolené. Zašlo to příliš daleko. Odstěhoval se od své rodiny, od nás.

Sem tam jsem ho jezdil navštěvovat do jeho nového domku. Téměř v něm nežil. Celé dny i noci pobýval venku se svými ovocnými stromy. Jednoho dne se omezil pouze na jabloně. Když jsem se ho zeptal proč, odpověděl mi, že se s ostatními pohádal. Nechápal jsem ho. City, které dříve choval ke všem stromům zaměřil pouze na jabloně. A ve své lásce zašel ještě dál. Přestal vnímat jakékoliv rozdíly a chápal je stejně rovné člověku. Zahradník by jeho nově zavedenou činnost nazval roubení, ale táta tomu říkal seznamování. Prý vyhlížel stromy, které si byly sympatické a ty mísil v jedny. Zmínil se i o jedné mladé jablůňce, ke které začal chovat sympatie on sám.

Tehdy jsem poznal jak moc ztracený je, když mi to s nadšením vyprávěl. To jsem se u něj stavoval naposledy. Přestal jsem se s ním úplně stýkat a nechal ho svému osudu. Ještě mi poslal nesmyslné psaní, v kterém se tajuplně zmiňoval o nějakým jeho pokladu. Chtěl jsem zapomenout.

Po letech mi přišlo oznámení o jeho úmrtí. Stalo se to v zimě. Našli ho schouleného ve sněhu u nějaké jabloně. Umrzl. Myslel jsem si, že na mě zapomněl, stejně jako já jsem se snažil zapomenout. Býval bych odpřísáhl, když jsem od něj odjížděl naposledy, že už ani neví, že jsem jeho syn. Svět lidí dávno přehlížel. Ale on nezapomněl.

Odkázal mi, jak uvedl, své nejlepší přátelé na starost, a k tomu, jakožto pro něj přehlíženou skutečnost, i dům. V té době jsme se ženou zrovna hledali bydlení a tohle otcovo dědictví nám přišlo nesmírně vhod.

Když jsme se konečně nastěhovali, zašel jsem si pořádně obhlédnout zahradu. Nikde nerostlo nic jiného než jabloně, porůznu rozseté po celém pozemku. Všechny mohutně rozrostlé, silné a zdravé. Jen jedna jablůňka se krčila pouze do výšky zhruba tří metrů. Nevěnoval jsme tomu zvláštní pozornost.

Až časem, když začaly plodit, jsem zjistil, že na ní rostou ty nejhezčí a nejsladší jablka. Chuť těchto plodů se vůbec nedala srovnávat s chutí kteréhokoliv jiného jablka. Všechny ty esence vyznívaly daleko silněji. Plody byly daleko šťavnatější, sladčí, voňavější. Bohužel nevábily jenom lidi, ale i veškeré zvířectvo. Slétávaly se na ně včely, vosy ale i sršně. Na vlastní oči jsem viděl dokonce kočku, jak pojídá spadlé jablko z této jabloně.

Jednoho dne přišla žena s nápadem, abychom jablka z této jabloně poslali na výstavu. Nebylo ani třeba nějak zvlášť vybírat. Utrhl jsem pět kousků, které jsem měl nejblíže a poslal je do soutěže o nejlepší chuť. Nad všemi těmi hnojenými a sycenými plody s přehledem zvítězily.

Postupně nás ta jablka začala živit a já si uvědomil, že to je ten otcův poklad, o kterém se zmiňoval v psaní. Nemuseli jsme se ženou pracovat. Peníze, které nám ta jablka vyhrávala nám bohatě stačily.

Časem se z naší jabloně stala legenda. Různí lidé k nám jezdili a chtěli si odkopnout řízek. Později se začali zajímat i velké jablečné sady. Jelikož jsme se ženou vystačili, veškeré nabídky jsme odmítali. Lidé začali být velmi neodbytní, až se rozhodli nás obejít. Po nocích se snažili odstřihnout větvičku z jabloně. Jiní ti zlejší, chtěli stromek zapálit. Musel jsem jabloň začít hlídat. Pořídil jsem si vzduchovku a spával jsem u stromu. Přes celé jaro se to zvládalo. Nebyla velká zima a lidi jsem stíhal odhánět. Nikdo mi náš poklad nedokázal ukrást. S létem se vrátily vosy. I ty jsem přemohl. Vydržel jsem takto hlídat dlouhá léta. Mé děti vyrostli. Bohužel jsem je vídal, jen když přišli za mnou ke stromku.

Otcův poklad jsem hlídal po zbytek svého života. Zemřel jsem stár ale předčasně. Jednoho dne jsem podlehl bodancům od sršňů. Přesto se mi povedlo zachovat unikátnost té jabloně pro potomky, kteří budou muset převzít mojí povinnost.