Když něco píšete, měli byste o tom vědět co nejvíce. Ota Pavel psal své knížky teprve až dané téma brilantně ovládal. Stejně tak i já jsem zašel do vědecké knihovny, abych si vypůjčil cosi o terorismu od nějakého pana plukovníka, co o tom strašně učeně vypráví, dál jsem zabrousil i do odvětví sociálních deviací, dál jsem si zapůjčil knihu od Jiřího X. Doležala – Marihuana, neboť hrdinka povídky, kterou chystám, je vášnivou vyznavačkou jointů, kouří je jen pro uklidnění, jako by se nechumelilo a k tomu si je jen tak mimochodem balí v pravačce již naučenými glizy. Nevím, co si o mně v knihovně myslí, ale rozhodně to nebude nic hezkého. Minule po mě hodil knihovník vyzývavý pohled, když jsem si půjčoval Gay historii. Nevím, jak si to vyložil. Co ovšem vím, je, že všechny předešlé knížky svazovala jakási vědeckost, forma a ve většině byl autorem velice učený člověk, který chápe všechny filosofické systémy světa a hovor dokáže brilantně stočit až někam do starověkého Řecka, i když mě ta doba nyní ovlivňuje jako pearsing nové spolužačky.

Vždy, když píši, tak v tom všem hledám své postavení jako autora, proto jsem začal tuto recenzi zápletkou v knihovně, aby zde našel své postavení, ovšem nebyla to zápletka prvoplánovitá, ještě jednu knihu jsem si vypůjčil. Byla to kniha Veroniky Pánkové Vím, o čem mlčím – Heroin, toxíci a konec jako sladké nic. Nejenže nebyla vědecká jako knížky předešlé, čímž bych nechtěl urazit J. X. Doležala, ale postavení autora se v ní ani nějak neřešilo. Prostě je to Verča a už rok jede v ejči, který se jí stal jedinou láskou v největší životní krizi. Stejně jí jako její sestře zlomil srdce kluk a tak svou depresi utápí v heroinu, nebojte nebudu vám říkat, jak to dopadne, taky to nemám rád. Ale přeci si něco neodpustím! Knížka nabírá zajímavé obrátky někde v polovině, kdy si myslíte, že už po několikátém pokusu o normální život nemůže přijít nic jiného než další praní buchnou do žíly. Do života jí vstoupí nový kluk, kvůli kterému se odhodlá vitamín H vysadit. Jejím tělem se přežene týdenní absťák a najednou s tím klukem – Martinem Hanákem - zažívá cosi pro ni zapomenutého, a to lásku.

To je nejzajímavější rovina, která mi na knížce zaimponovala, ač je plná pravopisných chyb, ač je psaná hovorově a čeština tak dostává zabrat. Veronika si prošla pubertou, pubertou, kterou procházím i já a kterou si prošel každý, pokud se počítáte mezi starší. Měla a možná ještě má stejné pocity jako my. Pocity strachu, nedůvěry ve štěstí, naivity a naopak se na vše někdy dívá až moc skepticky, ovšem skeptický přístup leckdy není od věci. Zaimponovala mi tahle křehká ženská duše, jejíž knížku jsem sjel během víkendu. Má dvě stě stránek, ale někdy ani nevnímáte, jak rychle čtete, připadá vám, jako byste byli taky na nějaké droze, drogou se vám stává knížka samotná, když překousnete již zmiňované pravopisné chyby a chvilková zastaveníčka nad zajímavými spojením, které jsem nezaslechl ani v opravdu drsném slangu, myslím, že argot se mu říká. Rozhodně mě to donutilo k zamyšlení, což dělám strašně nerad. Myšlenky buší hlavou, stejně jako na konci devadesátých let bušily hlavou Veroniky Pánové, utišila je Heroinem. Já však tím přemýšlením byl zasažen plnou palbou. Co v mém životě dokáží udělat pro ni tak triviální drogy jako alkohol nebo nikotin? Jaký smysl mají naše boly proti bolům toxíka? A vidíte, na tu otázku mi dala autorka odpověď sama, když prožívala romantický záchvěv „zastřízliva“. Byl to moment, kdy jí hlavou tepaly mně důvěrně známe drogy. Drogy, které si vyrábí mozek sám, po nichž děláme věci naprosto nepředvídatelné, kdy milujeme.

Rukama mi projelo 204 číslíček, na každé stránce jedno a celá knížka byla v tahu. Pryč byl i můj pohled na svět drog. Padlo jedno dogma o narušených osobnostech, vždyť bych se mezi ně mohl počítat i já, vždyť by se mezi ně mohl počítat kdokoliv, neboť knížka není fikcí, ale tvrdou pravdou. Škoda jen, že někde v Kolíně žije Veronika Pánková, která mi změnila náhled na svět, aniž by o tom věděla. A neukazuje žádný heroický svět plný možností bez hranic, neukazuje beznadějnou situaci ve světě narkomanů. Ono, co je vůbec nadějnější v dnešním světě? Kde je hranice? Nad tím se autorka pozastavuje. Nakonec ukáže to nejzákladnější, což je její vlastní duše a já mám pocit, že kdybych jí v Kolíně nebo kdekoliv jinde přeci jen potkal, měl bych si s ní o čem povídat. Je totiž úplně stejná, cítí stejně, vnímá stejné podněty, možná jinak reaguje, jako každý z nás.

Nakonec jsem tak z knížky vyšel s pocitem, že každý je člověkem, že to, co cítím já, cítí i ostatní. Vyšel jsem ze světa toxíků sice bez odporu k drogám, ale s o to větším odporem k záporným stránkám nás samých. My sami se zžíráme, droga je tak až druhotné zlo, hned po tom našem, protože jsme byli schopní ublížit sami sobě, začali jsme drogy brát.

Zůstává tak před vámi moje doporučení kvalitní, nenáročné a hlavně pohodové četby plné úletů pod parou a naopak depkařského zoufání. Celý příběh je násoben tím, že si ho autorka jednak prožila a tak nemusela trávit dlouhé hodiny po knihovnách jako já, ale hlavně tím, že se jedná o drogovou závislost, vše je právě drogami zesíleno. Sugesce je sugestivnější, deprese depresivnější, láska krásnější. Začtěte se proto do příběhu, který črtal sám život, který zasáhl Veroniku Pánkovou, jak sama píše. Poznejte stinné stránky lidské duše! Poznejte sami sebe!