Oči měl kalné,

ale pusou se smál,

když v prachu manéže

své staré kosti mučil,

aby si na chleba vydělal,

na chleba a levnou kořalku

na dně v ulepené sklenici,

sotva si přizná, že právě

vystoupil v poslední stanici...

Večer co večer smývá si z tváře

ten poslušný úsměv veselého klauna

a zase jde spát ve strakatém hábitu,

vzbuzujíc pohrdání a posměch

namísto soucitu,

usíná i procitá zhroucený na židli,

všechno, co má, je ta sklenice

a po tátovi kufřík s líčidly,

neví, proč vlastně tenhle život žil,

kdyby to věděl,

snad by ho byl všecek nepropil...

Tu noc, kdy uprostřed manéže

starý klaun opuštěn umíral,

oči měl kalné,

ale pusou se smál...