STRACH

Ani nevím proč jsem šel zrovna sem, ale ten hlas, který jsem ve svých myšlenkách slyšel, mi to našeptával. Měl jsem ho poslechnout? Všechno se zdálo v pořádku. Počasí bylo přímo dokonalé. Modrá obloha, sluníčko a lehounký větřík. Vyrazil jsem nalehko, cesta by neměla trvat víc než dvě tři hodinky. A na vrcholcích Pastanu jsem byl jako doma. Pomalu jsem stoupal podél jezera napříč dlouhým suťoviskem. Ještě pár desítek metrů po sotva znatelné stezce a budu u mostu. Nikdy jsem z něj neměl dobrý pocit. Při pohledu do propasti se mi svíral žaludek. Nikdy jsem si strach z výšek nepřipouštěl tak jako dnes. Pár ocelových lan a ztrouchnivělá prkna  a pode mnou? Radši ani nemyslet. Rychle pryč. zahnat tu ošklivou předtuchu, že se má něco stát.

Opět se ozvala prudká bolest v hlavě. A ten hlas. „Musíš, musíš…“ Co musím? Nahoru? Zrychluji tempo, skoro běžím, ale hora dnes bojuje všemi zbraněmi. Svah se zdá ještě strmější než obvykle, pěšina je plná kamenů a vrchol se skrývá kdesi v mracích.

I počasí se změnilo. Teplota během chvíle klesla o patnáct stupňů a je stále chladněji a chladněji. Padá mlha. Nohy mi začínají tuhnout, po celém těle se rozlévá chlad. Přemýšlím, k chatě je to asi dvacet minut cesty. Když si pospíším …

Mlha zatím zahalila svět okolo mě. Ale nahoru trefím i poslepu, snad tisíckrát jsem tudy prošel. Hora to nechce vzdát a uprostřed července se z oblohy sype tisíce vloček. Vítr zesílil a vane teď přímo proti mně. S hlavou skloněnou se peru s vichrem o každý metr.

Celý se třesu, konečky prstů svírá mráz. Nohy už jen setrvačností předstupují jedna před druhou. Myslím na krb, na sálající teplo, které z něj vystupuje. Cesta začala zvolna klesat. Musel jsem projít těsně okolo chaty a nevšiml jsem si jí. Snažím se uklidnit, obracím  se. Pozorně se rozhlížím. Musí se přece svítit. On přeci nikam nechodí. Nikde není vidět ani záblesk světla, všude jen bílá tma a nekonečné přívaly sněhu. Jen to jen kousek, než se pěšina opět skloní dolů. Začíná se mě zmocňovat panika. Byl jsem tu tolikrát, i se zavřenýma očima bych ji našel. Opouštím cestu a bloudím po plošině, ale chata jako by zmizela. Zastavím se, ještě jednou procházím snad každý centimetr malého prostranství, ale pevná zeď není. Je pryč.

Necítím prsty, oči mě bolí, nohy otlačené od pohorek… Musím ji najít, musím … Prudká bolest v hlavě a znovu ten hlas: „Musíš, musíš …“

Náhle se přede mnou objevil stín, mám pocit, že vidím sám sebe. Jsem vyčerpaný, a tak sestupuji do údolí. Jdu za přízrakem, krok za krokem.  Cesta ubíhá pomalu a já mám pocit, že další krok už neudělám. Kdo je ten člověk přede mnou, je to snad anděl? Vánice pomalu ustává i vítr se utišil. Pokračuji už mnohem klidněji. Veden neznámým ze spárů ledových štítů.

Už budeme u mostu. A zase ten známý svíravý pocit okolo žaludku, zatočila se mi hlava. Tajemný průvodce je  u  propasti a klidně přechází přes můstek.

Rukou jsem se chytil zábradlí  a vykročil vpřed. Průvodce zmizel. Mlha se roztrhala a já v posledním okamžiku zastavil. V podlaze mostu chybělo prkno, stačilo málo a propadal bych se do hlubin. Počasí bylo opět nádherné a jen sněhové závěje prozrazovaly, co se událo.

Ohlédl jsem se na svah za sebou, chata stála.