Je to už pár měsíců, co se s jeho milou rozešli do dvou rozdílných časových rovin. Ona v šest stává, aby šla do práce, on chodí v šest z hospody domů. Někdy se potkají, z jejího zájmu však nesklidí víc než jeden pohoršený pohled. Jako by rozhraní dvou mentalit začínalo už s druhým pohlavím. A přitom si nepřál víc než tvůrčí svobodu ve svém uměleckém životě.

„Ty, Jani, co se to s náma stalo?“

„To se ptáš ty mě?“

„Já to ale s náma myslel dobře.“

„No, asi pro to, žes to myslel dobře. Hodný kluky pronásleduje vždycky smůla.“

„Ne, ne, Jani, žádnej hodnej kluk nejsem. Vzpomínáš na Jardu? Tak celý ten tvůj románek s ním jsem sledoval.“

„Na Jardu? To byl jenom kámoš!“

„Jo, kámoš do doby, kdy se s tebou rozešel, protože ses s ním scházela často jak se mnou a radši si našel jinou.“

„Co to povídáš?“

„Tebe ani neranilo, když ti to všechno tenkrát řekl, že se bláznivě zamiloval do jiné? Jsi skutečně z ledu?“

„Odkud víš o tom bláznivém zamilování?“

„A jak vím, že tě považoval za lásku na celý život?“ šokoval ji podruhé. „Asi nejsem tak hodný kluk, za kterého mě pokládáš. To ovšem taky znamená, že mě nepronásleduje smůla. Každá mince má dvě strany.“

Místo toho, aby zas zabředávali do další nechutné hádky, odchází. O jeho dvou sbalených kufrech na dně skříně nic netušila. Má je tam už dlouho.

Několik dalších nocí jí je neskutečně smutno, a proto se přitulí ke svému plyšáku. Jemná tkanina má nahradit dotek jeho hrubých rukou a hebké kůže. To jsou ale jen pomíjivé lidské vášně, už pár týdnů před jejich rozchodem začala plánovat se svým dlouholetým přítelem svatbu. Na děti již nemůže déle čekat.

Opustí město, většinou zpřetrhá i jemné nitky, kterého spojují s jeho přáteli. Necítí tu krom své rodiny žádné pevné pouto. Vzdá se i vzpomínky na svou druhou Janu. Ta zde pouze studovala a viděli se naposled před dvěma lety na začátku jejího maturitního ročníku. Ještě mu slíbila lístky na maturitní ples a pak se po ní slehla zem. Volal jí před rokem a prý se má dobře.

„No, nevím, kdo ještě zůstal v Hradci. Holky odešli, Evča je z Teplic a Terka z Litomyšle.“

„A ty? Jak to máš?“

„No, já jsem už doma v Heřmaňáku.“

„Co tam děláš? Studovat už nebudeš?“

„Ne, školu jsem skončila a nastoupila jsem k mamce do lékárny.“

„Aha, takže asi není šance, že bys zavítala někdy k nám?“

„To asi ne, no.“

Přitom by stačilo zajít zas do té hospody, kde se přes rok společně s Evčou, Terkou a ostatními scházeli a Janča by si zas sedla k němu. Alespoň v jeho vzpomínkách, které se teď snaží vytěsnit z mysli a přemýšlí pouze o přítomnosti, přeci jen ale:

„Nikdy jsem ti, Jani, neřekl, že tě miluju. Tys to ale věděla, že jsem si podle tebe napsal jednu postavu ve své povídce. A k tomu jsi byla tak necudná, žes to poznala podle jejích plných ňader, dlouhých blonďatých vlasů a velikých hnědých očí. Jak rád bych se do nich tenkrát ponořil a jak moc bych se opět mýlil v tom, co bych si od budoucnosti sliboval. Sbohem.“

Pak je tu třetí a poslední, je to dnešní Jana. Tu obdivuje z povzdálí jen krátce. S velikou chutí si při tom pohrává s myšlenkou na první Janičku, kterou láskyplně líbal, která ho naučila něze a zároveň s myšlenkou na tu druhou Janu, jíž se ani nedotkl a všechno to krásné mohlo proběhnout jen díky letmým pohledům a mlhavému chvění mezi nimi.

„A teď co? Teď, babo, raď!“ povzdechne si.

Uvědomí si však sílu své tvůrčí svobody, které se mu teď dostává, a sílu starobylého města, kde může teď tvořit. Zároveň tuší, jak krásné jsou pouhé sny. A tak nechce víc, než mít v té poslední Janičce dobrou kamarádku.

„A když říkám dobrou, myslím tím tu nejlepší. Takovou, která vás vyslechne, když zrovna nemá čas, která zas vzbudí ve čtyři ráno vás, když něco potřebuje. Takovou kamarádku do deště, ke které se můžete schoulit, když je vám zima, když ji chcete obejmou štěstím, jak jste se našli a jak se vám společně krásně povídá. Taková, co by vám měla syna vychovati, přitom pannou býti, abyste pak spolu mohli padat dolů.“

A tahle jeho naděje se nakonec realizuje pouze jedním létem stráveným společně na herecké škole v Praze. Nikdy se mu nepoštěstí s Janou hrát, pouze s ní tančí při závěrečné hodině tance. Pro něho závěrečné navždy, neboť ho měsíc na to vyhodí. Pošle mu o prázdninách ještě dopis, v němž mu vrátí půjčenou padesátikorunu, což ho překvapí, protože peníze a hlavně dopis už vůbec nečekal.

Třetí Jana, ale není ještě tou skutečně poslední, protože mezitím potkal na divadelním festivalu před začátkem prázdnin Janu čtvrtou. Z jejích očí nemohl při letmých setkání vůbec přečíst, zda se jí líbí nebo ne. Nebyla tam ani lhostejnost, ani zájem. Nadešel poslední večer festivalu, raut už pomalu končil a všichni už odešli.

Uvidí ji, jak stojí ve dveřích lóže divadla a sleduje koncertujícího Mišíka. Překvapí ho to, protože myslel, že odešla se svými přáteli. Nechápe, že tam zůstala sama. Cítí cosi jako výzvu. Ani neví proč, ale přistoupí blíž, projde blízko kolem ní, usměje se, stoupne si před ni a poslouchá taky. To mu ale vydrží jen chvíli. Otočí se a bez vysvětlení ji začne líbat. Odpověď znají i beze slov.

Letmo se s ní setkával už několik dní. Když se včera s jeho hloučkem loučila, ani se na něj nepodívala. Nemohl si být ničím jist. V hlavě mu však utkvěly její jiskrné upřímné oči a rty, o nichž si pomyslel, jak asi mohou být sladké. A skutečně jsou. Každopádně právě jejich horce vlahá přítomnost je nejlepším důkazem její touhy.

Nedá se přestat, nedá.