Ráno se probudila s obrovskou bolestí hlavy, a když se zvedla z postele, tak se s ní ještě zhoupl celý pokoj. Rychle se rozběhla k oknu, které vždy nechává pro případ nouze otevřené. Ještě nikdy to nevyužila, ale plíživý pocit jí napovídal, že dnes tomu bude jinak. Opravdu… Za chvilku už se jí ulevilo. Zhluboka se nadechla a zjistila, že už se pokoj netočí a žaludek se zdál konečně na svém místě. Jenže po tom co se koukla z okna zjistila, že radost byla předčasná! Bydleli totiž v druhém patře a to znamenalo, že okno umístěné pod tím jejím o tom jak si ulevila vypovídá. Sice byl jen trochu zašpiněný parapet, ale i tak si toho obyvatelé pokoje musí hned všimnout. Jedinou její šance je, že sousedi budou mlčet.

Věděla, pokoj patří dvou bratrům. Jednomu bylo kolem dvaceti a druhý byl asi o rok mladší než ona. Mohla jen doufat, že tihle kluci známí v celé ulici jako velcí frajeři její poklesek pochopí. Nedokázala si představit, co by asi řekli rodiče, kdyby jim vše prozradili!

Teď jí ale nezbývalo nic jiného než dělat jako by se nic nestalo a jít v klidu za matkou do kuchyně. Uvítána byla klasickou bábovkou s kakaem. Při pohledu na tuhle pochoutku se jí znovu zvedl žaludek. Věděla, ale že jestli to nezní, tak matka získá podezření a tak poslušně zasedla za stůl a pustila se do té pochoutky…

Žaludek naštěstí vyslechl její prosby a zklidnil se. Mohla tak v klidu dosnídat a pak vyrazit za Romanou, aby si sdělily všechny pocity z včerejšího večera. Sice byla na Romanu trochu naštvaná, že si ji tam nevšímala, ale to by ji nesměla znát. Ona už byla taková, jakmile se vedle ní ochomítl nějaký kluk ztrácela souvislosti.

Když zaklepala na dveře vedoucí do kamarádčina bytu, otevřela matka.

„Ahoj Ivanko, pojď dál. Ona ještě spí. Včera jste to docela přetáhly. Nejradši bych jí přerazila!“

Ivča raději pomlčela o tom, že ona byla doma chvilku po jedné, protože jí bylo jasné, že by tím Romaně zavařila ještě víc. Když se jí podařilo uniknout zvědavé paní Poustkové, vklouzla za Romanou do pokoje. Ta jí přivítala jen jakým si neidentifikovatelným skřekem. Ivana si sedla na roh postele, ve které ležela její kamarádka.

„V kolik jsi proboha přišla včera domů? Tvoje máma šílí…“

„Ale nešílí, je zvyklá a navíc jsem přišla docela brzo – už v půl čtvrtý! A….“

Potom už je zbytečné dopisovat, protože Romana se pustila do velice obsáhlého vyprávění jejího včerejšího večera.

Když se jí zdálo, že už sdělila vše, podívala se na Ivanu a zeptala se, jaký má ona ze včerejška pocit.

„Ale ty jsi vlastně šla domů už tak brzo, viď? To se ti ani nic stát nemohlo. A už jsem ti říkala, že mi hned ráno napsal… A taky jsem ti chtěla říct, že jsem se tam pak bavila s Honzou!“

Teď konečně řekla něco čím Ivanu zaujala, ale protože kamarádku už dobře znala, rozhodla se jí vyzkoušet.

„A co říkal?“

„Nic moc. Pořád mě chtěl zvát na panáka a tancovat se mnou. Nemohla jsem se ho tak od dvanácti zbavit…“

„Od dvanácti? To jsem tam ještě byla a neviděla jsem, že byste tam spolu nějak byli.“

„No, to je jasný. Vždyť ti říkám, že jsem se mu vyhýbala, aby mi dal pokoj. A když jsi v těch půl odešla, tak to teprve bylo ono! Nakonec mu můj nový kamarád musel skoro dát do huby jak otavoval.“

Ivaně se to všechno spojilo – vždyť ona vůbec nešla domů v půl jedné, ale až přesně v jednu. Ještě přišla domů pozdě, a když jí Honza doprovázel, tak to znamenalo, že i on sám musel přijít zpátky do sálu něco po jedné…

„Já už budu muset jít. Nezlob se, uvidíme se zítra ve škole.“

Rozloučila se raději kvapně s kamarádkou, protože jinak by se s ní musela pohádat a po svých zkušenostech věděla, že to s Romanou nemá cenu.