|
když noc skreje smutek a žal
pozvednu sklenku vzhůru
měsíčním svitem nechám si vermuth ochutit
zvláštní pachutí melancholie
ztežka usedám
v těžkém žáru mdlé opilosti
útočící skrze prašný břich
zmítám se v oblacích myšlének
letající nazdařbůh kolem
snažíce se mými spánky dostat dovnitř
do mé hlavy
hnány pachem stále silnější vůně alkoholu
který sklenku za sklenkou posilňuji
bijí stále silněji
tlačí hlavu jako by jen umaštěný papír byla
až nakonec nezbude z ní nic
jen prazdno,které smetu ze stolu
drobty rozházím okolo
snad aby mravencům přišly vhod
když noc skreje smutek a žal
pozvednu sklenku vzhůru
měsíčním svitem nechám si vermuth ochutit
zvláštní pachutí melancholie
láhev blíží se svému konci
radostně ji dlouhými loky zabíjím
až zbude jen ulepené dno
to hlavu svěsím
když noc skreje smutek a žal
pozvednu sklenku vzhůru
měsíčním svitem nechám si vermuth ochutit
zvláštní pachutí melancholie
dnes snad už naposledy
už naposled
jako včera,předevčírem,rokem či týdnem
usednout v zatuchlý kavalec
v trhající noční košili
dle módy zdejšího dómu
vše jen s pruhy bílými,černými
paže číslem lemována
noc za nocí
sklenku za sklenkou
snaží se svého majitele usmrtit
jako i ona dříve vzala život tělu
které nadevše milovala
leč zubatá je mrcha neprodejná
která uši pro úplatky nemá
ale ja ji tak zoufale potřebuji . . .
| 
