Víra

 

Pustá krajina medové perleti

šíří se pachem divokých koní,

srdce, jež úlitbou zřelo se v zrcadle,

tuší, že dýchá a žije jen pro ni.

 

Zamrzlá hladina nočního větru,

v odpadky zmizelá duše všech světů,

růžička v březnovém podkroví domu,

poupě se zardívá, já pro tebe kvetu.

 

Zapomeň na ostych, na zradu noci,

nenávist Země a modříny skal,

světelné hvězdice přepestrých tvarů,

 kdo by se zbytečně na jméno ptal.

 

Železní orlové ve skladu na dvoře

snaží se vyhnouti nepěkné sázce,

zpocený diplomat s kufříkem svobody

nevěří ze zvyku té mojí lásce.

 

Cihla, co ve spáře naději hledá,

slunce, jež pánem je širého nebe,

já však jen víru jedinou mám,

a to, že lásko, miluji tebe.