"Prosil bych litr konzumních sraček," objednal si směle jen proto, aby své intelektuální kamarády naštval. Už měl dost těch stálých řečí, že: "na Novu bych se nikdy koukat nemohl" a "pokud bych si koupil televizi, měl bych naladěnou jen čé té dvojku" a podobných. Po čtyřech letech života strávených s kamarády po internetu zjistil, že žil prázdně. Možná ti kolem něj dokázali mluvit o literatuře či umění vůbec, na rozdíl od soustružníka z údržby uměli přesně vysvětlit estetickou funkci verše, ale nic mu nedávali. Možná protože měl jen maturitu a nestudoval vejšku, jako všici ti chytráci. Jen ten strávený čas o kterém si myslel že ho baví ho štval.
Nebavil se. Čajovny nesnášel, pivo intoši moc nepili, ani pořádně ožrat se neuměli a po jedenácté museli do postelí. A když pili nechápali proč se směje sprostým vtipům nebo morbidním historkám. Po druhým pivu si u stolu začal připadat sám. Pravidelně. Vlastně je začal nenávidět.
Akorát na ženský, to si nemohl stěžovat. Mezi tou záplavou ichtylů byl králem, letěly na něj, neměl konkurenci. Zpočátku ho to uspokojovalo, ten nadbytek, mohl jich mít kolik chtěl, ale zas nebyl bůhvíjakej fluktulant a tak se snažil o vztahy. Ty troskotaly. Časem zjistil, že to jsou slepice do jedné. Nejhorší bylo, že že formy boje o něj lehce překračují meze chlapské představivosti. Jak směšné, bojovat o kohouta na kupce hnoje, kde to smrdí. Zákeřný svině, tak by to nazval. Nebyl intelektuálně zdatnej, ale emoce měl v pořádku.

"Prosil bych litr konzumních sraček," otočil se: "já s těmahle lidma končím," dodal do překvapených očí. Vypil svoje pivo na ex a odešel. Chtěl v životě prostě něco jinýho.