| Provozované WEBy: Totem.cz | Čítárny | Český film | Seaplanet | Humor/Hry/Flash | Flash CHAT | Chcete svůj WEB? Napište nám | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||
|
1 Byla noc. Temná a strašlivá. Horší a tajuplnější noc v malém městečku v Anglii nikdo nezažil. Avšak nebyl středověk natož starověk. Psal se rok 1882. Viktoriánské období. Na nebi se netřpytily hvězdy a nezářil měsíc. V malých a zatuchlých uličkách města se této noci nepotloukala žádná banda zvrhlíků ani prodejci opia a dokonce by jste tu nezahlédli žádného Žida. Židé utíkali ze střední Evropy a žilo jich všude mnoho, ale tentokrát nikde nikdo. Byla tma jako v pytli a ticho. Hrobové děsivé ticho. Dokonce i z hospod nebylo slyšet ani hlásku jako by se najednou život zastavil. Přesto kdyby jste procházeli všechna zákoutí tohoto městečka a došli by jste do Church street, kterou už dlouhou dobu obývaly jenom krysy, možná by jste uslyšeli slabý vzlykot. Tento jemný pláč patřil mladé dívce. Tato slečna ponocovala této noci jediná venku. Říkala si Fleur. Kdyby jste ji viděli, nejspíš by jste ji odhadovali na patnáct možná šestnáct let, ale ve skutečnosti jí bylo třináct.Měla rudé vlasy jako krev a velké pronikavě zelené oči jako tráva v dubnu. Když se usmála, celá se rozzářila a oči jí žhnuly ohněm barvy jejích vlasů. Avšak už to byly roky, co se naposledy smála. Teď se choulila v koutě slepé uličky a cítila jak ji po tváři stékají malé a horké pramínky vody a jak ji krvácí staré a nové rány života. Staré jizvy na jejím srdci se otevřely a všechno teď proudilo ven z ní v podobě teplých a slaných kapek. Slz. Tak ráda by se někde schovala. V nějakém doupěti, ale její zesláblé tělo jí odmítlo poslechnout. V tom se spustilo to, co všichni očekávali. Bouře. Ohromná a působivá. Pro umělce by byla dokonalou předlohou pro dílo velkých rozsahů. Ať už by to byl malíř nebo básník. Pro lidi to však znamená pohromu. Stromy se ohýbaly pod návalem hrozivého větru a hromy burácely tak silně a strašlivě, že to vypadalo jako konec světa. Fleur milovala bouři, když ji pozorovala z okna. Nejraději ji měla za denního světla, kdy mohla vidět mraky. Ty ohromné špinavé chuchvalce vaty na obloze. Teď by dala cokoli za to, aby bouře neexistovala. Věděla, že zemře. Její krásné a dokonalé tělo bezvládně leželo na zemi a sebemenší pohyb jí dal velikou námahu jako by na všech částech jejího těla leželi břemena. Rudé vlasy měly teď ještě tmavší odstín díky dešti a její kočičí oči ve tmě zářili. Tekla po ní ledová voda, ale nemrzla zimou. Jako by nosila plamen v krvi. Oči se jí klížily a už se nezmohla vůbec na pláč jak byla unavená. Stěží si utřela mokrou tvář jediným suchým hadrem, co nosila pod koženou bundou. Zavřela oči a usnula. Nevím, jestli by se tomu dal říci spánek, ale v bezvědomí také nebyla. Byla kdesi v její mysli. Místnost, kde se objevila vypadala jako obývák nebo pracovna. Stěny byly vymalovány cihlovou barvou a podlaha sbitá z prken mahagonového dřeva. Žádné dveře ani okna. Jediné světlo přicházelo z krbu. Plamínky se třepotaly a to vše se odráželo na protější stěně. Stěna hrála barvami západu slunce. Kdyby jste znali Fleur déle, určitě by jste zahlídli tyto plameny v jejích nadpřirozeně zajímavých očích často. Oheň bylo to, čím se lišila od ostatních. Věřte či nevěřte, ale byl to oheň, co jí držel naživu. To oheň ji dovedl do téhle místnost v její mysli daleko a daleko od reality. Duše byla v pokoji, ale tělo stále leželo nehybně na ulici a to dříve si žila jako snob. Tady si uvědomovala jak bývala hloupá a nevážila si toho co měla. Vzpomínala na svou rodinu, ale rozhodla se neplakat. Pomalu se pohnula a zjistila, že neviditelné provazy co ji svazovaly zmizely a ona se mohla zase hýbat. Klidně se rozhlídla a viděla knihovnu s velkým množstvím knih, vlastně to nevypadalo jako knihy byly to listy svázané dohromady vložené do pevné vazby, ani nevypadaly staře. Nejstarší byli tak deset let, možná trochu méně. Fleur se otočila dokola. Knihovna se rozkládala po obvodu jedné strany místnosti, uprostřed stěny byl zasazen mezi knihovnu krb a naproti krbu na druhé straně psací stůl. Uprostřed místnosti stálo houpací křeslo. Křeslo, jaké si vždycky představovala. Říkali si s tátou, když byla malá, že si jednou pořídí houpací křesla a pro každého v rodině jedno a pro ní to nejhezčí z ebenového dřeva s malovanými vlky rudou barvou. Při téhle vzpomínce se Fleur zalily oči slzami a zase přes ní přešel ten závan osamění, smutku a rozhořčení. Polilo jí nesmírné horko. Odpotácela se ke křeslu a opatrně si sedla, aby si mohla vydechnout a uklidnit se. Třáslo se jí celé tělo. 2. Po deseti minutách se znovu rozhlédla po místnosti, její pohled utkvěl na knihovně. Došla k ní, otevřela úplně nejmladší knihu někde uprostřed a začala číst. Nejdřív nám shořel dům, pak mi zabili bratra i sestru a teď… Nejde na to myslet. Teď je moje matka….Mrtvá…Co si mám já a táta počít??? Fleur. Silná Fleur. Já přece nejsem silná! Proč to všichni tvrdí. Nebrečím před lidmi, ale o to jsem slabší. Neví, že pláču celou noc,ano , snažím se plakat tiše. Snažím se zapírat, že moje rodina vymírá divnými náhodami. Snažím se zapřít, že po nás jde nějaký dokonalý zločinec a že se mojí rodinu snaží vyvraždit a policie… Policie nedělá nic.. Jistě, vše vypadá jako nehoda. Táta je na tom zle. Myslím, že zemře smutkem a mám z toho strach. Všichni zemřeli, pomyslela si Fleur. Nevěděla, co má dělat. Objevila svůj život napsaný na papíře. Nezdálo se však, že je překvapená ani nevypadala vyděšená, spíše vypadala jako by to čekala, ale nečekala. Tohle bylo poslední, na co by si vzpomněla. Vyhledala nejstarší knihu otevřela první stránku a začala číst. Moje sestra si píše deník, ale já psát ještě neumím a tak jsem se rozhodla, že si ho budu psát v hlavě. Lis říká, že to je kravina, ale já si to nemyslím. Tento deníček si píšu v místnosti, kde je moje houpací křeslo, které mi tak slibuje táta. V tomto pokoji jsem sama a jsem šťastná. Jmenuji se Fleur a je mi pět a čtvrt…… „ Proboha“, vydechla a deník ji pod jejíma třesoucíma rukama upadl. „ Ale já ho už dávno přestala psát!“ „ To není pravda!“ Ozval se klidný hlas odkudsi. Fleur dostala strach. Klepala se tak silně, že nedokázala udělat ani krok. Sedla si a nohy přitáhla k tělu, nezačala však brečet, pohlédla na psací stůl a uviděla to, čeho se bála. Na stole ležel papír a nad ním viselo ve vzduchu pero. Jakmile začala Fleur přemýšlet, pero se namočilo do inkoustu a psalo. Fleur si teď uvědomila, že si tento deník vždycky psala, protože kdykoliv jí něco vyvedlo z rovnováhy ona si začala skládat věty dohromady, aby se uklidnila. Toto duševní psaní jí napomáhalo udržet klid. Zezačátku si takhle vylívala jen zlost, ale postupně tento druh myšlení potřebovala jako drogu. Teď tam jen seděla schoulená jako právě narozené štěně neschopné pohybu a přemýšlela proč tady je. Je tady proto, aby se připravila na smrt a mohla se ohlédnout na to, co se jí stalo?. Když na tohle pomyslela, všimla si, že se usmívá. Proč se najednou usmívá tomu čeho se tolik vždycky bála. Už odmala ji smrt děsila víc než jiné děti a teď se usmívá. Copak smrt není tak strašná? Není, odpověděla si v duchu na svou otázku. Když zemřu, pokračovala ve svém rozmlouvání sama se sebou, nebudu už nic cítit, a jestli existuje bůh nebo je pravdivé buddhistické náboženství , stanu buď mezi svojí rodinou nebo se převtělím do nějakého jiného tvora a zapomenu, co se mi stalo, říkala si Fleur a pero stále škrabalo na papír. Fleur si toho všimla a dostala nápad. Začetla se do prvního deníku, který ji přišel do ruky a po chvíli vzhlédla na pero. Pero už nepsalo, vznášelo se nad stole a vypadalo jako by vyselo na provázku. To vše vysvětlovalo. Sedla si do křesla a začetla se už po několikáté do deníku z roku, kdy se její život změnil. Pochvíli zjišťovala, že číst nemusí, zavřela oči a …… 3 Pořád to slyším dokola: „Nikdo neví jak mohl vzniknout požár byla to nehoda, asi jste nechali někde zapálenou svíčku nebo-, ale buďte rádi, že se nikomu nic nestalo!“ Zapálenou svíčku? Náš dům má tři poschodí od ohně ze svíčky to nemohlo shořet. A nikomu se nic nestalo??? To se mýlí! Pes i kočka uhořeli!!! A my jsme museli vyskákat z okna. Jsou tu i takový, co viní mě říkají: „Ty její vlasy jako by v nich měla plameny. Koukněte se na její matku! Její matka má zrzavé, ale ona ta čarodějnice- oheň ano, ten v nich je.“ Připadám si jako ve středověku a ještě ke všemu jim vůbec nevadí, že to říkají přede mnou. To ovšem není všechno co říkají: „ Vidíte jí? Nese to úplně v klidu vypadá jako když to sama udělala. Prosím vás, nesnažte se ji obhajovat. Že má smutek v obličeji? Ona a silná? Kdepak. Může za to.vždycky byla divná to vám povídám.“ Fleur tehdy slyšívala spoustu věcí, ale vždycky se jí honily hlavou jenom ty, co byly zlé jako by na světě žili jen lidé, kteří se jí snaží uškodit. Spousta mužů i žen se jim snažili pomoct a hodně jich nesouhlasilo s pomluvami škodolibých žen, co na ubohou Fleur shazovaly, že zavinila shoření domu. Buď jsem silná nebo čarodějnice? Měla bych vzlykat jako moje starší sestra Lis? Nebo plakat jako můj mladší bratr Paul? Ne,ne někdo musí vypadat, že to zvládá. Pokaždé mi říkají, že všichni jsou tak slabí jenom já ne. I když brečím třeba v noci. Mají ve mně důvěru, že se o mě mohou opřít. Na tomto zápisu je vidět změna Fleur. Byla silná. Pomalu slábla, jak ubíhaly měsíce a ona dostávala daleko hlubší rány. Shoření domu je tížilo dlouho. Nesmutnili jen nad domem spíše nad ztrátou zvířat. O pár týdnů později přišla na ni a její rodinu ještě těžší zkouška. Jsem na pohřbu. Zase si sama pro sebe povídám abych se uklidnila. Seběhlo se to tak rychle. Je mi z toho špatně od žaludku a běhá mi mráz po zádech. Moje matka, brácha i táta mají sklopené hlavy a brečí. Koukám na ně přes své vlasy. Je krásný a slunečný den a dusno. Pozoruji hrob mé sestry a oči se mi zalívají slzami.Všechno začalo jednoho osudného rána. Bylo stejné nesnesitelné dusno jako dnes. Dobře, velmi dobře si na to pamatuji. Ten den se mi hrozně špatně dýchalo. Lis na mě byla naštvaná, protože jsem na ni práskla, že byla s její kamarádkou Jeny venku když už všichni spali. Měla z toho pěkný malér, ale to bylo za to, že mě nechtěla vzít s sebou. Lis nám ráno oznámila, že jede do města si něco koupit. Zastavila drožku a odjela. Nikdo jí to nemohl mít za zlé, bydleli jsme v provizorním domku a všechny věci, které jsme vlastnili nám shořeli. Chtěla jsem jet s Lis, ale ona jen pohodila hlavou a zašeptala mi do ucha: „Za to, co jsi mi provedla?“ Rozhodla jsem se tedy zajet do města sama. Došla jsem za otcem, který si zrovna pohrával s dveřmi, které se nechtěly zavírat a zeptala jsem se ho jestli bych si nemohla koupit koženou bundu jako jsem měla předtím. Dal mi několik liber a já odjela v drožce do města. Nepočítala jsem, že Lis potkám i když městečko je malý, protože byla sobota a ve městě se to hemžilo tržníky. Sotva jsem však vystoupila z drožky, uviděla jsem Lis jak hovoří s nějakým mužem a poté odchází sama pryč. Muž nebyl nijak zvláštní. Blonďaté vlasy, orlí nos a malou našpulenou pusu. Nemohla jsem si ho dlouho prohlížet. Jediný čím si jsem jistá byl orlí nos. Rozhodla jsem se pronásledovat Lis, šla směrem k přístavu, ta její chůze lehká a přesto odhodlaná mi uvízla navždy v paměti. Zamířila jsem hned za ní, po několika minutách jsem ji však ztratila z dohledu, však pořád jsem směřovala k přístavu. Nevím za jak dlouho jsem tam dorazila, ale bylo pozdě. Nevím, jestli za to mohla kožená bunda pro kterou jsem se při cestě stavila nebo možná chumel lidí, kteří se hnali hned po výbuchu střelného prachu k přístavu. Nikdy už se nedozvím, co tam Lis dělala. Jediné co vím je, že zemřela jenom ona. Teď tam stála a přemýšlela pro uklidnění. Celá se třásla, však pořád ještě necítila, že by po její tváři tekl pramínek vodu. Její matka měla oči opuchlé, červené a uplakané a stále jí sklouzávala jedna slza za druhou jako by zdroj vody a trápení byl nevyčerpatelný. Otec i její bratr na tom nebyly lépe. Paul, když to zjistil upadl do tak silného řevu, že se nedokázal hnout. Fleur se v první chvíli také nedokázala udržet, ale brzy bylo po všem hlučné a zbýval jenom vnitřní pláč. Tehdy vůbec nevěděla, že dostává tak hluboké rány do srdce, že se jednou zhroutí a jediné ,co by ji mohlo udržet déle před osudným zhroucením byl pláč. Můžeme si to představit jako zvětšující se mrak. Když mrak nenecháte vypršet, zvětší se a brzy propukne v bouřlivý liják. Jdu s bráchou do našeho provizorního bydlení. Je pořád rozrušený. Čepka mu nezvykle visí do obličeje a jeho oblečení na něm visí zmuchlané a ošuntělé jako by bylo právě po zemětřesení. Vlastně když tak na něj koukám, napadá mě jestli přece jen nějaká ta přírodní katastrofa neproběhla. Tou přírodní katastrofou bude smrt mojí sestry. Nemohla jsem spát jak jsem na ni myslela. A ještě k tomu jsme se v posledním našem rozhovoru moc hezky slovně neprojevovaly. Tři měsíce uběhly a stále se nám nedaří žít jako předtím. Jako by život pro nás zemřel. My chudneme. Nikdo nám nedá peníze na dům a můj otec, který je právník nedokáže pořád ještě pracovat.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
Napsat autorovi (Občasný) |  |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.  Addictive Zone Orbital Defender Game |
|
||