blabolil (Občasný)

Ach jo, ach jo,tudy cesta nevede.... je mi líto, tisíckrát omleté, samé fráze fráze, připadá mi to jak kelímek z umělý hmoty,

nic opravdového, bez žiivota, bez zápachu, bez emocí, bez bolesti, ...

Zrzohlávka (Občasný)

Je jiskrou v ohníčku, na kterém dřevo praská

i slzou na víčku. 

..............tak tohle jediné bych z básně vynechala, ale měla-li bych hodnotit toto dílko bez mrknutí na další, velice kvituji. Myslím, že ten text je o něčem, co se v moderní poezii už jen tak nevidí, přesto to o tom rovněž je. Nechci autorku stavět do žádných mantinelů, ale tohle je dost křesťanské podstaty smíchané s drobnou sentimentalitou...

Naty (Občasný,Redaktor)

Myslím, že "věrohodnost" takového textu je závislá na době. Rozhodně bych o něm neřekla, že splňuje mou představu o současné moderní poezii.

Přesto jsem si ho přečetla s velkým potěšením. Je o mě známo, že jsem formální staromilec a tenhle text (až na malé rytmické zádrhelky v druhé části) mi zní jako příjemná a známá melodie.

Přimlouvala bych se za vynechání spojky i ve čtvrtém řádku od konce.  

Zrzohlávka (Občasný)

(zajímavé pozorovat, jak někteří - blabolil, Luk Malér - reagují na taková slova v lásce jako je pokora - kelímkem umělé hmoty)

Ne vždycky je pravá láska ideální, ale dá se o tom s idejemi psát. A tyhle jsou sakra velký.

blabolil (Občasný)

Přirovnala jsem to ke kelímku z umělé hmoty z prostého důvodu a pokora ani láska s tím nemá nic společného,

a tím prostým důvodem jest, že této básni prostě jako čtenář nevěřím, jistěže autorce neberu její idee, ať si je má, ale

ta vyumělkovanost básně mi vadí, prostě mě nepřesvědčuje, není v ní místo pro fantazii čtenáře ba ani osobní prožitek,

pokud tam je,já ho nevidím, ta báseň je prostě špatná a na poli literatury by naporosto neobstála. Dovolím si tady použít jméno autorky, která svým způsobem o lásce píše a tou autorkou je Ouvej, a tam je prostě cítit utrpení, bolest, radost,

píše o tom čím prošla a já jako čtenář jí věřím, jelikož nevaří z vody, ale dává tam podstatu, mnohdy syrovou , ale právě

takovou, která je cítit životem, tím odžitým, odtrpěným s kousky radosti, to je pro mne poezie. Ne, když autor vezme

slova a nějak je naháže, aby se neřeklo. Navíc idealizovat si svou vlastní lásku mi připadá trochu zcestné, neupřímné.

A co to vlastně "ta pravá láska" je, i v tomto máme každý jinou představu, pro každého to znamená něco jiného,

v mnohých básních nepadne o lásce ani slovo a přesto tam je. Na rozdíl od jiných, kde se to láskou jen hemží a přitom

chutnají po destilované vodě.