... ten nejostřejší jekot je už bez zvuku,
do tmy otevřená ústa, polykající
hustotu noci...
...vlastníma rukama rdousíš
chlapa, co spí vedle tebe,
vůbec ho to nezajímá,
oddychuje jako hodinky...
...pak jdeš po ulici: lidi
bez tváří, lysí, s jazyky
až na břichu...
a pak on – ten druhej:
nikdy spolu nemluvíte pravdu,
tentokrát tě ale opravdu chce,
pravda se přece neříká,
mlčí se...
a ví to on?
a je to pravda?
a zase jekot, zase ulice: lidi
odevšad proudí, tečou,
s maskami milovaných...
spoutají tě bílou šňůrou
na oplátku poslechněte
potěžkejte svoje noci
tíhu pádu, chlípnost chtění
ulehněte do kamení:
úpět, hledat, opustit
co nechce hořet...
masky budou obličeji
---
Pravda není.
|