PROČ PÍŠU  BÁSNĚ A  NE  PRÓZU

Proza je milovaná,  mě nepřesvědčí, báseň vnímaná nejprve tvůrcem, potom předávaná pocity a vůlí, vysvětlí cíl duše a tím je zpověď, umožní nahlédnout ke mně, k Tobě, dokážu  s její pomocí vyjádřit někdy to , na co jen třeba myslím a někdy se neodvážím vyřknout. Přesvědčí mě a koho víc?

Tebe trochu, že jsi ve svém půvabu tak krásná, ve své něžné ženskosti. Vystačíš s málem napohled a to je kouzelné, máš lásku k životu, a je vidět mnoho, mnoho lásky. Dokážeš dávat, přijímat. Chladné stříbro je hřejivé v srdci přítele, rozehřívá se ve zlato milence, zlato je boží kov a vůle a milenka moje je příroda. Příroda jsme my všichni. Všichni jsou milováni přírodou.

Próza maluje nutné skutečnosti, báseň potom představuje růžovou přízeň podle hudby skladatele.

Smysly slov jsou v básni jen kontrolorem, který nemá vliv na obsah. Próza je soudně postižitelná, já mám rád svobodu, básní, songem, písní a já nevím čím ještě vyjádřím svojí volnost, lásku k člověku. Rozumí jí ten, který chce a kterého osloví. Pro něj jsou mnohdy slova zbytečná, někdy vidí obrazy, vnímání duše a vlastního ega. I když sebemíň porozumím básni, vnímám její zpěv, který mnou prostupuje a navozuje krásný pocit vesmírné a tedy nekonečné, nesmírné lásky všech lidí, živých tvorů, neživé přírody, která ožívá díky lidem…