Jednou, když jsem šlo podél Karláku, mou pozornost upoutala šlapadla. Muž, který je půjčoval, se houpal v průjezdu na síti a nad sebou měl zavěšený pivní sud. Jediné, co jsem mu rozumělo, byla cena za půjčení šlapadla. Ihned po zaplacení mi vrazil do ruky dlouhou dřevěnou tyč (jsem totiž bez pohlaví, víme?) a pak o mě přestal jevit zájem.

A tak jsem vstoupilo na šikmou plochu. V různých vzdálenostech ode mě se po hladině asfaltu pohybovala šlapadla. Začlo jsem vábit. Letmý pohled prozrazoval, že i ostatní zájemci o šlapadla vybalují z tašek hromady lákavě vypadajících zákusků, na obrubník stavějí drahá francouzská vína či řinčí zlatými řetězy. Jiní jen minimalisticky šustili bankovkami. Zaměřilo jsem se na jedno ze šlapadel. Bylo označeno číslem třináct. Vedle mne dva starší muži (podle podoby jistě bratři) povzbuzovali mladíka (jistě syna některého z nich), který se snažil o přitažení jednoho ze šlapadel. To povzbuzování se mi hodilo. Jenže při pokusu chytit šlapadlo jsem koncem tyče zasáhlo muže, který stál předkloněn vedle mě. Poté se ozval výkřik a pak mohutné žbluňknutí.

„Co jste to udělalo! Byl panic a teď není panna!“ rozkřikl se otec nebo strýc a vbodl mi do hlavy šipku. „Bullseye,“ křičel druhý, strýc nebo otec, ale pak začal taky hořekovat. Za okamžik všichni tři, nešťastní sice, leč nezlomeni doplavali k jednomu ze šlapadel. Mně se mezitím podařilo jiné šlapadlo přitáhnout a skočit na ně. Nevím, jak se to mohlo stát, ale konec tyče se nějak zapíchl do horní části šlapadla a já jsem se ocitlo na kolmo trčící tyči. Celkem se mně naskýtal hezký výhled, ale po chvíli jsem sjelo na šlapadlo.

Po usednutí do lehátka to teprve začalo šlapat. Zdálo se mi, že na lehátku je nějak málo místa. Šlapadlo mi málem  koleny vyrazilo zuby. Teprve poté jsem si uvědomilo, že mám na zádech batoh. Chtělo jsem si jej sundat, avšak poté, co se jsem se postavilo, závan větříku způsobil, že jsem ztratilo rovnováhu. Převáženo batohem narazilo jsem do dveří apartmánu, prolétlo chdobičkou a narazilo do jiných dveří jiného apartmánu. Do něčeho jsem narazilo hlavou. V rukách jsem svíralo batoh, v hlavě mi třeštilo, do něčeho jsem stouplo. To něco byl spodek šlapadla. Když se mi vše srovnalo v hlavě, vedle mě se nacházelo převrácené šlapadlo. Kolem pak mně už známá rodinka. Tatínek se strýčkem lákali mládence zpod lůžka, kam v hrůze přede mnou zalezl.

Když jsem se vrátilo ke svému šlapadlu, rozhodlo jsem se, že si konečně sundám svůj oděv. Asi nebylo vhodné odkládat si i veškeré spodní prádlo, protože se mi jedna dolní noha nešikovně šprajcla v mých kalhotkoslipech a po chvíli poskakování na druhé noze jsem opět ztratilo rovnováhu a ocitlo se v pokojíku oné rodinky, kde právě šlapadlo za asistence obou starších mužů poskytovalo mladému umělé dýchání. Za okamžik opět ono i páni lovili mladíka zpod postele.

Už jsem nechtělo dále budit pozornost a raději se zase obléklo. Pracovalo jsem tyčí a vše bylo celkem příjemné jen do té chvíle, než se přede mnou objevil muž, který půjčuje šlapadla. Následoval velký náraz. Viset z okna a jen na konečcích prstů se držet parapetu nebylo nic příjemného. Projelo policejní auto, které za sebou vleklo lyžaře. Prudce zabrzdilo, lyžař jen otevřel překvapením ústa, přeletěl přes Mondeo a brzo i on visel na parapetu. Ten se ale dal pohybu a poněkud se prohýbal pod naší vahou. Když přestaly hvězdičky a já se ujistilo, kde je nahoře a kde dole, sedělo jsem lyžaři na hlavě. Pak mi neuniklo, že se na nás řítí tříšť skla a okenní rám, ve kterém byla zase ta rodinka. Mě náraz katapultoval do vzduchu, což mělo za následek dopad zpátky do apartmánu na moje šlapadlo. Z okna bylo vidět, jak rodinka v želízkách nasedá do policejního auta i jak se tam muži zákona marně snaží nasoukat lyžaře i s lyžemi na nohou. Já se raději co nejrychleji vzdalovalo a doufal, že si někde jinde konečně v klidu užiji šlapadla. Brzy jsem se mělo však přesvědčit o opaku.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI