„Život je příliš krátký, aby člověk chodil na špatné divadlo,“ je až příliš často slyšet z úst našich teatrologů. Snad je to tím, že se stále častěji vsází na mluvené slovo jako dominantní složku představení. A přitom, když jsme na divadle, lze příběh vyprávět tolika způsoby…

Oxana Smilková (režie) společně s Terezou Pogodovou upravili současný Hilského překlad Shakespearova dramatu Hamlet do tvaru, jenž obohatili o hudbu Pavla Helebranda se scénou a kostýmy Jevgenije Kulikova. Záměrně uvádím ta jména, protože na jevišti jako by jejich práce nebyla ani vidět. Vše se prolne v jeden celek a netvoří se z myšlenek režiséra a jeho týmu, ale rodí se magicky ze síly okamžiku. Ze síly okamžiku, tří velkých pytlů papírové drti, patnácti židlí, jednoho visícího provazu a patnácti herců (většinou studentů druhého ročníku herectví JAMU). Dlouho člověk sedí, než začne posuzovat jednotlivé herecké výkony, dlouho sedí, protože jej k židli připoutá obrazotvornost, kterou herci s tak minimální výpravou dokáží rozvinout. Hned na začátku otevřeli Hamletův příběh idylickou scénou Hamleta a Ofélie objímajících se v žhavém písku na pobřeží prozářeném sluncem. Ale tu jsou všechno významy, které se nechávají na divákovi, stále se jedná o patnáct židlí zvyklých v molo a obyčejný papír rozsekaný na kousky. Rekvizit je v příběhu minimum, většinou jsou imaginární a změny scén jsou tím pádem až překvapivě jednoduché a lehké, nečeká se, až technici odnesou stůl, až se spustí zadní prospekt. Jedná se o divadlo, které se hraje v tuto chvíli a z písku je v okamžiku sníh, až člověka zamrazí. Působívá hudba se prolíná se zpěvy samotných herců, se zvuky, které vyluzují, že není potřeba nahraného šustotu racčích křídel, o něj se postarají svými dlaněmi herci sami. Je to jedno z těch napadnutých představení, plných fantazie puštěné na špacír.

Triumvirát hlavních postav (Hamleta, Claudia, který zabil Hamletova otce a vzal si jeho matku, a Gertrudy, Hamletovy matky) potvrzuje silné obsazení inscenace. Navíc jsou Jakub Šmíd (Hamlet) a Michal Zetel (Claudius) herecky postaveni proti konkurenci z JAMU již vyšlé a na filmovém plátně již zazářivší Isabely Bencové. Její Gertruda byla panovnicí chladnou, ale ke svému synovi láskou planoucí. Ofélie Lenky Košťákové pak byla lehkovážná mladá dívka Hamleta neskonale milující. Překvapením pro mě byl Roman Groszman přes svůj mladý věk vypadající na šedesát, s prazvláštní mluvou, ale přesným výrazem pro Ducha mrtvého krále, stejně jako pro patos Prvního herce. Zajímavým civilním herectvím ztvárnil tragický osud Polonia Lukáš Rieger. Čistým způsobem hráli Jindřich Kotula Laerta a Ondřej Šťastný Horacia. Jen škoda zahozené komické vložky dvou hrobníků v podání Marty Zaoralové a Jana Pohořelického, kteří si nedali na čas a hrobníky zahráli v nasazení celé inscenace. Temporytmus haproval i na několika dalších místech, ale průběh celého představení nenarušil. Temná atmosféra přicházející bouřky (skvěle podpořená ponurou hudbou) v podobě střetnutí Hamleta a Poloniova syna Laerta prostupovala druhou polovinu představení stále naléhavěji, až k tomu došlo. To je další z věcí tvořených v daný předem budovaný okamžik bez zbytečných slov, která byla ději pouze kulisou. Vždyť i v životě jsou slova míň než činy. Odlehčit to tak chvíli předtím hrobníky naplno, výsledný vrchol by byl ještě silnější. 

Ač jsem se představení po nepříznivé kritice pana Uhdeho v Divadelních novinách trochu obával, lze jej zařadit k velkým zážitkům uplynulé sezóny. A stále nechápu, proč je Hamlet v HaDivadle inscenací, jejíž realizaci stálý soubor odmítl.