Do klícky z prstů vzal jsem pod ochranu

zbytky z obšleháného srdce

zrezivělými ranami

po ostnatém drátu.

Když lezl jsem přes plot bezelstný

jako zvědavost malého kluka.

Za plotem hrála na prknech světa krutost

své další dějství.

V plenéru seděli lidé ohromeni

jejím dunivým hlasem a

do té lidské vábničky vháněli své plíce.

Útroby, údy a hlasy se zdrtily v jediný tón,

co ostatním rozehrával pokušení.

Má dětská bezelstnost začala rychle dospívat

v té galerii křivosti.

Bolest, lítost a žal se mi rozbušily v hrudi

a napjaly provázky mojí loutce.

Přes hroty ostnatých hranic, co drásají jen cestou zpět,

jsem se prořezal ven.

Jak rychle jsem zestárl.

Dva váčky krve mi vytékají zpod očí

a stékají kanálky ve stařecké kůži.

Snad až rozevřu dlaně, snad ještě dokáže vzklíčit poslední

nezrezivělé zrnko.