Otevřu oči a vylezu z postele a přes okno mi do pokoje prochází měsíční světlo. Je asi tak jedna hodina ranní a já musím vstávat. Můj pohled spadne na sbalené věci ve sportovní tašce. Začnou se pomaličku a potichoučku otevírat dveře do pokoje a škvírou, která se stále zvětšuje proniká světlo a já musím přivřít oči, protože mi to světlo vadí.
„Už si vzhůru?“ to je moje mamka. Přišla mě vzbudit, protože odjíždíme do Zálezel.
„Jo mami. Jsem.“ Asi kývne hlavou a zmizí v útrobách bytu.
Ani nevím jak se dostanu do auta kde usínám únavou. Probudím se až v poledne v Zálezlech. Rozhlédnu se kolem sebe a říkám si, že se tu nic nezměnilo. Vůbec ni.
Hodím si věci nahoru do pokoje. Dole všechny pozdravím, přivítám a vyběhnu směrem k Labi.Sednu si na molo a dívám se na řeku kde se odráží zářící slunce. Někdo mě ze zadu chytne za rameno. Rychle se vyděšeně otočím a za mnou stojí nějaká starší žena, která měla ošuntělé oblečení a kus hadru na ramenech.
„Neboj se mě. Něco pro tebe mám.“ řekne laskavým hlasem a podá mi knihu. Podívám se na ni nechápavě, ale ona mi tu knihu vrazí do ruky a odejde stejně tiše jak přišla.Otevřela jsem ji a hned na první stránce byl pentagram a nad ním název Kniha Kouzel.
Najednou se semnou začne všechno točit, a když otevřu oči ležím ve svém pokoji – doma. Můj pohled směřuje k tašce a na ní leží kniha. V té tmě nemůžu přesně rozeznat co to je za knihu, a tak rychle vstanu rozsvítím lampičku a otevřu první stránku. Uleví se mi. Není na něm žádný pentagram ani název Kniha Kouzel.
