Obyčejná pěkná holka, prý až trochu tuctová. Neumí v podstatě nic. Domácím pracem neholduje, na studování ji neužije. Jenom by polehávala, chodila do kina, telefonovala s kamarádkami, bavila se a randila.
Ostatní buď studují nebo už pracují. Jen ona si vystačí pouze s maturitou. Na práci je podle ní ještě mladá, ale do hlavy se jí už nic nevleze.
„Co s tím? Měla bych něco dělat. Rodiče mě už dlouho živit nebudou. Pořád mají nějaké řeči. Už mě to nebaví poslouchat!“ Zoufala si v kavárně, když čekala na známou.
Dva seriozní páni promýšlí, do čeho se pustit. „Co teda bude?“ Ptá se nahlas První. „Chce to něco pořádného. Musíme vytvořit nový úchvatný kousek,“ odpovídá Druhý. „ To bychom měli! Jiní mají alespoň jednu jistotu, ze které pořádně kape. My nic!“ Povídá pochmurně První. „ Neboj se. Stačí ten správný kámen, který si opracujeme. Něco naprosto svolného, znuděného, ale hlavně mladého.“ Promýšlí TO postrádané Druhý. První se chytá a přidává: „ Trochu i zoufalého.“ Najednou se oba hlasy spojí v jeden: „ A hlavně krásného!“ První pokračuje dál: „ Ale žádný přímo výstavní kousek, nic vyloženě úchvatného samo od sebe. Tahle část tvoření dokonalé krásy mě baví ze všeho nejvíce.“ Krásně se usměje.
Druhý chápavě pokývne hlavou a praví: „ To ti vždycky šlo bezvadně.“ První se sentimentálně otočí na Druhého. Také ho konejší: „ A ty máš zase neuvěřitelný dar vkládat hloubku. I prázdná váza po týdnu s tebou oduševní.“ Oba se nahlas zasmějí.
Náhle se ale První zklidní. Zkoprní a Druhého zatahá za sako. Ten se otočí a zadívá se. Chvíli tam jen tak stojí.
Druhý se zeptá: „ Myslíš, že to je to co hledáme?“ První se chvilku odmlčí, aby dodal svým slovům na vážnosti: „ Každopádně s tímhle by šly dělat zázraky! Samozřejmě estetické.“ Druhý se pomalu také noří do svého: „Podívej na ten výraz. Ta znuděnost sama. Dneska by mohl být docela fajn den, nemyslíš?“ První vzhlédne k Druhému: „To uvidíme. Nejdříve musíme vyhodnotit stav. Opracovatelnost, spolehlivost, použitelnost.“ Oba se opět zasmějí.
Druhý dodává: „ A taky možnosti naší práce. Kde to má limit. Prostě standardní pracovní rysy.“ První hodí lišácký pohled: „Tak jdeme pokoušet štěstí!“
Chmurné obavy ze své neblahé budoucnosti přerušila problémem jiného rázu: „ Kde vězí? Už tady měla dávno být! Určitě bude žvanit, jak musela ještě narychlo skočit do knihovny. A potom mě bude zatěžkávat řečmi o zkouškách na vysoké, pchá.“
Když v tom náhle se objevili u jejího stolu dva podle ní celkem sympatičtí pánové. Stejné postavy, trochu odlišně oblečení a naprosto odlišné pohledy. První házel očima po detailech a vyložených maličkostech. Zkoumal její tvář i postavu. Druhý jí zamyšleně hleděl do očí.
„ Můžeme si přisednout, slečno?“ Zeptal se První. Považuje to za příjemný flirt. Přikývla.
„ Ahoj, copak, že tady takhle sedíte?“ Zeptal se Druhý. „ Mám se zde sejít s přítelem.“ Úmyslně zalhala, aby pány dopálila. „Víte, vlastně jsme vám chtěli nabídnout práci. Perfektně se hodíte, jsme producenti a hrozně se nám zamlouváte,“ praštil do toho První. „ To si děláte srandu, ne?“ šokovaně reaguje. „ Neděláme. Oslnila nás vaše krása a charisma. A to dokonce přes celou ulici. Když jsme na vás takhle natrefili, řekli jsme si, že musíte být obrovská osobnost. A přitom jste taková nádherná křehká bytost,“ rozjel to Druhý. „ No já…..já..“ Zakoktala se. „Tak co, zkusíte to s námi? Budete hvězda!“ Zeptal se rázně První. Trochu rozpačitě přikývla.
Povídali si ještě dobrou hodinu. Pánové se jevili čím dál uvolněnější a veselejší. Připadalo jí, že nezklamala. Opravdu v ní našli tu osobnost, kterou spatřili z dálky. Trochu ji to udivilo, jelikož ji nenašla ona sama.
První se ošíval radostí. Druhý neskrýval nadšení: „To byl přesně materiál pro nás. Jak jsi říkal prázdná váza, kterou si naplníme podle nás. Takové štěstí!“ První přitakával: „ Ano, ideál. Z tohohle může být cokoliv. Bude to naším největším dílem! Cítím to.“ „Vybrousíme diamant. Uplácáme z hlíny umělecké dílo.“ Stupňoval blaho Druhý. „ A stane se to na nás závislé! Bez nás nebude ničím.“ Dodal trochu temně První. „ Jen pomysli, kolik nám může při troše práce vydělat. Budeme bohatí!“ Pokračoval. „ Troška práce? Styl, mluva, vyznání, názory. Bude práce jak na kostele. Musíme vdechnout život do hlíny. Stvoříme našeho vlastního člověka!“ Promýšlel Druhý co je čeká.
V mladé nadějné slečně vše začalo pracovat. Petra se jmenuje a brzy bude hvězdou. Představuje si, jak podepisuje fanouškům trička, jak se usmívá do objektivů.
Musí být přeci opravdu osobitá, když přilákala takové šikovné producenty. S blahým pocitem se vrací domů.
Cestou se objeví otazník. „Co že jako mám být?“ Trklo ji konečně.
Pánové sedí ve své pracovně. Všude kolem mají rozházené fotky svého posledního objevu. Začínají tvořit vizi.
„V čem bude fungovat?“ Ptá se První. „Dnes letí Hip hop. Ale ten je moc drsný. Bylo by to k smíchu. Lepší bude R&B. Zpívat se moc nemusí, to zařídí doprovod. Hlavní bude vizáž a názory. Ty utváří!“ Produkuje Druhý. „Dobře, dobře. Skvěle. A co dál?“ Tlačí První. „Bude rebel. Trochu potrhlá, ale ne moc, aby to zas nebylo trapné. Nesnáší cigarety a politiky považuje za tupce.“ Pokračuje Druhý. „ Skvěle! Dál, dál!“ Vybízí První. „Miluje thajské jídlo a čínskou moudrost. Bude od rány. Klidně někomu nafackuje.“ „Ale co hlavní motto? Životní smysl?“ Ptá se nervózně První. „ Komunisti! Nesnáší komunisty! Chce je vyhnat. Zabili jí dědečka, kterého měla tak ráda a který ji předal lásku k hudbě.“ Trumfuje Druhý. „Jak citlivé! Geniální! Lidé ji budou milovat a soucítit s ní zároveň. Postaví se za ni. Nyní můžu udělat i její styl. Bude to pecka!“ Spokojeně reaguje První. „Počkat, počkat. Ale co jméno? Petra je takové fádní a nudné. Drsné až feministické.“ Brzdí radost Druhý. „To nechceme. Jen to ne! Co takhle Žanet?“ Zalekl se První.
„Famózní!“ Spustil Druhý potlesk.
Po focení, které si užila, se Petra vydává druhý týden opět k sympatickým pánům. Přivítají ji
slovy: „ Ahoj Žanet!“ Podiví se. „To je tvé umělecké jméno. Pěkné viď?“ Řekl První a nečekal na odpověď. Hned jí ukazoval co si na sebe má vzít.
Trochu stydlivě se Petra zeptá: „Co vlastně budu dělat?“ Pánové se zasmějí. „Uděláme z tebe zpěvačku!“ Praví Druhý. „Ale já vůbec neumím zpívat.“ Oponuje Petra. Pánové úplně vyprsknou smíchy. „ A kdo dneska umí? Máš image a to je hlavní!“ Uvádí na pravou míru První, utírajíc si slzy.
Pánové ji zasvětili do jejích nových názorů a myšlenek. O komunistech a dědečkovi, thajském jídle, mužích a politicích.
„Ale můj dědeček byl ve straně.“ Protestuje trochu Petra. „ A co druhý?“ Zeptal se Druhý. „Ten byl taky,“ přiznává smutně Petra. „ Ale zlato, ty jsi Žanet. Petra zůstala za dveřmi a my ji poslali domů. Doma na tebe čeká. Ovšem ode dneška má domácí vězení. Venku není! Venku existuje pouze Žanet!“ Pronáší Druhý.
„ A teď mě poslouchej pozorně. Tady máš pozvánku na večírek. Musíš tam být a tvářit se jako hvězda.“ Informuje První. „ A co tam mám dělat?“ Ptá se Žanet. První pokračuje: „Hlavně si připadat jako mezi svými. Jsi hvězda. Jsi Žanet! Natáčíš desku a ta bude bomba. Je mi jedno, co tam budeš dělat. Obvykle se všichni jen přejídají. Tak se tam hezky napapej. Přitom se nechej vyfotit s nějakou hvězdou. Usmívej se a snaž se být na co nejvíce fotkách. Do dvou dnů jsi slavná! Zaručeně.“
Žanet odcházela pryč od dvou pánů a v hlavě měla pouze jedinou myšlenku: „ Jsem Žanet, slavná hvězda. Jsem celebrita! Žanet. Nikdy nebudu muset pracovat! Jsem výjimečná. Jsem někdo.
Je to jisté. Věděla jsem to. Zrodila jsem se k velkým věcem. Žádná tuctová Petra, ale výjimečná Žanet!“ |