„Ahoj, mami! Jsem doma!“ můj původní záměr tiše a nepozorovaně se proplížit do pokoje nevyšel. Matka seděla v obývacím pokoji v křesle. Když jsem vešla zaklapla vší silou knížku a položila ji na stolek. Takováhle teatrální gesta odjakživa milovala. Tu knihu má na stolku u křesla od mých sedmnácti let a do dneška z ní nepřečetla ani stránku. Otevírá ji pouze ve chvíli, kdy přicházím domů později než je jí milé, a to jen proto, aby jí mohla nahlas zaklapnout.
„Kde jsi byla?“ zeptala se zdánlivě nezávazným tónem.
„Zapovídala jsem se, promiň!“
„Tak zapovídala? No nepovídej!“
„Mami, prosím tě, teď ne. Jsem unavená, jdu si lehnout“ výraz jejích očí se změnil. Náhle se jí za brýlemi zajiskřilo, to jak vycítila svou šanci.
„Jsi unavená? Z čeho? Z povídání? Ale nepovídej!“ ústa se jí stáhla do tenké čárky, v onou koutcích se tak zvýraznili vějířky jemných vrásek.
„Nezačínej zase naznačovat a řekni to rovnou! Ať to máme rychle za sebou a já si můžu jít lehnout!“
„Jak nezačínej zase? Vždyť chci jenom abys byla trošku zodpovědná. Ty se taháš s kdekým. Musíš se naučit ovládat. Nebo se o tebe musí někdo starat, musí tě vychovávat“
„Mami! Je mi pětadvacet, nemyslíš si, že na vychovávání je tak trošku pozdě?“ sundala jsem si kabát a přehodila jsem ho přes opěradlo pohovky. V pokoji bylo vedro a vzduch byl vydýchaný.
„Nepovídej! Pětadvacet není žádný věk. Jsi ještě moc mladá a i když se snažíš vypadat jako dospělá, nechováš se tak!“ otevřela jsem okno. Hukot klimatizace nedalekého obchodního domu nedovolil prázdné ulici upadnout do letargického ticha.
„Co mi zase vyčítáš? Byla jsem s Petrou na večeři, to víš. No, a pak jsem ještě zašly jinam. Je sobota večer, mám snad sedět doma?“
„Zavři to okno. Venku je zima“ ignorovala jsem ji
„Nedá se tu skoro dýchat a navíc tu něco děsně smrdí“ neodpověděla, sáhla po knížce a otevřela ji asi uprostřed. Předstírala, že si čte, ale oči se jí nehnuly. Zírala na stránky, nejspíš čekala až odejdu. Popadla jsem kabát a skoro jsem vyběhla z místnosti. Jen jsem za sebou zavřela dveře, ozval se zvuk zavíraného okna. S tichým povzdechem jsem rozsvítila lampu na psacím stole. Pečlivě srovnaná deska prozrazovala, že se mi tu zase hrabala. Co hledala tentokrát mě nenapadlo. Jako už poněkolikáté jsem si umínila, že si pořídím na dveře zámek. Vždy mě od toho odradil neodbytný pocit, že by jí to stejně neodradilo.
Ze šuplíku jsem vytáhla tenké desky s účetnictvím. Do tváře se mi nad těmi několika sloupečky vloudil úsměv. Podle těchhle čísel budu za půl roku majitelkou malého dvoupokojového bytečku na Proseku. Promnula jsem si unavené oči. Ještě šest měsíců a pak se jí zbavím. Hotová věčnost. Pak se jí konečně zbavím.
Zamáčkla jsem budík až po pěti minutách. V nohou mi cukalo, téměř bolestivě. Protáhla jsem se, až mi v kolenou hlasitě zapraskalo. V ústech jsem cítila lehkou pachuť smíšenou s očekáváním ranní kávy. Z kuchyně se ozývalo tiché šramocení. Už zase je vzhůru takhle brzo. Čím je starší, tím vstává dřív. Ani ráno nemůžu z bytu odejít, aniž bychom se pohádaly. Zvedla jsem se z postele nejspíš příliš rychle. Hlava se mi zatočila, skoro jsem si zase lehla.
„Zuzi, vstávej! Musíš do práce!“ zašvitořila a lehounce zabubnovala prsty na dveře. Ten šveholivý hlásek mi rozvibroval v hlavě dosud spící bolest. Hluboko v mozku mi začala divoce tepat téměř v tanečním rytmu.
„Jsem vzhůru, mami!“ odpověděla jsem, abych předešla dalšímu klepání na můj mozek. Slova mi rezonovala v rozbolavělé hlavě. Uniklo mi jen krátké ostré syknutí. Trochu houpavým krokem jsem vyšla z pokoje. Matka seděla ve svém oblíbeném křesle a luštila křížovku.
„Prosím tě, proč vstáváš tak brzo?“ do hlasu mi proniklo trochu vyčítavého tónu
„Nemůžu spát, tak jsem ti uvařila kafe. Za chvíli si zase půjdu lehnout“ ne, tys mi nechtěla uvařit kafe, chtělas mi zkazit ráno, kontrolovat mě, otravovat!
„Děkuju“ zamumlala jsem
„Proč musíš chodit do práce i v neděli?“ protože chci utýct z týhle kobky!
„Mami, to už jsem ti přece vysvětlovala!“ bolest v hlavě zrychlila frekvenci tepání „Teď zrovna řádí chřipky, tak jsem si vzala službu navíc“
„Nepovídej mi, že tam není nikdo jiný, kdo by si tu službu mohl vzít!“ na tohle jsem jí nemohla odpovědět. Větu, deroucí se mi na jazyk, jsem raději spolkla.
„Jdu se nasnídat. Prosím tě, nemáme ještě nějaký Paralen? Zase mě bolí hlava“ cosi si usilovně škrábala do křížovky. Zřejmě si usmyslela, že se na mě ani nepodívá.
„Ne, všechen jsi spotřebovala minulý týden, když jsi měla tu kocovinu“ zadostiučinění jív hlase zaznělo docela nepokrytě. Dokonce jsem zaslechla, jak se tiše uchechtla „Říkala jsem ti, že ho máš koupit, ale jak vidím, neposlouchala jsi!“ přimhouřila jsem oči před ranním sluncem, které se najednou vyhouplo zpoza mraků a nečekaně proniklo skrz okna do pokoje.
„Dobře, nemám chuť se s tebou hádat, koupím si nějaký cestou do práce!“ zvedla oči od křížovky.
„Teď v neděli ráno? To asi ne…“ potěšeně se na mě usmála „třeba tě to odnaučí ponocovat“ bezeslova jsem se otočila a šla do kuchyně. Na stole stál jen prázdný špinavý hrneček se zaschlým zbytkem kávy na dně.
„Mami? Udělalas mi teda to kafe?“ zavolala jsem na ní.
„Vodu máš v konvici, ale už bude asi studená!“ sáhla jsem na konvici. Byla studená. S povzdechem jsem ji zapnula. Ve spíži jsem našla jen kousek starého chleba. Musím zajít nakoupit nebo ještě chcípnu hlady. Konvice cvakla a voda pomalu přestávala vařit. Nasypala jsem si do hrnku instantní kafe a zalila ho. Z poloprázdné krabičky cukerínu se mi podařilo vytřás dvě rozlámané tabletky, které jsem hodila do tmavé kouřící tekutiny. Dnešní ráno jsem nutně potřebovala smrtící dávku kofeinu víc než kdy jindy. Tiše jsem uvažovala, jestli ta černá břečka nerozežere lžičku se kterou ji míchám. Oči jsem upírala soustředěně na malý vír uprostřed hrnku.
„Vážně chceš pít tohle?“ ozvalo se mi za zády
„Mami, to je přesně to, co teď nutně potřebuju“
„Takhle nalačno si jenom zničíš žaludek. Proč si k tomu nevezmeš něco k jídlu?“
„Protože tu nic nemáme!“ na důkaz, že je to pravda, jsem klepla ztvrdlým kouskem chleba o hranu stolu. Rozpadl se na několik částí a drobky nedělaly na zemi pořádný svinčík. Matka hlasitě mlaskla, to aby mi dala najevo, že je mnou znechucená.
„A to jsi chtěla bydlet sama. Vždyť se o sebe nedokážeš pořádně postarat!“ místo odpovědi jsem se napila z hrnku. Spálila jsem si jazyk horkou kávou. Obličej se mi stáhl bolestí. Potichu jsem sykla.
„Copak nevidíš, že je to ještě horký? Jsi jako malá. Všechno hrr, hrr!“
„Musím jít!“ vylila jsem všechnu kávu do dřezu.
„Bez snídaně?“ tepání v hlavě se zrychlilo a nabylo na intenzitě.
„Mami! Je neděle, brzo ráno a já musím do práce. Necháme to na večer, ano?“ zmlkla a ublíženě se na mě podívala.
„Pořád někam spěcháš. Nemáš na mě vůbec čas“ zakryla jsem si rukama obličej. Dech se mi postupně zklidňoval. Jakmile mě přešel prvotní záchvat vzteku a byla jsem schopná odpovědět klidně, řekla jsem: „Teď jdu do práce a až se vrátím, tak si promluvíme, slibuju. Ale už vážně musím běžet!“ cosi nesrozumitelného zabrblala, ale nahlas nenamítla nic. Trochu se mi ulevilo. V pokoji jsem na sebe hodila kalhoty, košili a svetr. Ani jsem se nepodívala do zrcadla. Ještě vyčistit zuby, učesat, obout, klíče, kabelka a pryč odtud!
Jen se za mnou zavřely dveře zhluboka jsem se nadechla. Je to s ní čím dál horší, sleduje každý můj krok, dýchá mi na záda a dusí mě. Bolest hlavy se nepozorovaně vytratila. Skoro bych řekla, že to byla jen alergická reakce na mou matku. Seběhla jsem do přízemí. Venku poprchávalo. Přitáhla jsem si svetr blíž k tělu, ale vítr byl příliš vlezlý. Než jsem doběhla do metra byla jsem celá zmrzlá, hlavně ruce jsem vůbec necítila.
Čekala jsem sama na perónu, vlak mi ujel, jak jinak, před nosem. V duchu jsem si nadávala. Neměla jsem se vůbec nechat vyprovokovat. Všichni chytli dřívější metro nebo v neděli ráno ještě spali. Jenom já se pohádala s matkou a zapomněla na čas. Najednou mi zazvonil telefon. Volala sestra.
„Ahoj, Eli! Proč voláš tak brzo?“ měla nejspíš noční. Proč jsem se vůbec ptala?
„Měla jsem noční a typla jsem si, že jdeš v neděli do práce. Znám tě docela dobře, co?“
„Jo, trefila ses. Jsem v metru, zase mi ujelo těsně před nosem“ zasmála se
„To teda nechápu. Jak to pořád děláš, prosím tě?“
„Štěstí! Děje se něco, že voláš?“ chvíli mlčela
„Příští tejden má máma narozeniny“ ticho
„Já vím“
„Tak jsem si říkala, že bych přijela do Prahy“
„To bych byla moc ráda“ zase ticho. Proč o tomhle nemůžeme mluvit normálně?
„Můžu u tebe přespat?“
„Jasně! Kdy přijedeš?“ zaváhala
„Počkej. Dvacátýho, to je středa, ne?“
„Asi“ věděla jsem naprosto přesně, že středa je dvacátýho. Už měsíc jsem nemyslela na nic jiného.
„Tak v úterý večer. Okolo osmý. Budeš doma?“
„Budu“ zase ticho. Z tunelu se vyřítil vlak. „Musím končit!“ křikla jsem do telefonu
„Tak v úterý!“ zaslechla jsem ještě, než jsem položila telefon. Ve vagónu sedělo jen několik zkrachovalých existencí, mezi které jsem dokonale zapadla. Většinou se ledabyle opíraly o všechno, co bylo k mání. Ztěžka jsem dosedla na sedadlo. Bolest hlavy se vrátila, ale jen kamsi do pozadí, jakoby doprovázela myšlenky, které mi běžely hlavou. Příští týden má narozeniny. To se nedá zapomenout ani přehlédnout. Hučí do mě už přes měsíc, že na to nemám myslet, že je skromná, že nic nechce a tak podobně. Potřásla jsem hlavou. Teď na to nebudu myslet. Pohodlně, nebo spíš tak pohodlně, jak to šlo, jsem se opřela a zavřela oči.
Otevřela jsem dveře. Eliška stála celá mokrá na chodbě, v jedné ruce kufr, v druhé igelitovou tašku.
„Páni, ty teda vypadáš!“
„No ty taky v těch teplákách nejseš zrovna misska!“ zasmála jsem se a objala ji.
„Počkej! Jsem celá mokrá! Zmáčím tě!“
„Prosím tě!“ popadla jsem kufr a vtáhla Elišku do bytu.
„Jak vidím, tak se tu nic nezměnilo“
„Nemám na žádný změny čas“ vrazila jsem jí kufr zpátky do ruky „a ty se teď mazej převlíct, nebo chytíš zápal plic!“ zapadla jsem do kuchyně a dala vařit vodu. Než jsem stačila všechno nachystat stála už vedle mě, převlečená do suchého oblečení.
„Jak se ti vede?“ zeptala se
„Dobře, Eli, nestěžuju si“ odpověděla jsem. Neuvěřila mi ani na chvíli.
„Řekni mi pravdu!“
„Chceš černej nebo ovocnej?“ nikdy nepila kafe.
„Ovocnej, dík“ posadily jsme se ke stolu „Tak se přiznej, je to horší?“ přikývla jsem, ale nedokázala jsem se jí podívat do očí, poznala by, jak moc je to se mnou špatné.
„Řešíš to nějak?“ jak jsem měla na tohle odpovědět?
„Ne, zatím to nechávám vyhnít“ mlaskla. Při tom zvuku mi přejel mráz po zádech.
„To nedělej, jen to tak zhoršíš, věř mi!“
„Já teď prostě nemám sílu něco s tím dělat. Vážně to není tak strašný. Už to bylo horší“ lež
„Jak myslíš, je to tvůj život, ale řeknu ti k tomu jedno, není to normální a už vůbec to není zdravý!“ pohled mi sklouzl na igelitovou tašku v předsíni.
„Cos koupila?“
„Kytku. V Hradci máme lepší květinářství než vy“ zvedla se ze židle. Zaskřípění posunovaného dřeva po kachlících mě vyděsilo.
„Podívej“ ukázala mi velkou kytku v květináči
„Co to je?“ zasmála se
„Ani ti nevím, prostě se mi líbila!“
„Pěkná. Jenom jestli jí není tak trošku škoda. Stejně zajde nebo ji ukradnou“
„No tak, vždyť je to jenom jednou za rok…“ mlčely jsme
„Budeš se teda stěhovat?“ zeptala se po chvíli ticha, přerušovaného jenom cinkotem lžiček o okraje hrnků.
„Za půl roku“
„To je jenom dobře. Myslela jsem, že by ses měla odstěhovat hned potom co máma umřela“ udělalo se mi špatně od žaludku. Ze tmy za jejími zády se vynořila postava mé matky.
„To ty bys ale nikdy neudělala, nenechala bys mě tu samotnou, že ne?“ zeptala se plačtivým hlasem. Sklopila jsem hlavu, abych se na ní nemusela dívat. Měla bych Elišce říct, že jí vidím. Že blázním, šílím? Že mluvím celé dny se svou mrtvou matkou?
„Zuzi?“ vyrušila mě z úvah sestra.
„Promiň, zamyslela jsem se. Mám toho poslední dobou moc a teď ještě ty narozeniny!“ usmála se takovým tím úsměvem, který pokládala za uklidňující. Jak tak seděla a měla za zády přízrak matky, vzešlý z mé šílené hlavy, uvědomila jsem si, jak moc jsou si podobné. Eliška má stejně tvarovanou bradu, skoro složenou z pravých úhlů, výrazné lícní kosti, které vždy ještě zdůrazňovala. Tvrdila, že jsou to nejhezčí, co má. Matčiny oči, daleko od sebe posazené, tmavě modré, na mě upřeně zíraly ze sestřina obličeje. Úzky dlouhý nos mezi nimi téměř zanikal. Nebýt širokého chřípí, ani by nebylo poznat, že nějaký vůbec má. Tak zatraceně podobné! Skoro identické. I pohyby, zvyky, slova! Nekontrolovatelně jsem se roztřásla. Slyšela jsem, jak mi Eliška něco říká a věděla jsem, že jí odpovídám. Ale jako bych to ani nebyla já. Moje vnímání se zaměřilo jen na sestřinu intonaci. Nikdy jsem si toho nevšimla, ale stoupala na konci vět a vlnila se pořád dál, stejně neměně. Trhalo mi to uši. Známá tepavá bolest se přihlásila kdesi hluboko v hlavě. Zatmělo se mi pře očima. Přízrak mé matky splynul s Eliščiným tělem. Dokonce jsem v její tváři uviděla lehký úsměšek, tak typický pro tu starou semetriku.
„To koukáš, co? Nepovídej, že sis toho doteď nevšimla. Je mi tak podobná! A nejenom obličejem!“ hlas mé matky vycházel z úst osoby sedící naproti mně. Nevypadalo to, že by si Eliška něčeho všimla. Její oči měly prázdný výraz, byly bez lesku a neklidně těkaly po místnosti. Měla jsem hrozivou touhu začít řvát. Vyskočila jsem ze židle.
„Nech mě být! Nech mě už konečně na pokoji!“ zasmála se vysokým krákavým smíchem, který jsem vždycky tolik nenáviděla. Doháněla mě jím k šílenství.
„Jsi moje dcera, musím se o tebe starat dokud nebudeš samostatná a to ty nebudeš nikdy, protože jsi šílená!“ zařvala jsem a zacpala si uši.
„Né! Ty jsi mrtvá! Mrtvá! Já tě nevidím. Já tě neslyším! Ty tu nejsi! Jsi totiž mrtvá!“ ještě víc nahlas! Pořád ji slyším!
„Jsi nezodpovědná, nedospělá. Myslíš si, že svůj život zvládáš, ale není to pravda! Proč si pořád něco nalháváš? Jsi šíblá, trefená!“ chvíli se smála. Vychutnávala si ten okamžik, pak se ke mně naklonila „Slyšíš? Jsi magor!“ smála se mi rovnou do obličeje. Roztřásly se mi nohy a spadla jsem na podlahu. Obešla stůl a zůstala stát nade mnou.
„Podívej se na sebe. Co se z tebe stalo? Jsi troska. Svíjíš se tu na zemi a křičíš jako smyslů zbavená!“ tohle už nebyla moje matka. S rostoucí hrůzou, která mě stále nutila křičet, jsem sledovala, jak se pomalu proměňuje ve mně samotnou. Slzy se mi hrnuly do očí a rozmazávaly mi okolní svět. Z těch šmouh a skvrn vystupovala jasně jen postava mého šílenství.
„Podívej se na mě! Jak jsem zdravá a krásná! Ne jako ty!“ rychlým pohybem po mně chmátla a chytila mě za tvář. Bolestivě stiskla. Zkoumala můj obličej zblízka, tvářila se zachmuřeně a krčila obočí.
„Tak hluboko ve srabu…je to jasný, nemáš šanci“ odstrčila mě dál od sebe. Zatřásla rukou, jakoby se dotkla něčeho nanejvýš odporného. V slzách jsem se plazila pryč z kuchyně. Nesnažila se mě zastavit. Tiše mě pozorovala a s koutky úst jí pocukával úsměv.
„Jen se mi to zdá. Tohle není možné. To nejsem já!“ šeptala jsem skrze zaťaté zuby. Zřejmě mě zaslechla.
„Ale jistě, že jsem ty…tedy částečně, jsem to, čím bys chtěla být! Tvá matka a sestra a nakonec možná někde i kousíček tebe!“ zahleděla se na své ruce
“Jen nechápu, jak se z tebe mohlo stát něco takového“ zůstala jsem chvíli ležet, měla jsem sílu jen na zoufalý pláč.„Možná výčitky?“ klekla si vedle mě, ale nevěnovala mi pozornost, dál zkoumala své nehty „Ne, ty si nikdy nic nevyčítáš, ty jen uznáš chybu. Tak jako s matkou, viď?“ odmlčela se. S výrazem naprostého zaujetí vydloubla kousek špíny zpod nehtu. Pak našpulila rty a vysokým hlásek řekla: „Ale to nebyla moje vina, byla jsem v práci!“ zasmála se. Zavřela jsem oči, abych neviděla, jak se šklebí „Takhle nějak sis to omluvila, že?“ zmlkla a chvíli sledovala, jak ležím na studených dlaždicích v předsíni. Sebrala jsem zbytky sil a pokusila se zvednout na nohy. Chytila mě za paži a prudkým trhnutím mě postavila.
„Pojď se trošku opláchnout, vypadáš hrozně!“ otřela mi z tváře slzy. Nechala jsem se vést. Posadila mě na okraj vany a pustila vodu
„Umyj si obličej, donesu ti čisté triko. Tímhle jsi vytřela celou podlahu“ podívala jsem se své společnici do tváře. Eliška se na mě povzbudivě usmála. Už jsem to nebyla já a ani matčiny rysy už nebyly tak výrazné. Byla to jen moje starší sestra, tak jak jsem ji znala. Ztěžka jsem přikývla. Políbila mě do vlasů a vyšla z koupelny.
Opláchla jsem si obličej. Trošku mě to zklidnilo. Opatrně jsem si stoupla. Ve skříňce nad umyvadlem jsem mívala nějaké prášky na uklidnění. Vyndala jsem jeden a spolkla ho. V rohu skříňky jsem najednou zahlédla jakousi krabičku, která mě zaujala. Vzala jsem ji do ruky a chvíli ji jen tak pozorovala. Nakonec jsem zvřela a zamkla dveře do koupelny. Eliška zaklepala.
„Zuzi! Otevři. Neblázni, slyšíš? No tak, otevři! Zuzano!“ slyšela jsem ji, ale nevnímala jsem, co říká. Drtila jsem v ruce malou krabičku. Opatrně jsem si sundala špinavé tričko a vlezla jsem do prázdné vany. Na rukou se mi udělala husí kůže. Protáčela jsem krabičku mezi prsty. Eliška bušila do dveří a lomcovala jimi. Otevřela jsem krabičku a vytáhla jednu ostrou novou žiletku. Stříbrný plíšek se zaleskl, jak jsem jím rychle a silně přejela po vnitřní straně zápěstí. Z tenké rýhy se vyhrnula krev. Bolest se dostavila nečekaně, nejprve jako lehké brnění , pak jako vytrvalé pálení. Na chvíli jsem zavřela oči. Zkusila jsem pohnout prsty na levé roce. Lehce jsem je skrčila a zase natáhla. Bolest nebyla horší, jen rána se trochu rozevřela. Vyklepala jsem z krabičky další žiletku a vzala ji do levé ruky. Stejný rychlý pohyb jako předtím. Znovu jsem zavřela oči a hlavu jsem si opřela o okraj vany. Cítila jsem, jak mi po prstech stéká ještě teplá krev. Bušení do dveří a hlasité volání se ode mě pomalu vzdalovalo, jako kdybych byla na lodi odplouvající od břehu. Nakonec hlasy zcela utichly a já se klidně houpala na hladině.
Probrala jsem se v nemocniční posteli, na kterou pražilo slunce. Skrz okno jsem viděla jen další budovy špinavě šedivé barvy. V pokoji stály ještě dvě další postele, ve kterých ale nikdo neležel. Zápěstí jsem měla obvázaná a z kapačky do mě pouštěli cizí krev. Zavřela jsem zase oči, ale zvuk otevíraných dveří mě přinutil zase je otevřít. Eliška stála mezi dveřmi.
„Jsi už vzhůru?“ pak se sama zasmála své absurdní otázce. Došla k mojí posteli a opatrně se mi posadila k nohám.
„Vyděsilas mě. Ten záchvat, cos dostala…netušila jsem…“ zajíkla se
„Měla jsem ti o těch představách říct“
„Mluvila jsem s doktorem. Prý se jim teď na psychiatrii uvolnilo jedno místo…“
„Ne, já nechci do blázince!“
„Zuzi, musíš si odpočinout. Já vím, že nejsi blázen!“ nepřesvědčila o tom ani sebe ani mě
„Běž pryč!“ otočila jsem se na bok, zády k ní
„Zuzko!“
„Řekla jsem, běž pryč!“ vstala z postele
„Ještě se za tebou přijdu podívat“ neodpověděla jsem. Dveře se za ní zavřely a já zůstala v pokoji zase sama. Tedy…skoro. Vykoukla zpod postele jen vteřinu potom, co Eliška odešla.
„Už je pryč?“ přikývla jsem „Tak to je dobře“ přitáhla si z druhé strany pokoje židli a sedla si ke mně.
„Jsi moje dcera a já tu s tebou zůstanu. Nikdy tě neopustím. Co by sis beze mě počala?“ podala mi ruku a já jí pevně stiskla.
„Miluju tě, mami!“
|