PŘEDTUCHA PLNÁ VŮNĚ KVĚTIN
PETR HERMAN
Psal se rok 1938. Všade na horách Krušných byl cítit strach. Strach z velkého zla, které se blížilo k českým hranicím. Málokdo v této oblasti promluvil mým mateřským jazykem - tedy česky- většina lidí v těch horách mluvila většinou německy.
Cesty tam venku nebyly vůbec vydlážděné, jen udusaný písek a prach v očích, když se náhodou zvedl vítr. Po takovýchto cestách docházeli moji rodiče pěšky do Mostu, kde oba pracovali. Tenkrát byl Most nádherným městem, jeho činžáky se hrdě tyčily v tom prostoru, byl na ně pěkný pohled. Stály tam, jako by ani netušily, že jednou přijde den D a celé to staré a pěkné město přestane prakticky ze dne na den existovat.
Když jsem se narodil, v roce červenci 1932, byla hospodářská krize snad v největší z celé doby, kdy byla. Ale naši si na nic nestěžovali. Proč taky, měli jsme doma malé hospodářství, jako děti jsme jej museli pomáhat obhospodařovat, tedy - já moc v té době nepomohl jako kojenec, ale mí bratři se činili za to docela dost, měli jsme kravku na mléko, pár slepic, kvůli vejcím, jednoho koně na orbu pole skoro pět akrů velikého a také prase, jako malý jsem se na nich rád vozil, které se vždycky na podzim kvůli masu zabíjelo. I když to tak vůbec nevypadá, naše hospodářství nebylo tak velké jako to sousedovo.
Přišlo Hitlerovo vojsko do Čech. Pamatuji si, že rodiče plakali, nechtěli mi říci proč, ale plakali, hodně. I já na to nemohu zapomenout. Němci to vzali s veškerou svojí těžkou vojenskou technikou zkratkou na Most a šli přímo přes naše pole. Bylo jim jedno, co dělají. Nebylo to jejich, jakoby měli v popisu práce nadělat co nejvíce rámusu a škody. Pamatuji si také, že z těch uniforem šel chlad, strach. A to jsem ještě netušil, že strach opravdu z nich teprve půjde. A za nimi, že půjde jen smrt, která ve své náruči kolíbá své nově nabyté umrlce.
Přišla válka a naše sousedy jednoho dne odvleklo Gestapo, byl jsem malý a ještě jsem skoro nic nechápal a naši mne radši drželi v nevědomosti, ve škole nám řekli, že se určitě něčím provinili, bez důvodu prý lidé nejsou Gestapem vyslýcháni. Ale mne se to v té době nezdálo, oni nosili takové ty žluté pěticípé hvězdy na prsou. Najednou byli pryč. Starali jsme se jim tak trochu o grunt. Moje matka plakala, mockrát jsem ji takhle neviděl, ale plakala. Večer, co je odvlekli, zapálila svíčku , klečela pod křížem a modlila se celou noc, dost plakala, tajně ji jsme sledovali z pootevřených dveřích. To samé pak konala vždy, když přišla řeč na sousedy. Po válce se nikdo z nich nevrátil. Zůstali v Osvětimi, matně tuším. Matka mi po válce řekla, že jezdili často do synagogy v Karlových Varech, a to byla pravda, oni vždy v neděli celá rodina někam jela, teď jsme věděli i kam.
Válku jsme ve strachu a v bídě přečkali. Otec dělal stále v Mostě úředníka a matka s námi nyní obhospodařovalo grunt. Otec si i za války brával v létě dovolenou, aby také pomohl něco doma. A v této době jsme my, mladí, jsme měli možnost si trochu orazit každoročním prázdninovým pobytem u své babičky. Byla to skvělá žena. Táhlo ji na šedesát a měla s dědečkem větší grunt než naši. Nebydlela dál než čtyři kopce od našeho domečku, ale po cestě, po které bylo v době války daleko více bezpečno, než v zaminovaném a nácky hlídaném lese a která k ní vedla se k ní šlo celý den. Klikatila se, mrcha. Obcházela všechny okolní možné vesnice a až teprve v páté z nich za sebou byla odbočka do vesnice, kde babička žila. Odtamtud už to bylo jen pět kilometrů, jak to hrdě hlásal kilometrovník na rozcestí.
Pokaždé jsme se na tu útrapnou odysseu dlouhou bezmála dvacet kilometrů vydali brzo ráno. Otec a bratři měli rychlí krok a tak jsem skoro klusal za nimi, možná jsem za nimi jen v té rychlosti vlál jak cár hadru ve větru. K babičce jsme dorazili vždy na poledne. Otec postavil kufry před dveře, schoval nás za roh domu a zazvonil, než se babička došourala ke dveřím, stačil se schovat k nám. Babička vždycky vyšla a jak se dívala, kdo to asi zvoní, div se nepřizabila o ty kufry tak šikovně naschvál do cesty postavené. Ale to byl také první a vždy poslední pokus babičku nějak zesměšnit. Babička zaklela a když viděla ty kufry, tak ji došlo, že mladí přijeli na prázdniny a samou radostí zapomněla na bolest i na kletí. A pak byl oběd. Babička nás už čekala. Nikdy jsem to nechápal, ale táta vždy týden dopředu babičce psal, o čemž jsme my, mladí, neměli ani tušení. Babička nám to nikdy neprozradila, to otec sám nám to řekl, až když jsme se ho jako dospělí na to ptali.
Babička měla starý dům v dobrém stavu s hrázděným zdivem se stodolou, špajchrem, stájí, sušárnou květin a ovoce, dům sám pak byl o čtyřech pokojích, z nichž největší samozřejmě byla kuchyň s jídelnou, v jednom pokoji byla ložnice pro babičku a dědečka, a v ostatních dvou pokojích bylo ubytováno služebnictvo na gruntu. Za domem byla zahrada, takový spíš dvůr, než zahrada, ale nějaké záhony tam byly, pěstovaly jsme saláty, petržel, meduňky, libeček, levanduli a další koření a léčivky. V rohu té zahrady stály růže, takové ty stolisté, a pak tam babička měla vysázené takové ty červené lampionky. Bylo tam i pár stromů, jablka, hrušky.
Prázdniny začali. A nám běželi krásné časy, nejenom, že jsme se mohli denně procházet po horách, mlsat lesní maliny a jahody, chodit se koupat do malého lesního jezírka, šplhat po stromech, ale neměli jsme skoro žádný dozor, dováděli jsme, kde jsme chtěli a jak jsme chtěli, vyváděli jsme všelijaké lumpárny, dodnes si pamatuji, jak jsme panu hajnému denně lezli do myslivny a tajně mu odnášeli jedno kuře za druhým a pak jsme si je oškubali, na ohni upekli a snědli, a pan hajný se pak zlobil a čertil, nikdy na nás nepřišel, myslel si, že to kuna, nebo jiná havěť, vždycky vynadal tomu svému Alíkovi, jak to špatně hlídá, dnes bych řekl, chudák pes.
Já jsem tam v té vesnici poznal svého nejlepšího přítele, byl však nuceně v Hitlerjugend, nakonec i jeho na konci války, coby dítě radikálního Němce, odveleli na frontu. Když odjížděl, vyměnili jsme si talismany pro štěstí, já mu bláhově dal krásný zavírací nůž, který jsem od otce dostal k šestým narozeninám, on mi dal svého medvídka, prý ho na frontě nebude potřebovat, že by se mu smáli. Tak jsme si asi rok psali. V posledním dopise, který došel, psal, že válka je strašná věc, mrtví a jen samí mrtví. Probdělé non-stop noci, žádný odpočinek, psal, že cítí, že válka bude brzo u konce, a že to skončí prohrou vůdce. Rudá Armáda se blížila k rumunským hranicím a v Rumunsku poblíž Bukurešti padl v zajetí Rusů, byl pravděpodobně odvlečen na Sibiř, kde také asi zahynul. Po válce jsme ho už nikdy nikdo neviděli.
Hitler se v letu doby stával poraženým, nakonec celou válku prohrál. Víte, naši vesnici osvobodili Američané, pokud se tomu dá tak říci, to bylo slávy. Jen jí projeli, Němci se stáhli do Mostu dřív, než jsem Američané dorazili všichni jsme stáli podél silnice a volali sláva. Mávali jsme svým zachráncům a tajně jsme doufali v lepší budoucnost. Ta však ale nepřišla, respektive nechtěla přijít.
Válka přešla, skončila, vzpomínky na ní nemám zrovna veselé, těch známých lidí, co se nám z ní nevrátilo, bylo trochu víc, než by byl člověk psychicky unést, ale hlavní bylo, že naše rodina byla celá v pořádku. Kromě ztrát ve válce se postihla další rána - naše vesnice byla plná Němců, najednou jsme také prakticky ze dne na den ztratili veškeré německé sousedy. Byli násilně odsunuti. Těch kamarádů, co už jsem pak neviděl. V té době bylo hospodářství jediné, co nám dávalo naději někdy v budoucnu na lepší život, vůbec jsme netušili, co všechno nás v Čechách čeká.
Po válce jsme jezdili, otec někde splašil dvě kola, k babičce častěji, než za války. Stále jsme chodili po té silnici. Lesy byly zaminované Němci. Bylo to tak bezpečnější. Babička nemohla v té době moc dobře chodit a tak jsme tam i přespávali v týdnu, abychom ji pomáhali s gruntem, jenže přišel rok 1948, volby vyhráli komunisté a bylo po gruntech. Zakládali se JZD a babička a naši museli "dobrovolně" odevzdat své pole do společného majetku JZD, které samozřejmě vedli přivandrovalci a uzurpátoři cizího majetku po Němcích. Jednoho dne jela babička do JZD dojit krávy. Babičce totiž jako buržoaznímu farmáři, zaměstnávala celou řadu lidí, neuznali komunisté nárok na důchod, musela chodit do práce. Jenže už to byla starší dáma. Jezdila na kole. Jednoho blátivého dne roku 1950 najela do louže. Spadla z kola a zlomila si vaz. Nebylo ji pomoci. Byla na místě mrtvá. Vystrojili jsme ji krásný pohřeb. Přišlo dost lidí. Farář nad jejím hrobem měl tak nádhernou řeč, že mne doopravdy rozplakal.
Dědeček se ze smrti babičky složil. Nechtěl jíst, neměl chuť žít, tak jsme ho dali do Domova důchodců, aby byl alespoň v nějakém kolektivu svých vrstevníků. Moc dlouho tam však nevydržel. Za pět let šel i on za babičkou. Dům po babičce jsme museli prodat, v té době jsme byli zcela bez peněz.Dostali jsme za něj 30 000,-- Kč. Tenkrát to bylo moc peněz. Bylo mi toho drobného domečku, kde jsme prožili kus svého dětství líto, když jsem jej pomáhal vystěhovávat, měl jsem mnohdy na krajíčku, když jsem vynášel babiččiny šperky, jako mladí jsme si je rádi prohlíželi a babička se před námi krášlila a smála se u toho, ten její úsměv, ten mi tak schází.
Týden po babiččině pohřbu se mi zdály živé sny, byl jsem na zahradě u babičky a byla celá jiná, pestrá, tam, kde byly ty růže a lampiónky, byla skalka a před nimi jeden velký záhon plný letniček. Nikdy tak zahrada babičky nevypadala, svěřil jsem se matce a ta, říkala, že aspoň vidím, co si naše duše dokáže všechno navymýšlet. Že prý je to jen sen. Ten sen jsem měl mnohokrát ve svém životě. Vždycky jsem byl velmi šťastný a zároveň smutný.
Týden po prodeji toho domku po babičce nečekaně prezident České republiky Novotný vyhlásil měnovou reformu. O všechny úspory jsme přišli a z babiččina domu nám zůstalo pouhých pět tisíc korun. Museli jsme spořit dál. Já jsem se oženil do Mostu. Bydlel jsem v těch starých činžácích. Najednou Most přestal existovat, museli jsme se stěhovat do nového, naše manželství ale to stěhování nějak nepřežilo, víte, rozvedli jsme se a já si našel byt daleko od Mostu, v Praze, kde jsem se znovu oženil. Za rodičemi jsem se teď dostal velmi zřídka, když otec v 84 letech a matka v 95 letech umřeli, vystrojil jsem jim pohřeb. Farář měl nad jejich hroby krásnou řeč. Přáli si být pohřbení vedle babičky, prý rodina má držet po hromadě, zvláštní, já, který jsem měl svou babičku tak rád, jsem byl na jejím hrobě jen párkrát za svůj život.
Cestou ze hřbitova jsem se stavil u babiččina domu. jako by se za ta léta nic nezměnilo. Domek měl novou fasádu, stálo před ním auto a zrovna jako na zavolanou, šla nějaká mladá paní a odemykala ty dveře do dvora. Našel jsem v sobě odvahu a poprosil jsem tu paní, zda bych se dovnitř nemohl podívat, že jsem tady prožíval své mládí, že je to něco jako můj druhý rodný dům, a vyprávěl jsem ji o své babičce a jak jsem ji měl rád a co jsme spolu všechno zažili.
Ona se jen usmívala, přinesla kávu, bábovku, dokonce se mne i vyfotila, prý do kroniky této obce, kterou sama vede. Napsala si moji adresu, že prý za mnou někdy přijede do Prahy, abych jí pomohl s tou kronikou. Nakonec mi dovolila prohlédnout si nejen komnaty, stodolu, špajchr, ale i zahradu.
Podlomilo mi to nohy. Sedl jsem si na pařez a jen tupě zíral. Ta zahrada vypadala úplně stejně jako v tom mém živém snu. Byla to živá předtucha plná vůně květin.
Nakonec jsem odtud odjel po dvou hodinách, co jsem na tom pařezu seděl, paní mne v klidu nechala rozjímat, jen se zeptala, co mne tak vzalo, vyprávěl jsem jí ten příběh o živém snu. Jen kroutila hlavou. Nechtěla mi vůbec věřit.
Nastartoval jsem auto a odjel, za mým vozem se tvořil mráček prachu, za prachem jsem nechal veškeré své vzpomínky. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak mi ta žena mává, dokud jsem ji nezmizel z očí.
|