Po blankytné obloze korzovala řada nadýchaných mraků se svými buclatými paničkami. Občas je doprovázel neobvyklý domácí mazlíček, který při trošce fantazie, připomínal křížence sovy, koně a morčete. A právě mezi těmito bílými velikány, letěla docela obyčejná kovová postel s dvěma pasažéry, Michalem a Jaruškou, vílou rozkošné bolesti.

„Lež klidně a furt sebou nevrť!“ kárala Michala Jaruška a snažila se ho udržet na jednom místě, „jinak oba vypadneme! Radši jsem tě tam měla nechat!“
 Neposedný pacient ale odmítal poslouchat a neustále se zmítal pod přikrývkou.
„Nenašlo by se …tu …něco k pití?“ domáhal se jakékoli tekutiny, „ Může to být klidně …i alko! Mám hroznou žízeň! Fakt tu nic…. nemáš?“
„Ne, nemám! Jen vývar z mrdiskrka, ale ten by ti nechutnal, je určen na balzamování.“
 Michal se zatvářil nešťastně a v jeho očích se zrcadlila beznaděj. Odvrátil pohled od bledé víly a mlčky sledoval ubíhající oblaka. Co by teď dal za obyčejnou sklenku vody, i kdyby byla z kaluže.
 „Je mi to doopravdy líto,“ snažila se ho Jaruška uklidnit, „ až doletíme do Uzdravovny, dostaneš tolik vody, kolik budeš chtít!“
„Ale.. do té doby budu… mrtvej! Neříkej mi,.. že nemáš… nějakou flašku …s pitím! Každý.. sebou přece ..něco nosí?“
„Hele, zavři už zobák nebo s tebou udělám rychlej konec! Na to já jsem odborník! Mám výuční list a spoustu kladných posudků! Rozuměj tomu, musíš šetřit s vodou, co ti zbyla v těle. Město je ještě daleko!“
„Co ty..jsi vlastně zač?“
Jaruška obrátila oči v sloup. Zakroutila hlavou a upravila si kostěné brýle na nose.
„Ty nezmlkneš! Vždyť jsem se ti už představila. Jsem víla rozkošné bolesti!“ Vzápětí jízlivě dodala: „Ale dosud nevím, jak se jmenuješ ty, záhadný cizinče?“
Michal na ni vytřeštil oči. Myslel si, že napoprvé špatně slyšel, jenže se mýlil.
„Víla?...To si děláš ..prdel!“
„Plder? Tam zrovna letíme! Jak víš, kam máme namířeno?“
 Michal se dal do smíchu. Sice jen na pár vteřin, než mu vyschlo v puse. Tohle už na něj bylo moc. Nejdřív vlak, pak chlupatí hadi, létající postel, a teď míří s bláznivou holkou, co o sobě prohlašuje, že je víla, přímo do Prdele!

,,A kolik …ti ta postel žere?“ zeptal se po chvíli pomatené dívky, „nelítá… přece na peří?“
„Budeš už konečně zticha! Nejsem víla trpělivosti. Jsem víla …“
Michal jí ale neposlouchal a myslel si svoje.
„Ta rozkošná bolest…to jako máš..bičíky, latex,…sado maso?“
„Co to meleš za nesmysly?“ rozzlobila se na něj Jaruška, „ Já nejsem SAdistická  DOmácí  MAsérka Svobodných Občanů! Já mám daleko důležitější práci! Ty asi musíš být pěkně z daleka, když nevíš, co mám za zaměstnání?“
„Tak se..pochlub, kotě!“
„Jsem Víla smrti, kocoure!“ vypoulila na něj oči, „ Moje oddělení se zaměřuje výhradně na staré lidi. Rozkošná bolest je označení pro smrt ve spánku! Zní to divně, že? Můj šéf má zvláštní smysl pro humor. Prý to zní lépe, než Postelová víla nebo Víla kosící důchodce!“
„Vás je víc?“
 Jaruška byla na pokraji nervového zhroucení. Dnes neměla zrovna šťastný den. Její poslední práce byla učiněná katastrofa. Ten dědek nechtěl vůbec usnout a neustále jí plácal po zadku. A teď musí zachránit dotěrného kluka a letět s ním ,za svoje peníze, do Uzdravovny. Proč právě ona?
„Naposledy ti odpovím a pak si dělej, co uznáš za vhodné!“ vychrlila ze sebe zlostně, „ Až vyschneš, tak tě shodím dolů a mrkvolové se o tebe rádi postarají.“  S úšklebkem ukázala mezi mraky na hejno skleněných ptáků se zelenými zobáky.
„Rozuměls?“ změřila si ho přísným pohledem. Když Michal kývl hlavou, pokračovala klidně ve své odpovědi: „No, je nás asi dvacet oddělení. Já patřím do sekce Rozkošné bolesti. Dále tu máme víly nešťastných nehod, hromadných úmrtí… Nebudu ti je všechny vyjmenovávat. Stačí, když budeš vědět, že je nás dost!“

 Postel ubrala na rychlosti, mírně se naklonila a začala pomalu klesat k zemi. Opustila krajinu plujících mraků a snášela se k obrovskému městu, obklopeného ze všech stran zvlněným zeleným kobercem lesů a luk.
„Tak, a jsme tady!“ poznamenala Jaruška a opřela se o kovovou pelest.
„To teda čumím!“
  Metropole Plder z dálky připomínala obrovský třípatrový dort, který někdo přezdobil vysokými kostelními svícemi, aniž by jejich počet odpovídal věku oslavence a poté ho nechal roztéct na Slunci. Všechny stavby vypadaly jako kdyby se jejich architekt načichal rozpouštědel a k tomu shlédl kýčovitý fantasy film. Perspektiva si tu žila vlastním životem. Hranatá moderna zkombinovaná s dynamickým barokem doplněná secesními pásovými okny. Gotické názvosloví bylo obohaceno antikou a přizdobeno etnickými prvky. Místy se tu vyskytla i tykvovitá kupole s gigantickým rozponem, před níž by i betonové skořepiny zbledly závistí.
„No máš to tu pěkný!“ poznamenal suše Michal  pod přikrývkou, „a kde je ta… Uzdravovna?“
Jaruška se na něj zašklebila a ukázala na fialový monolit ozdobený štukami umírajících lidí.
„No, tam si určitě užiju spoustu legrace!“ prohlásil cynicky Michal a udělalo se mu nevolno. Zakoulel očima a upadl svému zachránci do náruče.
„Ty si nějak moc přítulnej!“ usmála se na něj víla a párkrát zabouchala na pelest, „zrychli, Máňo! Musíme předat zákazníka do správných rukou!“
„Jsi přece víla smrti, tak se o něj postarej!“ zaduněl  pod Michalem kovový hlas, „nebo ho mám shodit dolů a svést to na nešťastnou náhodu?“
„Ne! Vilma má tak už toho dost! Přece jí nebudu otravovat s další prací, když má zrovna konec směny. A jestli si nás dobře poslouchala, jako že určitě, tak víš, že mám na starost jen staříky a stařenky. Tohle je kluk jak buk! Je mimo mou pravomoc!“
„Když myslíš!“ zamručela postel,  slabě se zatřásla a z otvoru na zádi vyfoukla obláček peří. „Držte si klobouky! Teď to bude fofr!“ A vrhla se střemhlav dolů.
 Za doprovodu Jaruščina řevu prokličkovala mezi pitoreskními věžemi, podletěla most opřený o mrak a dosedla na platinovou přistávací plochou zvýrazněnou velkým rubínovým křížem.
„A jsme tady!“ pronesla zvesela a vyklopila oba cestující na zem, „bude to za dvacet šuků!“
„Jsi vydřiduch, abys věděla!“ sbírala se Jaruška z platinového povrchu, „minule to bylo za dvanáct!“
„To víš, náklady rostou!“ poznamenala postel a jakmile dostala zaplaceno, odletěla pryč.
„Jak já tuhle práci nenávidím!“ vzdychla víla a přehodila si Michala přes rameno. Obtěžkána sedmdesáti kily živé váhy se s funěním vydala do Uzdravovny.

U mramorového stolu, který byl součástí pitoreskní recepce, seděl pohledný okřídlený muž s hranatým obličejem. Oříškové vlasy měl nagelované fremlovým sekretem, takže se celou vstupní halou nesla vůně šeříku.
„Tak copak tu máme za hošánka?“ zeptal se pobaveně při pohledu na bezvládného Michala a začal si pilovat černé drápy na prstech, „další z tvých přehmatů, Jaruš?“
„Hele, ty krasavče!“ opřela se víla nasupeně o desku stolu, „já už mám dávno po šichtě, abys věděl. Nejsem zvědavá na tvůj upravenej ksicht. Mám tu pacienta, tak zvedni svou svalnatou zadnici a leť pro Léčitele! Hned!“
„Tak jo!“ zatvářil se recepční dotčeně, zamával křídly a zmizel v nejbližší chodbě.
„To byl… teplej anděl?“ vyšlo Michalovi z úst.
„Ne, to byl jen gelan! Andělé vymřeli  před pěti lety!“

Pokračování příště