„Občas přeskočí jiskra mezi mnou a mnou“

Dostal jsem od jednoho nejmenovaného deníku za úkol napsat reportáž ze soukromého striptýzu. Říká se, že žurnalistika není ani tolik o umění psát – to se považuje za samozřejmost - jako spíše o umění hledat nová témata. Co ale napsat nového o striptýzu, který se po velkém erotickém boomu na začátku devadesátých let usídlil v několika barech, kde je k vidění každou noc? „Kdybys sehnal striptérku a bodyguarda předem, šel s nima na privát párty a napsal to z jejich pohledu, to by bylo skvělý,“ radil mi editor přílohy, která nese název Tipy na jaro.

Ve Slavii o striptýzu

Během čekání u espressa jsem zapochyboval, zdali byla kavárna Slavia ideální volbou pro schůzku s bossem největší české strip agentury. Mohutný elegán okolo padesátky byl ale celkem spokojený - dokonce si objednal dortík. Jmenoval se Z. a měl celkem jasnou představu, jak by měl můj článek vypadat: já se ho zeptám na nějaké otázky, on mi odpoví za sebe i za striptérky a reportáž dáme dohromady tady spolu „jako bych tam byl“. Moje představa byla přesně opačná. Vyhnout se přímé konfrontaci s mocným bossem, získat nezbytný kontakt a pak, až se mi striptérku podaří dostat z dosahu bodyguarda, zpovědí ubohé dívky, která si obchodem se svým tělem vydělává na studia, z vykořisťovatele udělám padoucha. Moje romantické představy byly realitě vzdáleny. První iluze, s níž jsem se (ač nerad) musel rozloučit, byl zlý bodyguard.

Feťáci, Turci, Jugoši

Z pana Z., mluvícího tlumeným basem, diskrétnost přímo čiší. „Žádné gorily pro nás nepracují. To by při vystoupení vznikla „zeď“ a to nechceme ani my, ani zákazník. S děvčaty chodím já, nebo moje asistentka,“ ujišťuje mě. Je mi divné, že by se přesto zákazník nikdy o nic nepokusil a alkoholem zbaven zábran nežádal po striptérce nadstandardní služby. „Nepřipadá v úvahu. Striptérka není call girl, šmudla, co se svlíkne a pak je svolná k čemukoli. Striptérka je tanečnice a pozná se, když své řemeslo umí.“ Opravdu neexistují agresivní zákazníci, opilí oslavenci? , nevzdávám to. Dozvídám se, že když si objednávají „feťáci, Jugoši nebo Turci“, tak agentura dívku na show ani nepustí. „To tam ale nedávejte. Pozná se už po telefonu, jestli je ten člověk normální, nebo ne. Když už se stane, že zákazník začne na dívku sahat, usměrní si ho ona sama, nikdo nic nepřerušuje! Většinou se ale před publikem ztrapní sám oslavenec a přejde to do srandy“, vysvětluje Z. Případů, kdy by přeskočila jiskra mezi striptérkou a náhodným hostem, okouzleným jejím vystoupením, je podle Z. minimum. Můžou si vyměnit číslo a pak si zavolat, ale dívka z principu nemůže zůstat, protože je tam v jiné roli. „Spíš se stane, že si vyhlédne nějaký boháč striptérku v baru, měsíc dva si ji vydržuje a pak to skončí. Kočky odcházejí většinou samy, protože si začnou připadat jako ve zlaté kleci, chybí jim volnost a chtějí se předvádět.“ Obraz striptérek, který se mi snaží pan Z. namalovat, je líčí jako nespoutané (téměř) umělkyně, které žijí jen pro svou práci.

Během dvouhodinového rozhovoru vyslechnu různé příběhy. Třeba ten o dívce Lorén. Lorén byla mladičká kráska, která měla všechno: postavu, obličej, pohyb a hlavně onu těžko definovatelnou jiskru. Dokázala si získat publikum, protože byla plná života a bavilo ji se svlékat. Lorén měla talent, který se objeví jednou za pět let a žila striptýzem. Pan Z. si ji všemožně hýčkal, dával jí najevo, že si ji chce udržet, že je „jeho kůň“. Dostávala ty nejlepší zakázky, šéf jí všude doprovázel a jednal s ní jako se sobě rovnou. Ale utekla mu do Německa – někdo nakonec zaplatil víc. Tak to chodí. Při vzpomínce na Lorén pan Z. posmutní, těžko odhadnout, jestli kvůli penězům, nebo z úcty ke kráse, která je patrná i z jeho zdobného oblečení.

Dozvídám se ale i nejrůznější bizardní anekdoty. O pětačtyřicetileté učitelce, která se chtěla stát striptérkou, o prostitutce, která se styděla svléknout, o manželce, která když viděla striptérku, kterou objednali přátelé jejímu manželovi, utekla z domu a vrátila se až druhý den - v šoku.

Co je zdola to se počítá...

Nakonec velkého šéfa přemluvím i k tomu, aby mě propašoval na soukromé vystoupení, výměnou za zmínku jeho agentury v mé reportáži. „Ono to stejně lidi nepřiláká, od revoluce ten zájem upadá, ale nikdy nevíte“, říká Z. Potom si společně prohlížíme nějaké fotky ze „shows“ – on s otcovskou pýchou, já se studijním zaujetím. Na jedné z fotek je zachycená štíhlá blondýna s trochu nepřítomným výrazem. To je miss Suzanne, neboli Zuzka, dívka, se kterou mi Z. slibuje dohodnout schůzku.

Každý den volám panu Z. a poté, co odjede do Švýcarska na lyže, i jeho asistentce Kristýně, o které mě ujistil, že je „bezva kočka“. Uzávěrka přílohy je za pár dní a já pořád nemám nic živého. Jako naschvál si od agentury nikdo strip neobjednává. Zkouším tedy jinou agenturu, která je o poznání menší a ani dívky zde nejsou tolik atraktivní. Vede ji jistý pan Koželouh, má sladší hlas, slibuje ihned vystoupení a zní celkově méně důvěryhodně než Z. Nakonec se show nekoná. Den před uzávěrkou mi slečna Kristina slavnostně oznamuje, že dnes bude show a přijde miss Suzanne. Dáváme si sraz všichni tři v restauraci Hibernia a já si zhluboka oddechnu. Jenže chvíli potom se dozvídám, že strip v čísle nebude. Na druhém konci telefonu je můj editor.

„Zakázal nám to šéf. Prý nemůžeme propagovat striptýz.“

„A téma Amatérské porno na internetu tam zůstat může?“ snažím se protestovat.

„To dovolil. Amatéřina je sice větší prasárna, ale pochází to zdola, takže to otisknout můžem. „Museli jsme obětovat strip, aby šéf vzal aspoň tohle“, slyším na druhém konci.

„Ale já už to mám dohodnuté a slíbil jsem jim uveřejnění.“

„Hele napiš to - to se hodí vždycky – a otisknem to jindy.“

Keramika versus autoerotika

Snad poznám která z těch dvou je která, místo bloku si s sebou radši vezmu cigarety, co si mám vzít na sebe, abych byl na privát party nenápadný? Přemýšlím a jsem nervózní. Slečna Kristýna mě naštěstí přichází pozdravit ke dveřím restaurace. Ruku mi podává sice veselá, ale nikterak výrazná dívka okolo dvacítky, sportovně oblečená a s mobilem kolem krku, ve stylu dynamických kreativců z reklamních agentur (tak také působí). U stolu sedí druhá dívka - hezká blondýnka. Vypadá jinak než na fotkách je první, co mě napadne. Čekal jsem více vyzývavosti, drzosti a oprýskanosti. Místo toho přede mnou sedí slušně oblečená, obyčejná hezká holka, která se ráda směje. Celou dobu rozhovoru mi kouká do očí, tykáme si a na nic si nehraje. Dokonce nemá ani takové ty necudně špičaté boty na podpatku, kterých se děsím. Zuzka se svléká za peníze šest let. Začínala jako tanečnice a asi rok se styděla si i sundat podprsenku. Kamarádky kolem se ale svlékly a ona to potom zkusila také. Rok dělala gogo tanečnici a topless (nahoře bez), poté svlékla i kalhotky. Nyní dělá lesbi show i autoerotiku. Čím tvrdší show, tím více peněz i nabídek. „Dneska ale nic takového“, směje se. Klasický příběh, kterých jsem slyšel od Z. plno. Dívky, které baví tancovat a kadeřnice – odtud  pochází většina striptérek.

„A baví tě to ještě?“

„Řeknu ti to na rovinu – dělám to jenom pro peníze. Od určitý chvíle už nemůžeš jít v tomhle řemesle výš. To mě nejdřív bavilo – poznala jsem, jak se baví ti dole i ti nahoře, poznala obojí. Teď už mě to ale nebaví.“

„A co tě baví?“

„Třeba keramika nebo malování. No fakt, to koukáte, co?“

„Proč teda neděláte keramiku?“

„Tyhle dva světy nejdou propojit. Strip to jsou samé účesy, make-upy, lakování nehtů...Striptérky mi nevěří, že se hrabu na zahrádce a kamarádi zas že jsem schopná se svlíkat před lidma.“

„Stydíte se ještě?“

„Už dávno ne. Víš, já si myslím, že každá profese se dá dělat čistě. Všichni mí kamarádi ví, co dělám. Kdybych se za to styděla, nemohla bych to dělat. Nedávno jsme byli s přítelem v divadle a tak mě napadlo, že to by mě možná bavilo, měla bych náskok, protože trémy jsem se už zbavila.“

Dívky se chvíli baví o dnešním vystoupení. Velká stavební firma pořádá oslavu narozenin svého ředitele a zaměstnanci mu objednali striptýz. Zuzka má přijít dolů do společnosti ve žlutočerném kostýmu a kšiltovce, převlečená za Messengera. Přichází zaměstnanec, který strip objednal a jeho kolegyně/partnerka v minisukni. Podívají se na Zuzku jen jednou, letmo a pak spolu mluví, jako by tam nebyla. Nechce se jim říct, že se Zuzka svlékne a tak místo toho říkají, že se „to“. Chvíli společně řeší, jak přetáhnout elastické kalhoty přes holínky – nemůže se tam přece zouvat z holínek, přestala by být sexy! Shodnou se na nůžkách, kterými ředitel Zuzce přestřihne kalhoty. Pak se odcházejí bavit za ostatními. Zuzka se tváří nešťastně, protože jí nezbude než se převléknout na záchodě. Mám na ní ještě asi pět minut.

Radši drbat pejsky po předsíňkách

„To je eště normální“, mávne rukou Zuzka. „Jednou mě zavřeli do papírový krabice a zvedali na vysokozdvižným vozíku. To jsem se bála. Nebo chtěli, abych se svlíkala z medvědího kostýmu. To jsou takový bohatý, mladý vyhulenci, co chtěj prostě za každou cenu něco jinýho.“

„Stane se ti někdy, že přeskočí jiskra mezi tebou a oslavencem?“

„Ne. Já se naopak tvářím, že mě to nebaví, že tam nejsem, že je tam jenom to tělo a ona je pak přejde chuť něco zkoušet. Já totiž nesnáším, když na mě někdo šahá, víš?“

„Takže nikdy si to neužíváš, nedáš klukovi najevo, že tě baví se před ním svlékat.“

„Já tomu říkám, že někdy přeskočí jiskra mezi mnou ... a mnou. Když jdu na show, tak sama sebe nechám někde venku. Je tam jen ta, co vidíš teď před sebou. Ale někdy, když je na večírku dobrá atmosféra, tak ta první zavolá tu druhou, ať jde dovnitř za ní. No a ona přijde. Pak si to užívám a je to na mě vidět. Musím mít ale jistotu, že si nikdo nic nedovolí. Rozumíš, jak to myslim?“

Zuzka se za mnou otáčí na rozloučenou. Tam dole ve sklípku už uvidím jen tu druhou. Dnes asi jiskra nepřeskočí, je to večírek pro kravaťáky. Aha - strip nevychází zdola. Takhle to šéf myslel. „Ale jo, taky jezdim po garsonkách. To je takový dojemný, převlíkat se po těch malejch předsíňkách, drbat tam ty pejsky a tak...To mám radši než kravaťáky.“ vyvrací lehce a se smíchem šéfův argument Zuzka.

Úsměv miss Suzanne

Odebírám se na číhanou do vinného sklípku a nechávám dívky o samotě. V typicky klenutém sklepě je rozložen raut – švédské stoly plné českomoravských specialit, číšníci se sklenkami vína bruslící prostorem, trio cikánských muzikantů okolo cimbálem v koutě. Stoupnu si nahoru na schody a na chvíli se na mne upře mnoho zvědavých pohledů. Moje sportovní bunda a tenisky zjevně nezapadají. Asi po pěti minutách se mně někdo ptá jestli něco nepotřebuji. Odpovídám ne, ale když vidím, že muž neodchází, říkám mu, že jsem tu s dívkami. Neví. „Z agentury“ řeknu potichu. Chlap chápavě přikývne a nechá mě na pokoji. Za co se stydím, proč neřeknu se striptérkami? Po deseti minutách začíná být muž a žena, kteří Zuzku objednali, nervózní a pokyvují po mě. Chlap to nevydrží, vyjde po schodech ke mě a špitne „Tak co je? Už má namířeno?“ Tváří se jako kdyby ho někdo předběhl ve frontě na poště. „Za chviličku“, uklidním ho, i když vlastně vůbec nic nevím. Mám nepříjemný pocit, že přestávám být objektivní. Naštěstí přichází Kristýna, žádá hudebníky o ticho a zaměstnanec jí ukazuje oslavence. Přibíhá Zuzka s velkými deskami, dává je překvapenému řediteli k podepsání. Šéf zkoumá, co podepisuje, Zuzka se za jeho zády pomalu svléká. Ozve se svižná disko hudba. Šéf se otáčí, uvědomuje si, o co jde. Zuzka má na sobě kalhoty, elastické tričko a holínky. Usadí šéfa na židli a rozloží na dlažbu deku. Svlékne tričko. Pak si stáhne kalhoty ke kolenům, lehne si na záda na deku a natáhne nohy k šéfovi, podávajíc mu nůžky. Šéf je položí a začne kalhoty stahovat silou. Zuzka neztrácí nepřítomný výraz. Zapírá se rukama, je celá ve vzduchu a šéf, pobavený svým vtípkem, jí s gustem a za pobízení podřízených stahuje silonky. Nakonec se to podaří. Nechá ho rozepnout podprsenku. Přitom je poprvé čelem ke mě. Stojím až nahoře a ona se na mě podívá a poprvé se usměje. Není to svůdný úsměv, ale omluvný. Jako by říkal „já taková normálně nejsem, to je jenom ze srandy“. Že by pustila tu druhou dovnitř? Nebo jí nedokázala vyhnat ven, protože jsem tam byl já, člověk ze světa keramiky, malování a zahrádky? Zuzka si roztírá led po prsou, kroutí při tom boky a hudba zpomaluje, přechází do intimity. Muži se dívají na Zuzku, ženy střídavě na Zuzku a na muže. Zaměstnanec, který Zuzku objednal stojí za ostatními, vystoupení nesleduje a směje se nějakému vtipu. Pro něj je vše vyřízeno, jeho přece striptýz nezajímá. Zuzka z boku rozepíná striptérské kalhotky, prostrkává si je sem a tam mezi stehny a je ke mě otočená zády, pohled upřený na šéfa. Přitančí k němu, sedne si na klín, dá mu ruce na svá stehna a chvíli sebou kroutí a hází vlasy. Maximálně půl minuty bez kalhotek, rezonují mi v hlavě Z-ova slova, aby okamžik neztratil kouzlo. Potom si oba stoupnou, Zuzka se ukloní, dá šéfovi polibek na tvář a zabalí se do deky. Potlesk. Zuzka tam stojí a opět se na mě usměje. Asi chce abych si ji zapamatoval takovou, jaká byla když jsme spolu mluvili u stolu. Vyběhne po schodech kolem mě, pohled upřený do země, zachichotá se a mizí na toaletě. Rád bych ještě potřásl Zuzce rukou a řekl jí, že o ní mám dobré mínění, ale zaměstnanec se opět ujímá své role. Bere si Kristýnu stranou a chce platit. Podávám tedy ruku aspoň Kristýně, huhňám něco o tom, že si zavoláme a odcházím z Hibernie. 

Jdu pěšky domů po Příkopech, přemýšlím nad výmluvou pro Z., že článek nevyjde a mám tak trochu radost, že tu reportáž napíšu úplně jinak. Lituji jenom, že jsem Zuzce nepodal tu ruku.