|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Nežli kohout zakokrhal
Autor: Quido (Občasný) - publikováno 23.3.2005 (14:19:35)
|
|  |
Výslech Rabiho trval již dlouho a Petrovi se nakonec podařilo dostat se do dvora před soudní síní. Musel podmáznout dva vojáky, kteří stáli na stráži před branou, ale co by byl neudělal pro svého Mistra. Jeden z vojáků se na Petra zkoumavě zadíval a zeptal se:
Nejsi, kamaráde, čistě náhodou, taky jeden z tý jeho tlupy?
Kdepak, honem odpověděl Petr. Já jsem se jen přišel podívat, jak mu dáváte do těla.
Otevřenými dveřmi opravdu viděl v stemnělé místnosi Rabiho, jak stojí před biřici, kteří měli důtky a zřejmě je při výslechu vůbec neváhali použít. Mistr vypadal vedle silných vojáků nesmírně subtilně, ač to byl svalnatý muž. Petr si myslel, že by dal cokoliv na světě za to, kdyby mu mohl nějak pomoci. Vtom zeslechl zevnitř nějaký rozruch a zahlédl bič, který se mihl za Mistrovými zády. Petr nešťastně vzdychl. Náhle si všiml, že vedle něj stojí jeden z vojáků a upřeně se na něj dívá. Petrovi byl ten pohled krajně nepříjemný. Popošel proto poněkud do stínu a opřel se o kamennou zeď. Kolem Petra prošla služebná, nesoucí vojákům džbán pití k občerstvení a letmo se na něj podívala. Náhle postavila džbán na zem, vrátila se několik kroků zpět k Petrovi a povídá:
Hele, že ty jsi taky jeden z těch bláznů, kteří chodili po Judei támhle s tím uzdravovatelem?
Kdepak, pospíšil si Petr s odpovědí. Já se tady jen tak koukám.
Služebná se na Petra podívala dost nedůvěřivě, ale šla dál za svou prací.
Petr se opíral o studenou zeď a přemýšlel. Proč mi vlastně tam při večeři u stolu nevěřil, že ho mám rád. Vždyť jsem to myslel upřímně. Je to můj dobrý přítel. Je to vlastně jeden z nejlepších přátel, které jsem kdy měl. Ale on mi nikdy moc nedůvěřoval. A proč by mi vlastně měl důvěřovat. Nebyl jsem to snad i já, kteří jsme s ním vylezli tenkrát na tu Horu, a pak jsme všichni usnuli? Nebyl jsem opět já mezi těmi, kteří jsme ho včera doprovodili tam do té zahrady Getsemanské na hoře Olivetské a opět jsme všichni usnuli? Ale jak jsem měl překonat spánek po tak dobré večeři? Měl jsem ho vždy rád jako svého nejlepšího přítele, i když jsem jeho slovům mnohdy nerozuměl. Proč mi vlastně začal říkat Petr, když se jmenuji Šimon. Člověk by se přece neměl stydět za jméno, které dostal od rodičů. Petr – to přece znamená kámen. Kámen, skála. Proč já, Šimon, někomu připomínám skálu?
Za chvíli mu ale od té studené kamenné zdi bylo chladno, i přiblížil se k ohni, který si vprostřed dvora rozdělali zbrojnoši a vmísil se mezi ně. Podávali si mezi sebou džbán s vínem a upíjeli. Voják, který stál vedle, právě podával Petrovi džbán, ale náhle zpozorněl, upřeně se na Petra zadíval a poznamenal:
Povídám, že ty jsi také jeden z jeho následovatelů, vždyť jsem tě s ním viděl včera v zahradě! Petr se strašně vylekal, že by to s ním nemuselo dopadnout právě nejlíp a zapíral, jak jen mohl.
Vtom odkudsi z kurníku zakokrhal kohout. Z vedlejšího dvora mu odpověděl zakokrháním druhý.
Ze soudní síně bylo slyšet zasvištění důtek.
Petr poodešel do stínu zdi, zakryl si rukama obličej a rozplakal se.
|
|
|
