|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Adam byl vysoký, měl široká ramena, štíhlý pas, úzké boky a tělo vycepované do tvrdosti kamene. Obrovské ruce, byly tak působivé, že když si chtěl zajistit něčí ochotu ke spolupráci, obvykle stačilo je napřáhnout. Široká tvář vypadala jako vytesaná z žuly – tedy : vytesaná s velikými obtížemi, a navíc tak, že se při tom musely zlomit spousty dlát a kladiv. Kolegové v oddělení vražd tvrdili, že Adam ovládá pouze dva základní výrazy tváře : zlý a ještě zlejší. Bleděmodré oči, čisté jako dešťová voda, se na svět dívaly s chladnou obezřetností. S nabitým revolverem ukročil před poškozené dveře vedoucí do skladu. Rozkopl je. Přikrčil se, stáhl hlavu mezi ramena, držel osmatřicítku napřaženou, rychle vešel, rozhlédl se na obě strany a čekal, kdy se proti němu Triner vyřítí s páčidlem nebo kladivem či s bůhvíjakým nástrojem, který mohl ten zmrd uvnitř budovy najít. Po Adamově levici i pravici stály veliké dřevěné bedny narovnané v řadách a tyčily se do výšky dobrých deseti metrů. Mezi nimi byly uličky velké, tak akorát na to, aby jimi projel vysokozdvižný vozík. Mezi naskládané zboží vrhalo zsinalý svit jen pár lamp nouzového osvětlení, takže většina vnitřku budovy tonula ve stínech. Adam se pohyboval opatrně a tiše. Šel, voda mu odkapávala z obočí a z brady a z hlavně revolveru, šel od jedné řady beden ke druhé a nahlížel do každé uličky. Triner stál na opačném konci té třetí, napůl ve stínu, napůl v bledém, mléčnem světle, čekal jestli jde Adam za ním. Mohl se držet ze světla, mohl si zalézt celý do stínu za bednami, kde by nebyl vidět, on ale čekal na světle, až to vypadalo, že Adama provokuje. Triner zaváhal, jako kdyby se chtěl ujistit, že byl zpozorován, a pak zmizel za rohem. Začala hra na schovávanou. Triner se třikrát nechal vidět, ale nikdy nenechal Adama přijít blíž. On se tím taky baví, pomyslel si Adam. Naštvalo ho to. Vysoko něco zašramotilo. Vzhlédl. V šedi vysoko nahoře, na kraji řady, zakolísala bedna velká jako pohovka. Potom přepadla přes okraj a letěla na něj. No jen počkej, ty hajzle. Adam se vrhl dopředu na podlahu a kotoulem se odkutálel ve chvíli, kdy se bedna roztříštila o beton právě v místech, kde předtím stál. Přikryl si tvář, protože dřevo se rozbilo a všude létaly stovky třísek jako střepiny. Při kotoulu se mu ozvala rána na boku. Otlučená žebra protestovala proti všem těm pohybům a on je teď cítil, ne jako kdyby byla zlomená, ale přímo rozemletá na prášek. Triner někde nahoře vydal zvuk, který se podobal trochu vzteklému výkřiku, trochu zvířecímu zavytí z radosti nad lovem a trochu smíchu šílence. „Seš naživu?“ zavolal Triner. Adam neodpověděl. „Nojo, musíš tam bejt, když jsem tě neslyšel křičet. Umíš sebou docela hejbat, ty hajzle, co?“ Potom se znovu ozval smích. Bylo to jako chladný, kovový zvuk. Nelidský. Adam Janiurek se zachvěl, zasunul revolver do pouzdra, zamrkal, potlačil bolest, a začal lézt po bednách vzhůru. „Neschovávej se ve tmě jako krysa,“zařval Triner. „Vylez ven a zkus si na mě vystřelit. Máš přece bouchačku. Já ne. Ty na mě můžeš střílet, já po tobě můžu něco házet. Jaký lepší podmínky bys ještě chtěl, ty zasranej ustrašenej poldo?“ Adam vylezl asi do dvou třetin, zapřel promrzlé prsty do úzkých štěrbin a nohy na maličkých římsách a čekal. Bolest mu velela si odpočinout. Držel se v té choulostivé pozici, pevně zavřel oči a snažil se zahnat bolest. „Hej, ty sráči,“zahalekal Triner. Copak? „Víš, kdo já jsem?“ Velkej chlap s jedním kolečkem navíc, nebo ne? „V novinách mi říkaj Noční přízrak.“ Ale však já vím, ty žvanile degenerovaná. „Celý tohle město v noci nespí a láme si hlavu, kde jsem a co dělám.“ Kdepak, kamaráde, celé ne. Tak například já jsem kvůli tobě o žádný spánek nepřišel. Žhavá, řezavá bolest v žebrech postupně ustupovala. Nezmizela úplně, ale změnila se jen v tupé tepání. Začal znovu lézt, opatrně hledal ve tmě úchyty a kousek po kousku se blížil k vrcholu hromady beden. Triner si nahoře našel nové postavení a řval do vedlejší uličky, protože si zřejmě myslel, že se tam Adam přesunul. "Hej sráči!" Volal jsi mě? „Něco tu pro tebe mám, srabe.“ Nevěděl jsem, že si vyměňujeme dárečky. „Něco ostrýho.“ Větší radost by mi udělala nová televize. „Mám pro tebe to samý, co jsem použil na ty druhý.“ Dobře, tak televize ne. Spokojil bych se s láhví dobré kolínské. „Tak pojď a já ti rozpářu střeva, sráči!“ Však jdu. Však jdu. Adam se dostal k vrcholku, přesunul hlavu přes okraj stěny, rozhlédl se doleva a pak doprava a uviděl Trinera, jak stojí asi třicet metrů od něj. Vrah byl k němu otočený zády a mžoural zaujatě do vedlejší uličky. „Hej, ty tam dole! Víš, kdo jsem, poldo?“ Začínáš se opakovat. Nudíš mě, nudíš. Adam čekal na zaburácení hromu. Když přišlo, vytáhl se přes okraj a přikrčeně se napřimoval. „Já jsem velkej úlovek, kořist, o který každej polda sní!“ Jasně, tvoje hlava by se u mě v pracovně na zdi vyjímala báječně. „Když mě dostaneš, čeká tě velká kariéra, povýšení, metály, ty srabe.“ Triner stál na nejozářenějším místě, pózoval pro jednočlenné obecenstvo, o kterém si myslel, že je dole. Adam vytáhl osmatřicítku a popošel ze ztemnělých míst. „Jestli si pro mě nepůjdeš,“ zařval Triner, tak si zajdu já pro tebe, sráči.“ „Komu říkáš sráči?“ zeptal se Adam. Triner se vylekaně otočil a chviličku balancoval na kraji řady beden. Musel máchat rukama rukama jako větrný mlýn, aby nespadl po zádech dolů do uličky. Adam držel revolver oběma rukama. „Rozpaž, klekni si a pak si lehni na břicho.“„Lehni si na břicho,“ zopakoval Adam. Triner se nepohnul. Zato se ušklíbl. „A jak mě odtud chceš dostat, poldo?“ ozval se. „To si myslíš, že tě nechám, abys mi nasadil želízka, a pak budu prostě ležet a čekat, až se vrátíš s posilou? Na to zapomeň, ubožáku.“ „Pěkně mě poslouchej. Můžeš mi věřit, že tě bez nejmenšího zaváhání odstřelím.“ „Fakt? Můžu ti tu pistolku sebrat rychlejc, než si myslíš. A potom ti ušmiknu hlavu a nacpu ti ji do zadku.“ „Musíš být za každou cenu tak vulgární?“ vrátil mu to s neskrývaným znechucením Adam. Triner se ušklíbl a pomalu se vydal k němu. Adam jej střelil přímo do prsou. Hlučné třesknutí se odráželo od kovových zdí skladu a Trinera rána odhodila dozadu. Vykřikl, přepadl přes okraj řady beden a sletěl do uličky. Dopadl s hlučným bouchnutím, které zároveň přerušilo výkřik. Adam došel k okraji stěny, k místu, odkud srazil výstřel Trinera do propasti. Podíval se do uličky. Betonová podlaha vypadala v záři nouzové lampy jako postříbřená. Triner tam nebyl. Adam potřásl hlavou, zamžoural do uličky a nevěřícně zamrkal. Triner tam pořád nebyl.
*****
|
|
|