Zemřel jsem. Jdu dál. Čeká na mne Převozník. Odvěký převozník mezi životem a smrtí. Nastoupím a my vyplujeme, vyplujeme v náruč smrti, které jsem nevědomky před časem sám vyšel vstříc ve snaze jí uniknout. Okamžik jsem jí čelil, pouhý okamžik stačil...

Nyní vidím na protějším břehu, ke kterému se ploužíme, stát postavu. Kohosi kdesi. Tato řeka, přes kterou jsem se nenávratně pustil, je místem, kde nic není, protože tady vše končí, je místem všeho, nebot zde vše začíná.

Stále tu je jen ten Převozník. A kdo on vlastně je? Snad anděl, kterého Bůh za špatné či nejlepší služby pověřil tak důležitým úkolem - převodu duše osoby k Bráně. Je tedy Andělem Smrti? Možná je prvým zemřelým, který nechtíc musel tuto službu přijmout. Nebo, snad, je to sám(a) Smrt. Ale, kdo pak je ona postava na břehu? Byl jsem přesvědčen, že ona je Smrtí. Třebas onou postavou je převozníkova družka - žena Smrti. Kdo by však mohl pojmout za druha Smrt. Napadá mne jedině Život.

Kdo je ale Smrt? Žena neb muž? Smrtka či Smrták? Ten nebo Ta?

Když jsem poznal smrt, viděl jsem stín, mlhavou postavu, ke které jsem bezmocně pozvedl ruku. Dříve, než jsem se dotkl volně visícího černého roucha, stal jsem se středem víru. Víru tvořeného dušemi. Alespon myslím, že to byli duše. Kdo jiný by mne zavedl sem? Kdo jiný zná cestu? Převozník a Smrt. Jistě - Převozník, duše, Smrt. Ti všichni jsou SMRT. SMRT je i ona postava, která nyní stojí (se vznáší) vzdálena mi jen pár metrů. Je to i řeka, po které od věčnosti unikají duše životu. Je to vše, co jsem potkal od onoho, kdysi zlověstného, pípnutí, které ohlašovalo JEJÍ příchod. A možná, že i ono pípnutí byla SMRT.

Převozník ke mně natáhl ruku. Chce zaplatit, zaplatit za polibek SMRTI. Podal jsem mu dvě blyštivě zlaté mince. Vystoupil jsem.

Postava stála docela blizoučko. Chytila mne za ruku.

,, Pojd, provedu tě."

Byla to má matka...