Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Covent Garden
Autor: Lusaka (Občasný) - publikováno 20.4.2001 (00:30:18), v časopise 23.4.2001
Cílová stanice: Covent Garden

Místo: Velká Británie, Londýn, Londýn City

Metro je v Londýně tak, jako asi v každém městě pyšnícím se tímto vynálezem, skvělé místo k načerpání trochy místního koloritu, vůně, pestrosti výrazů. K poznání a možná pochopení místního druhu úsměvů, pošklebků i slz. K dovolenému šmírování důvěrných i méně důvěrných rozhovorů anonymních účastníků. K drobným krádežím jedinečných okamžiků, vzácných i těch úplně obyčejných.
My se ale tentokrát vydáme za naším cílem pěšky. Londýnským oparem prosakuje trocha sluníčka a toho se musí využít.

Od Hyde Parku k „Andílkovi“

Je to vlastně kousek. Stačí projít kousek Oxford Street a nezaseknout se u výlohy některého z jejích luxusních obchodů se vším možným. Anebo prostě zahnout doprava a pokračovat dál po okraji čínské, tak trochu gurmánské čtvrti Soho, s její kouzelnou Carnaby Street. V Carnaby se na chviličku zastavíme v nejkouzelnějším londýnském obchůdku s asi tisíci druhů čaje ze všech koutů světa. Přivoníme, ochutnáme, nakoupíme… a jdeme dál.
Ještě párkrát zahneme a jsme u sídla Královské jízdní gardy. Jak může ten kůň vydržet stát bez hnutí takovou dobu a na tak frekventované ulici? Teď na mě mrknul – je živý!
Přebrodíme Traffalgar square, s jejím admirálem Nelsonem, který se ze svého vysokého kamenného podstavce už tolik let tváří jako nepřemožitelný pán světa…..nebo minimálně pán tohoto náměstí. Jeho boj teď přerostl ve válku s přírodními živly – ach ti holubi! Jak nedůstojné!
Mr. Nelson nás bude sledovat ještě kousek cesty směrem k „Andílkovi“. Půlka Londýna si nejspíš dala předsevzetí alespoň jednou za den projít právě náměstím Piccadilly. Jinak nechápu, co tu všichni dělají. Andílek se má, v prvním patře se nemusí strkat, mačkat, vyhýbat, ani bát o peněženku nebo foťák. Rychle pryč. Támhle to vypadá jako náměstí s pěší zónou a parkem.

Kosmopolitní Leicester Square

Přestože na Leicester Square není výrazně míň lidí než na Andílkově Circusu, je tu o dost příjemněji. Semafory, černé taxíky a patrové londýnské autobusy nahradili baviči. Tady už nás začíná pohlcovat ten pravý kosmopolitně umělecký mumraj s lehkým podtextem jistého druhu nevyrovnanosti, nestálosti nebo jen snahy o život lepší. Seberealizace, touha po sdělení, exhibicionismus, živobytí, výnosný business…?
To dozajista není případ ocelového robota, který tu stejně jako před čtyřmi lety poutá pozornost malých, velkých i těch největších svou kybernetickou show. Vrcholem je podání ruky nejzaujatějšímu malému divákovi anebo prostě nejštědřejšímu dárci. Co asi takový robot při podání své ocelové ruky cítí – není tak chladná jak vypadá. Že by pod maskou byl člověk? A co když je to…..
Ano madam, s tímhle místem jsem už srostl. Mám rád „svůj“ chodník před Hippodromem i ty lidi kolem. Srostl jsem se svým kostýmem. Skýtá mi ochranu, v něm se cítím opravdu bezpečně. Svoje lidské já nechávám v šatně, robot bolest ani zklamání necítí. Bez lidského Já je mi dobře. Robot může podat ruku komukoli beze strachu, robot se může zpříma dívat lidem do očí aniž by ukázal své oči, robot může lidi pozorovat a nic necítit. Robot nemá srdce ani duši…

Legendární Covent Garden

A jsme u cíle. Plynule jsme se octli u bran legendární Covent Garden. Tady je uměleckých neumělců a neuměleckých umělců na každém rohu hned několik.
Jsou tu i „profíci“ s reproduktory předvádějící Beethovena, Chopina či Chačaturjana, klaunsko-artistické představení nebo třeba školu aerobicu. Člověk má chuť dát se do řeči, ptát se, vyzvídat. Ale no tak…v divadle se taky nevyrušuje. A tak nezbude než si ty příběhy tak trochu… vymýšlet.

To je život…
Už pěknou chvíli pozoruji mladou dívku s uličnickými culíky, namalovanými a už lehce rozmazanými pihami kolem nosu, v pestrobarevném kostýmu, který asi má působit komicky. Myslím, že je zářným příkladem toho, že červený nos klauna nedělá. S celkem lhostejným, a snad i trochu naštvaným výrazem nafukuje podlouhlé červené balónky a kouzlí z nich nejrůznější tvary, nejčastěji zvířátka. Neusměje se ani když své dílko podává do ručky rozzářeného dítěte. Ale nevypadá to, že se trápí. Já myslím, že pochází tak odněkud z bývalé Jugoslávie nebo rozpadlé Sovětské velmoci. Nejspíš jí v životě všechno rozčiluje, jeden svět jí nabízí zdravotní a sociální jistotu, zaručenou práci, kde se nepředře, málo peněz, za které stejně není co kupovat, povinnost podřídit se, nevybočovat a hlavně nikdy nechtít víc. Ten druhý svět jí dává možnost dělat cokoli chce, kam až její fantazie a touhy dosáhnou, jenže…není to zadarmo. Musí se něco otáčet, aby zaplatila byt, všechna ta možná pojištění, studia.. no a práci jí nejenže nikdo nezaručí, ale v tuhle chvíli ani nedá. A je tak těžké v tom všem se orientovat, když už generace před ní tak nádherně zpohodlněly. Pravidla, pravidla, pravidla… společnost… pořád se podřizovat! Tak který svět je vlastně lepší? Snad pustý ostrov bez jakéhokoli systému, který člověka pohlcuje? A usmívejte se pak na dětičky rozmazlené, odkojené ale i vychované vyspělou několikaletou demokracií!
Uuuf, má to těžký holka. Ale na druhou stranu, nějaký ten úsměv by jí rozhodně neublížil a kdoví, možná by se jí i trošku ulevilo.

Vysloužilec…
Jen o kousek dál salutuje voják v uniformě známé z londýnských suvenýrů. Na hlavě vysokou černou čepici, červené sako s dvěma řadami zlatých knoflíků, černé kalhoty s lampasy a samozřejmě šavli u pasu. Jak tak koukám, vlastně ani nic nedělá. Salutuje, učí děti pochodovat, nechává se fotit na přání a usmívá se jako sluníčko.
„No to máte tak. Skoro celej svůj život jsem pracoval v textilním závodě. Rozumím těm strojům jako nikdo jinej v celý Anglii. Určitě bych o práci nepřišel, jenže závod zavřeli. Že prý se už naše věci neprodávaj. No, já tomu nevěřím, byly to hezký věci a nebyly drahý. Ale to víte, to je život. Pro mě to nebylo tak tragický ztratit práci, protože jsem nikdy neměl rodinu a odstupný bylo pěkný. A navíc mám jen pár let do důchodu a za ty léta něco našetřeno. Ale co jiný? Ti se teď musí snažit něco si najít. Ale k něčemu to bylo dobrý, mě to tady baví. Ty děcka jsou tak vděčný! Člověk se na ně chvíli pitvoří a rodiče je pak nemůžou odtrhnout. Asi jim chybí pozornost, rodiče na ně nemaj čas. Škoda, že já nikdy žádný děti neměl. Tihle mi to vynahrazují, jen… vždycky odejdou. Nejdřív to byla taková legrace víte, s kamarády v hospodě. Že prý to není špatnej džob. A já to zkusil a teď jsem rád, že to dělám. Je to zábavný, člověk je furt mezi lidma.
Hmm, dost nekonvenční zakončení pracovní kariéry. Tolik rozzářených očí namísto pár tisíc kilometrů kvalitního tvídu.

Umělci a Guiness…
A tady mě někdo láká k věštění budoucnosti z karet. Šátek na hlavě a křišťálová koule mě mají přesvědčit, že to není podvod. Kdepak, asi by jsme si nerozuměli. Někdy příště. Kartářku zničehonic překřičel malý, zato velmi temperamentní černoušek s dredy po celé hlavě. Hurá na to, hodina aerobicu vedená jím a kolegou ve sportovních plavkách z dvacátých let, jak jinak než pruhovaných. A k tomu „pěknej nářez“ toho nejmodernějšího techna, samozřejmě z výkonných „repráků“. Jen taktak jsem stihla utéct.
No, tohle je hned lepší. Tady je taky na co se dívat a navíc… tihle dva kluci nádherně mlčí. Mají kostýmy, které mají nepochybně něco znázorňovat, ale co, to je asi na fantazii kolemjdoucího. Vytváří živé obrazy, takže se tak chvíli kroutí a vykrucují do všech stran a potom na chvíli ztuhnou. Fotograf neodolá, i když…umění?
Umění? Chacha. No jo, jasně že umění. Víte, vyděláváme si na pivo. No a taky trošku na nájem a takový ty věci. Studujeme, a to se špatně zavazuje ke stálý práci. A taky se nám nechce – dovedeš si představit denně ráno vstávat, v devět bejt v práci a až do šesti pro někoho otročit? A ne že jako když máš chuť, ale KAZDEJ den! Na to jsme ještě mladý, haha. Na tohle musí mít taky člověk náladu. A pak je to někdy třeba i legrace. Pamatuju si na jednu paní, chvíli nás pozorovala a pak začala nadávat co prej tady strašíme malý děti. Nebo jeden takovej rozervanec, co tvrdil, že umění on rozumí a začal nás tak různě stavět do divnejch poloh… jo a přitom nám sahal na zadek, haha. Kámoš je opravdu umělec, ten nás do toho uvrtal. Nejdřív to bylo umění, ale on pak chytil novej vítr nebo co. Tak si tím teď vyděláváme.

Hmmm, že by to tu nebyl jenom samý tragéd…? Kolik různých příběhů by se tu našlo? Škoda, že i ty naše jsou vymyšlené. Kdo je asi ve skutečnosti balónková slečna a proč se nikdy neusmívá? Proč naopak nikdy nemizí úsměv z tváře uniformovaného vojáka a mají opravdu tihle kluci tak prostý důvod pro postávání na Covent Garden? Je vždycky přítomnost těchto lidiček pro kolemjdoucí takovým zpříjemněním a zlidštěním londýnských ulic, jako je pro mě? Pro kolik lidí jsou to komedianti a parazité? Co si asi o nich myslí támhleta vzteklá maminka táhnoucí synka od vojáka, nebo tamten zadumaný manažer v dlouhém kabátě a hotdogem v ruce? A co si o nich myslíte vy?



Poznámky k tomuto příspěvku
Čtenář - 3.2.2002 >
Body: 3
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter