Meditace trvala jen asi 40 minut. Byla extatickotísnivá, na 60 % jsem v ní byl pohlcen 8.dimenzi (Stvořitelem). Stačilo to, víc bych už asi nevydržel, zejména imploze času i prostoru byla ohromující.

Po ní si poznamenal: Hrůza i Krása, vše je jeden Bůh! Ano, zdá se to nemožné, ale je to tak. Bůh je krásná, nekonečná a všepronikající Láska, tak nádherná, vznešená i dětsky prostá. Dávající a tvořící zcela nevinně, nezištně jen z čisté Radosti, že si může hrát a tvořit světy s lehkostí umělce malujícího obraz.

Světy jsou jako sněhové vločky padající z nebes. Tak nestálé a tak krásné. Nic není věčné, vše se chvěje a vše se zrodilo aby mohlo zemřít a znovu se zrodit.

Ale co ta tíseň, ta hrůza uprostřed té poezie, té nádhery? Jak je to jen možné? To se dětská nevinnost konfrontuje s tím, co stvořila. Čím více jsou věci a lidé hmotnější, vypočítavější, tím více se z nich vytrácí jas božské Jiskry. Lidé už pak nejsou odrazem božského Stvořitele, jsou jen Jeho karikaturou. Zdá se, že tuto karikaturu nerad vidí, děsí Ho, co stvořil. A tak snad ničí i Sám Sebe ve snaze se očistit.

Jak strašný je pohled na Jeho Sílu! Jaká hrůza, ale přesto je nutné, abychom se očistili, zbavili se všeho zla, které do nás materialistická a chtivá společnost vkládá. Bůh vidí víc než my, ale i nás kontrast boží Nádhery a naší nízkosti a ubohosti šokuje.

Na jednu stranu se nám pomocí meditací otvírá pohled do světa božské Krásy, stojíme ale po kolena ve špíně vlastních pudů, chtivosti, smyslnosti a kam teď?

Nemáme moc na výběr. Bůh nás chce celé. Všechno nebo nic. Materialisty a zlé lidi nechce, žádné karikatury Sebe. My bychom rádi "výhody" karikatur a přitom Světlo Boha. Obojí ale mít nemůžeme, tak kdo by se mohl divit tísni našeho ega? On je jediný Vládce, se Svým Stvořením, Svým Dílem, si může dělat co chce.