Obkročmo vztyčená jako pinie nad hrobem fénického námořníka Loupu ti skořápku žlutý měsíc napíná vejce k prasknutí jsi živá jsi z kůže jsi vlčice jsi dneska dvakrát já Romulus utekl ztratil se do ulic už jenom nad Remem se kývou vlčí prsy Peřiny padají ze břehů bílé plachty poražených z Tróje máš trochu soli na rtech jako od moře Už bude Řím v záhybech prostěradla první cesty a první kupci nabízí datle a dýky Za oknem vyje Romulus po čtyřech běhá mezi auty krčí se pod domy jako myšlenka a ty se vzpínáš nad obzorem jako Babylonská věž zpola zapadáš zpola vycházíš nad Římem který roste pod našimi těly jako bychom byli z vody Zmítají se v nás sirény a občas některá vypadne už se i rodí první básníci aby je chytali a v noci se zapalují první svíce ke konci noci jednou z nich zapálí Nero město Nikdy jsme ještě nebyli lidmi jako teď já - Remus - ovíjen láskou tvého těla jako břečťanem ani mé dvojče skrčené v mrtvých stínech paneláku pro něj už nikdy tma nebude tmou Jsi jako teplý vítr vaneš od Afriky tolik jsi tady a mě je jenom půl
Ale ještě je láska pod městem říká se že sněží v katakombách a někdo kreslí v písku prstem rybu Řím hoří stojíme nazí před dobou ticha jako sedláci před katedrálou mlčky se oblékáme a ty máš oči z nejměkčího dřeva Na chodbě se kucká pračka jako by v sobě dusila celý Tiber scházím sedm pater a každým patrem je nebe výš vycházím do světa lamp a zpoza jedné z nich po mně skáče Romulus jako záblesk paměti trhá mi hrdlo A moje krev se ztrácí v padajícím dešti
