Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.11.
Zina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Na ostří nože
Autor: lufi (Občasný) - publikováno 9.1.2005 (23:18:43)
 

kapitola prvá

 

Hostinec ho uvítal divokým halasem a charakteristickou směsicí pachů, ve které dominovaly pot, tabák a kořalka. Po pravdě, od námořnické knajpy ani nic jiného nečekal, ačkoliv skutečné mořeplavce by mezi hosty napočítal na prstech jedné ruky. Valnou část klientely tvořili bezpochyby místní násoskové a nebo prostě lidé, kteří se rozhodli rozpustit dnešní starosti v alkoholu. Cestující, jimž byl Riften jen zastávkou před další poutí, upřednostňovali z pochopitelných důvodů příjemnější místa než toto. I Adrian se trochu pozastavil sám nad sebou, lepší hostinec si mohl dovolit, ale drsného prostředí prostých hospod se neštítil, sám nikdy nežil v přepychu. Zamířil k jedinému volnému stolu poblíž výčepu a gestem zkusil upozornit hostinského na svou přítomnost. Plešatý maník však věnoval plnou pozornost hrozící rvačce, tudíž nově příchozího hosta trestuhodně přehlédl. Adrian pohledem přeměřil rozložitého chlapíka, jenž obsáhlými pohyby rukou naznačoval nějakému mládenci, co že s ním nepěkného provede, a rozhodnut vyčkat klidnější situace usedl.

Adrian nepatřil mezi lidi, jimž by nadprůměrná sprška potíží – natož pak nějaká hospodská rvačka - mohla pocuchat nervy. Spíše naopak. Leckdy dokázal zachovat chladnou hlavu i ve chvílích, kdy jiní propadali beznaději. Přemítal, jak by asi dopadlo to dnešní přepadení, kdyby touto vzácnou schopností obdařen nebyl. Bůh ví proč se usmál pomyšlení, že by se tak mohl vystavit skutečně smrtelnému nebezpečí. Již mnohokráte v minulosti mu při vypjatých situacích právě ledový klid zachraňoval život. S tím si však hlavu nelámal, na své nervy a svaly se mohl vždy spolehnout, zaráželo ho jen odhodlání, s jakým se do něj ti lupiči pustili. Nepředpokládal, že by je mohl neodradit boj s budoucím účastníkem turnaje letního slunovratu… Na druhou stranu v tomhle období mohou být zvyklí na argumenty obdobného typu a brát je, ke své smůle, na lehkou váhu. Každopádně všedních nepříjemností měl dost a dnes je už nehodlal ani řešit ani rozmnožovat.

Již dávno přesvědčil sám sebe, že příležitostná chmelová lázeň jeho vypracovanému tělu neuškodí, i když se jej mnozí snažili přesvědčit o opaku, a tak čas od času utopil starosti v pivu. Ačkoliv usoudil, že trénink před největším turnajem v roce by měl vypadat trochu jinak, chtěl se nazítří pořádně vyspat a k tomu mu právě pár piv mělo dopomoci.

Když jsme u toho…, pomyslel si již trochu podrážděně a s tázavým pohledem se otočil k výčepu. Jeho úmysl připomenout svou maličkost však byl zmařen. Aniž si toho všiml, přerostla přes hostinského snahu hrozící potyčka ve skutečnou bitku. Jen tak tak uhnul před letícím tělem, jež se hlučně rozpláclo na stole před ním. Prudce se zaklonil a výmluvným rozpažením oznámil, že s nastalou situací nehodlá mít cokoliv společného. Hospoda ztichla. Deklasovaný mladík bolestivě vzdychl a marně se pokusil vstát. To už po něm totiž hrábly masité pazoury a znovu jím praštily o dřevěnou desku. Černé oči se zvláštně zaleskly a bezmocně upřely na Adriana.

Je mi líto, chlapče, ale dneska už ne, ujistil se Adrian rozhodně ve svém úmyslu prožít v rámci možností klidný večer a v duchu poděkoval hostinskému, že ještě nedonesl to pivo…

Objemná pracka se pustila mladíkova pochroumaného krku, ovšem jen proto, aby mohla udeřit s nápřahem. Adriana dost překvapilo, když zjistil, že drtivou ránu zastavila právě jeho ruka…

 

*

 

Chvíli nejistě sledoval, jak jeho dlaň svírá špinavou pěst. „Zrovna jsem se chtěl zeptat…“, uslyšel se říct a rázem oněměl. Kruci, zaklel na svou adresu, to jsem si slíbil, že už se dneska něčemu takovému za každou cenu vyhnu…

„Chtěl jsi se zeptat na co?!“ zařval na něj z bezprostřední blízkosti otylý ksicht.

Adrian ohrnul nos nad hnilobným zápachem, a přinutil napjaté svaly, aby se uvolnily. Dostal se, kam nechtěl, a ani nevěděl, proč to vlastně udělal. Věděl ale, že už z toho nevycouvá.

„…jestli bys tady mládence nechtěl nechat být…?“

Rozložitý chlap se pustil kluka, o půl kroku poodstoupil a teatrálně se zamyslel. Dramatickou pauzu vyplnil spontánní smích několika zasvěcených. Adrian usoudil, že tenhle borec bude nejspíš místní atrakcí a přeborníkem na podobné konflikty. Šetřit jeho pověst na svůj úkor však nehodlal.

„…hm, ne?!“ zazněla nerozhodná odpověď, intonací nápadně připomínající otázku. Smích vygradoval. Tlouštík se vítězoslavně zazubil a bez další prodlevy se vrhl na přidrzlého cizince. Hora masa se rozpohybovala překvapivě rychle. Ohromná paže se mocně rozpřáhla a pak už vzduchem svištěla snad ta největší pěst ve městě…

Osazenstvo hostince evidentně nebylo nastalou situací nijak překvapeno a evidentně by bylo překvapeno, kdyby podivně suverénní cizák za krátký okamžik neplival zuby. A vypasený borec evidentně nechtěl své publikum zklamat, tudíž se do útoku vložil celou svou silou a hlavně vahou…

Ale právě na to Adrian čekal. Nebylo nic jednoduššího, než proti soupeři použít jeho vlastní sílu. Skromným ale rázným mávnutím levičkou vychýlil ránu z nebezpečné dráhy, pak prudce vstal a tlusťochovi, nyní zápolícímu s rovnováhou, narval loket do obličeje. Hlasité zapraskání nosních kůstek bleskově umlčelo halasící obecenstvo. Hromotluk se málem zlomil v zádech, jak jej zvrátil nečekaný protiúder. Zavrávoral a v marné snaze zastavit hrozivé krvácení se chytil za rozlámaný nos. Pouze si tím však způsobil další omračující bolest, jež ho poslala do kolen. Pak jen užaslá hospoda sledovala, kterak se její šampión bezvládně hroutí na podlahu.

Adrian náhle všechny převyšoval. Nehybně stál a ostatní jako by se před ním krčili. Pouze několik nejodvážnějších mstitelů chvíli bojovalo s jeho uhrančivým pohledem, jenž by snad zmrazil i plamen. Pak ale správně usoudili, že svému kolegovi více pomohou, když se jej pokusí přivést zpět k životu, a po eskapádě nerozhodných gest se sklonili k ležícímu tělu. Zklamaný hostinec se ponořil zpět do svého oceánu hlasů, v kterém dramatická příhoda utonula podivně rychle.

Adrian si rád vydechl a rozhodnut co nejdříve odtud vypadnout usedl, aby si alespoň vypil to pivo. …a hele, najednou to jde, uvědomil si, že zpěněný korbel na stole ještě před malou chvílí nestál, a tvář mu rozvlnil spokojený úsměv. Zpod stolu se však náhle vynořila rozcuchaná hlava a úsměv byl ten tam.

„Ty jsi nezdrh…?!“ vyhrkl Adrian trochu tázavě, trochu vyčítavě.

„Asi bych vzal nohy na ramena, kdyby ses s ním chvilku řezal, vyřídils to ale dost rychle…“ vysvětlil s náznakem uznání černovlasý mládenec. „Takhle aspoň můžu poděkovat…“

„Nestojí to za řeč…“ opáčil Adrian a vzpomněl si, že mu vlastně ani pomoci nechtěl. Nakonec ale možná udělal dobře, k jeho mladému obličeji by se dvě tři jizvy moc nehodily. „Proč se pereš, když to neumíš?“

„Já to přece neplánoval!“ ohradil se mladík. „Utrousil jsem neškodnej vtípek a Hugo do mě začal hned vandrovat…“

„…Hugo?! Když ho znáš, tak proč sis nedával bacha?“

„Já ho ale neznám, dneska jsem tady poprvé a doufám, že naposledy. Jenže dát si v týhle hospě dvě piva a přitom se nedozvědět, kdo je Hugo, to se dá přirovnat k zázraku…“

„Taky začínám mít ten dojem, navíc se tady asi schází klub jeho obdivovatelů. Lepší mlčet nebo sem nelízt…“ zauvažoval Adrian.

„Já se snažil vyvlíknout, omluvit se…“ vysvětloval kluk. „…nemohl bych se napít?“ ukázal náhle na hliněný korbel. V jeho očích se na okamžik znovu objevil podivný lesk. Než se Adrian stačil jakkoliv vyjádřit, sáhl po nádobě a zvedl ji ze stolu. Bohužel, aby toho nebylo dost, zrovna se projevila pokročilá únava materiálu. Hubené ucho zapraskalo a litr piva obohacený pálenou hlínou vydatně zalil celý stůl i s přilehlým okolím.

„Kurva!“ zařval Adrian a vyskočil ze židle. Jak se ze sebe snažil vysypat hned několik dalších nadávek najednou, zapletl se mu jazyk, takže si jen znechuceně odplivl. Na to, jak byl vyrovnaný člověk, se teď dalo říct, že tahle chmelová koupel mu rozhodně po vůli není. Napadlo ho, že toho kluka měl radši nechat zbít, a téměř vražedným pohledem mu to taky dal najevo.

Mladík zmateně zahodil ucho od korbelu. „Padáme!“

Adrian přerušil horečnaté stírání piva z kalhot. Slovo „padáme“ mu vytesalo do mysli otázku, na kterou předem znal odpověď. Nejistě zvedl hlavu a obezřetně se rozhlédl po lokále. Pohledy všech přítomných se živily louží kolem stolu a mokrým flekem na jeho kalhotách.

„Určitě,“ zkonstatoval Adrian a zabořil ruku do měšce s penězi. Když složil frajera Huga, říkal si, že nějaká hloupá maličkost by teď stačila k tomu, aby se na něj vrhla celá hospoda. Tohle je zatraceně blbá maličkost, nekriticky zvážil situaci. Konečně nahmátl dostatečně bezcennou minci a hodil ji na politý stůl. Vyčítavé pohledy jako by jej na cestě ven brzdily, tím spíš mu zaklapnutí dveří bylo vysvobozením.

 

 

kapitola druhá

 

Marek poděkoval hostinskému za nadměrnou holbu piva a ujistil ho, že za chvíli jsou dole a svou útratu zaplatí. Jen co za ním zavřel, s velkou dávkou potěšení se napil chmelového moku.

„Jako křen…“ zkonstatoval polohlasně, když podstatně snížil obsah nádoby. Musel si přiznat, že nic lepšího, než po ránu si pěkně přihnout výtečného piva, neznal. Kdyby po ránu, opravil se a vědom si pokročilé dopolední hodiny odložil korbel na vratký stolek a sehnul se ke spícímu bojovníkovi.

„Vstávej, nalitá svalovino!“ křikl a plácl ho po rameni. Sedl si na protější slamník a čekal, až bude jeho spolubydlící připraven komunikovat.

Adrian se zavrtěl a neartikulovaně zamumlal. Hned při prvním pohybu jej ukrutně rozbolela hlava, což mu nadobro přetrhlo spaní. Když se vyhrabal alespoň do sedu, v náznaku přemýšlení si promnul obličej. Pak se chytil za břicho a nezdravě si říhl. Podle výmluvného zápachu snadno identifikoval příčinu své indispozice.

„Do prdele…“ zhodnotil svůj stav, „mně je zle…“

„Každá sranda něco stojí…“

Adrian zaostřil. „Ty…Marek?“ zeptal se chraplavě.

Marek přikývl.

Adrian rozpačitě zavrtěl hlavou. Pokusil se protáhnout, ale povážlivá nevolnost způsobila, že se jen zkroutil v bolestivé grimase. Zatímco zápasil s rozhozenými útrobami, trochu se mu vybavily některé fragmenty včerejšího večera. „Fuj, žitná…“ zhrozil se při vzdálené vzpomínce.

„Včera jsi mluvil úplně jinak…“ zasmál se Marek.

„Ty se moc nesměj! Svítily ti oči ještě než jsme sem přišli. Taky jsi jí měl pěkně…“ Adrian se náhle zamyslel. „Sem, sem… Kam? Kde to vůbec jsem, neměl bych bejt náhodou někde úplně jinde…?“

„Proč myslíš, že jsem tě vzbudil…?“

„Moc chrápu?“

„Srandičky, srandičky. Že nám v poledne odjíždí loď, tě nevzrušuje…“

„Krucinál, loď!“Adrianovi najednou došlo plno věcí. Vyskočil, ale hned si zase sednul a chytil se hlavu. „Nám? Jak nám?“ uvažoval po chvíli. „Snad mně, já jedu do Tenrehte!“ vítězoslavně zabodl prst do vzduchu.

„Ale já tam jedu taky. S tebou… Už jsi zapomněl?“

Adrian nechal roztřesenou ruku klesnout. „Jo,“ rezignovaně přikývl. „V tomhle stavu nemůžu na nohy, natož na loď,“ nakousl to z jiné strany.

„Napij se piva…“ Marek ukázal na korbel.

„Neee…“ zhrozil se Adrian. „Takovej škopek, to vypít, tak pojdu. Nepozřel bych ani vodu…“

„Voda by s tebou taky pěkně zamávala. Ale když si lokneš piva, trochu se spravíš.“ Marek demonstrativně hrábl po džbánu a znovu vydatně svlažil hrdlo lahodnou tekutinou. „Fakt!“ ujistil Adriana a nabídl mu.

Adrian váhal, ale pak se nejistě napil. Chvilku čekal, co to udělá s jeho vzbouřeným žaludkem, a s podstatně větší dávkou sebedůvěry se napil znovu. „To je ale výtečný pivo!“ ožil rázem. „Už se nedivím, že jsem se včera tak zřídil.“

Marek s úsměvem ve tváři pokýval hlavou. „Říkal jsem ti, že tady znám jedno spolehlivý místo…“

„Promiň, ale tak nějak si nepamatuju, cos mi včera říkal. A vlastně taky plno dalších věcí… Nemohl bys mi trochu osvěžit paměť…?“

„Dobrá, můžu začít, jak jsme odešli od Rozlámanýho vesla?“

„Jo, a došli jsme k Bizonovi…“

„Správně! Pamatuju si tuhle krčmu od loňska, když jsem tudy projížděl. Pivo ti parádně chutnalo už včera, začal jsi do sebe házet jedno za druhym. No a najednou celá hospoda věděla, že jedeš do Tenrehte na turnaj, a že jsi se popral u Rozlámanýho vesla…“

„…od koho?!“

„Od svatýho Vilibalda! Po pátym kousku jsi spustil vykecávanou. Ale bylo to jenom dobře, všichni ti začali fandit a platili nám pití…“

„No já bych si taky žitnou jinak nedal,“ ujistil se Adrian a vpravil do sebe trochu piva.

„Nepochybně! Potom jsi porazil asi tři machry v páce a hostinskej hodil na stůl flašku medoviny. Přiznám se, že pak už mám taky mezery.“

„Ale stejně jsi vydržel nějak dlouho, hodně trénuješ?“

„Zdání klame, nevypil jsem ani polovinu, co ty. Chlastal jsi jako král…“

„Král, kterej by takhle chlastal, by asi dlouho králem nebyl…“ Adrian se zahleděl do korbelu. Těšilo ho, že mu pěnivý mok nedráždí zažívání, naopak příjemně chladí pochroumaný žaludek. „Loni, když jsi tudy projížděl,“ změnil téma hovoru, „jel jsi taky do Tenrehte na turnaj?“

„No, na turnaj, to není tak úplně přesné. Slavnosti letního slunovratu jsou největší událostí široko daleko. Míří tam i lidé odkudsi z východu, prostě úžasná věc. Plno zábavy, pití, pěkných holek… Navíc, asi v nejkrásnějším městě světa… Viděl jsi někdy Tenrehte?

Adrian zavrtěl hlavou.

„Tak to se těš! Městu dominuje ohromný palác a při západu slunce vypadá jako ze snu… Miluju takový místa! I na turnaj se teda jako podívám, ale láká mě hlavně ta příležitost užít si života…“

„O životě máš dost ideální představu, ale jak jsi mladej, tak se ti daří. Ani s sebou nemáš nic na cestu, bohatý rodiče?“

„No já s sebou nikdy nic netahám, žiju z toho, co si vydělám… Umím totiž číst, psát a počítat, a to se dá moc dobře prodat…“

„Nikdy jsem za tohle nikomu nic nedal!“

„Ty možná ne, ale ti, co to neumějí…“ Marek se natáhl po holbě s pivem. „Ještě bych se napil…“

„Ale prosim, koupil jsi toho pořádnou nálož.“

„Nekoupil…“ prohodil Marek, zlomil téměř půl litru a vrátil nádobu Adrianovi. „Ještě jsme nic neplatili, nechal jsem to napsat na účet…“

„Aha…“ Bylo jasné, kdo útratu hradí.

„Ale co ty, taky nevypadáš, že jedeš z daleka. Na bohatý rodiče bych tipoval spíš tebe…“

„…já nemám rodiče,“ procedil Adrian mezi zuby a rychle to zapil. „Nevím, kdo je má matka, tím méně, kdo je můj otec. Momentálně jedu ze Západního Tyru… Věci mám už od včerejška na lodi, jestli tě zmátlo tohle.“

 

 

kapitola třetí

 

Adrian stál na pohupující se přídi veliké plachetnice a nezúčastněně pozoroval klidnou hladinu oceánu. Nebo to tak alespoň vypadalo, ve skutečnosti byl totiž velmi ostražitý. Zaujatě naslouchal, zda něco nenaruší symfonii vrzání a skřípání letitých částí lodi, občas se ohlédl na palubu za sebou, aby zkontroloval nicotné dění. Musel si přiznat, že dvě rádoby nehody během půl dne na jednom plavidle znervóznily i jeho. Potom, co včera spadl přes palubu jeden cestující, říkal si, že se to občas stane. Ale když ho vytáhli mrtvého a do rána zmizel taky jeden člen posádky, na chvíli vážně zauvažoval, jestli ho na cestě neprovází nějaká podivná shoda náhod. Rychle se ale přesvědčil, že jde opravdu pouze o náhody. Ačkoliv, být jen trochu pověrčivý, už by to stačilo k zamyšlení nad alternativou urychleného návratu domů… Kam, domů? povzdechl si.

Zahleděl se daleko před sebe, ale nespatřil nic než sotva patrné rozhraní mezi nebem a mořem. Nejdřív zítra ráno, tvrdil Marek, budeme na dohled Tenrehte. Adrian však zapochyboval, že to ten mládenec ví tak úplně přesně. Podle toho, co říkal, jel tudy jenom před rokem a od chvíle, kdy opustili přístav v Riftenu, viděl ho pouze, jak spí nebo jak zvrací. V tomhle stavu mu posledně mohlo pár dní klidně uniknout.

Teplý vítr mu náhle ovanul tvář a stereotypní vrzání prken doplnilo zatřepetání plachet. Adrian s výrazem nadějného očekávání vzhlédl ke stěžňům. „Konečně,“ vydechl úlevou. Očima znovu přejel palubu a spatřil Marka, jak se k němu rozevlátě potácí. Slavnosti letního slunovratu musí být vážně prvotřídním svátkem, když pro ně někdo vytrpí třídenní mořskou nemoc.

Marek se došoural na příď a opřel se o zábradlí.

„Jestli je ti tak, jak vypadáš, vůbec ti nezávidím,“ přivítal ho Adrian.

„U všech prasat, já snad zpátky poplavu…!“

„Co tě vytáhlo na vycházku?“

„Ale, udělalo se mi trochu líp, tak se jdu provětrat a mrknout, jestli na tebe náhodou nenarazím. Ale koukám, ty snad od včerejška stojíš na stejném místě…“

„Mám tady přehled…“

„No jo, jenže moc to tu houpá,“ postěžoval si Marek.

Adrian se usmál. „Já to snad přežiju… Mně jenom kapku vrtá hlavou ten úbytek pasažérů. Dva za tak krátkou dobu, není to divný?“

„To je nepochybně divný. Ale zatímco ty řekneš, že ti to vrtá hlavou, jak jsem si stačil všimnout, ostatním to nahání hrůzu… Kde ses stal takovým sucharem?“

Adrian vrátil pohled modravému moři. Došel k závěru, že suchar snad nebude tak úplně nejvýstižnější, ač jej z části bezesporu charakterizuje. „V klášteře…“ Zaváhal, zda by měl pokračovat, ale pak dal na Markův tázavý výraz. „Vyrostl jsem na hrozně zvláštním místě. Říkali si Sarhas’San…“

„Vládci nad tělem,“ zaperlil Marek.

„Cože?! Ty umíš dolní querštinu?!“ Adrianem to otřáslo víc než všechny nehody dohromady.

„No já…jsem trochu studoval… V querštině nijak neexceluju, ale o Sarhas’Sanech…jsem už někdy slyšel…“ Na Adrianovi bylo jasně vidět, jak málo uspokojivé podal Marek vysvětlení. „…jsou to opravdu moc zajímaví lidé. Dovedou hotové zázraky, jejich výjimečné schopnosti se prý dají srovnat s kouzly…“

„Hm, kouzla a zázraky, podívejme,“ řekl Adrian znatelně pohrdavým tónem. Když ale v Markově výrazu spatřil známku zmatení i zklamání, rozhodl se své mínění o magičnu a nadpřirozenu dál nerozvíjet. „Řekl bych, že to má spíš co dělat s vírou. Oni věří, že duše je všemocná , že lidské tělo ji spoutává a omezuje. Když se meditací dokáží oprostit od závislosti své duše na těle, jsou silní… Ať už je pravda jaká chce,“ shrnul, „viděl jsem, jak sfouknou svíčku na deset metrů, zvednou koně a jeden z nich dokonce dvěma prsty rozmáčkl kámen…“

„A co ty? Získal jsi od nich ještě něco, kromě toho svého klidu…?“

„No…, se mnou to bylo trochu složitější…“

„Poslouchám…“

Markova pobídka dlouho visela ve vzduchu. Adrian se zdráhal rozpovídat o své minulosti, zvlášť před člověkem, kterého znal sotva dva dny. Vlastně, nikdy o sobě skutečně nemluvil. Napadlo ho proč, když není nikým, koho by to mohlo poškodit. Asi to k němu patřilo, stejně jako rozvaha, velké svaly nebo chuť na pivo… „Odešel jsem od nich ve třinácti letech,“ začal. „Myslel jsem si, že to není nic pro mě, modlitby, soustředění, samota… Problém byl v tom, jak jsem odešel. Bez prostředků, bez znalostí, bez budoucnosti… Ale štěstí při mně stálo. V Bodhamu jsem potkal jednoho starého kováře. V hospodě, jak jinak. Neměl syna, dceru ani ženu. Viděl, jak jsem dobře stavěný, a nabídl mi, že mě naučí svoje řemeslo. To se ví, řezat do železa nikdy nebyl můj ideál, jenže situace a příležitost si podaly ruce. A tak se ze mě stal učedník…“ Adrian se naklonil přes zábradlí a pokýváním hlavou vyjádřil spokojenost s rychlostí, jakou se loď žene kupředu. „Možná tomu nebudeš věřit, ale vydržel jsem tam sedm let. Učil se a dřel. Nejspíš proto, že nebyla jiná možnost. Těžká práce ale samozřejmě přinesla svoje ovoce…,“ poukázal na své vypracované paže. „Po sedmi letech mi ten muž řekl, že dvěma bratrům odkáže všechny své peníze. Ale dům s kovárnou chtěl, abych převzal já. Tehdy jsem neváhal…“

„Kdo by váhal…,“ vložil se Marek.

„Nemysli si, že je to tak jednoduchý. Když zemřel, začínal jsem s ničím… Ale naučil mě dost a pověst ve městě neměl špatnou. Tak se mi docela dařilo… Ten dům je vlastně pořád můj,“ prohodil, jako by si to právě uvědomil, „těším se, až se tam zas vrátím…“ Přání vyhrát turnaj, aby se tam nevracel jako pan nikdo, si nechal pro sebe.

„Já bych to nazval tak, pokud se neurazíš, že jsi měl víc štěstí než rozumu…“

„To je asi zdaleka nejvýstižnější.“

„No dobře, jako kovář jsi náramně zesílil, ale jenom s tím ses jistě do Tenrehte nevydal…“

„To ne. Ty máš představu o úrovni turnaje?“

„No, loni jsem něco viděl…“

Adrian neuspokojivou odpověď lhostejně přešel a znovu se zaposlouchal do koncertu lodních ruchů. „Já se tam vrátil…,“ přiznal polohlasně.

„Kam?“

„Pět let jsem vedl svou živnost, a pak…“ Povzdechl si a své černé oči upřel nikam. „V pětadvaceti jsem všeho nechal, kovárnu zavřel, dům svěřil do dobrých rukou a odešel zpět do kláštera Sarhas’San. Na dalších sedm let…“

„Sedm?! To je dvacet let. Strávil jsi v klášteře víc než půl života?!“

„Podstatně víc… Tobě se to asi bude těžko chápat, ale já…neměl rodinu, Bodham jsem za domov nikdy nebral… I když jsem věděl, že mezi ně doopravdy nepatřím, dali mi hrozně moc. Jejich duševních hodnot jsem sice nikdy nedosáhl, ale moji touhu získat řád bojovníka Sarhas’San vyslyšeli…“

„Ty…máš řád…?!“

„Ano. Je tomu půl roku, co jsem složil zkoušku před mistrem. Už mi nebránilo nic vydat se na tenrehtské klání…,“ spokojeně se usmál Adrian.

„To si asi dost věříš, co?“

„Tak, to víš, že účast není vše, čeho bych tam rád dosáhl…,“ nadnesl Adrian trochu vychloubačně a s náznakem nedočkavosti si protáhl svalnaté paže. Přišlo mu, že podělit se o své vyhlídky i předpoklady, poklábosit o tom, co bylo či co bude, není zas tak od věci, a že to asi bude muset praktikovat častěji. Cítil se mnohem uvolněněji, když teď někdo věděl, s čím a pro co do Tenrehte jede…

Zrovna chtěl štafetu předat Markovi, zeptat se jeho, odkud pochází, kde bydlí, kdo na něho doma čeká… Avšak náhle si uvědomil, že přestal vnímat hluk za sebou. Krev mu ztuhla v žilách při zjištění, proč si tohle uvědomil tak najednou. Byl to zvuk. Sotva patrný, který nepochybně nikdo nezaznamenal nebo jej nevnímal. Adrianovi se v hlavě spustila lavina asociací a variant. Věděl, že se nespletl, že zadrnčení tětivy poznal. Jen pevné nervy a dokonalé reflexy umožnily mu v tento okamžik reagovat. Prudce se otočil připraven co nejrychleji jednat. Srdce cítil až v krku, nehty jako by se mu kroutily napětím. Strach…

Už jen koutkem oka zahlédl, jak před ním Marek máchl rukou. Na palubě byl klid. Šest lidí se nezištně procházelo, jeden se u zábradlí potýkal s průvodními jevy mořské nemoci, zarostlý námořník znuděně shlížel ze strážního koše, vítr odvážně napínal rozměrnou plachtu. Adrian mrazivý pohled plný divokých emocí zakotvil na Markovi. Chvíli na něj upřeně zíral, až na to přišel. Předtím si myslel, že se mu v očích leskne vypitý alkohol, ale co to bylo teď?

Marek se před Adrianovým uhrančivým pohledem bojácně přikrčil. „Jenom…moucha…,“ vysvětlil rozpačitě. Ukázal na sevřenou dlaň a vypustil z ní tučnou masařku…

 

 

kapitola čtvrtá

 

„Buď pozdraven příteli. Moc rád tě zase vidím,“ zvolal honosně oděný muž a krátce Urga objal.

„I já tebe, Sebastiane,“ usmál se Urgo. Dobře věděl, jak ošemetné je v jeho postavení oslovení příteli. Už právě proto byl Sebastian Darow jedním z mála, kteří jej takto ve vší počestnosti oslovovat mohli.

„Jaká byla cesta?“

„Zkus hádat…,“ výmluvně se zakřenil Urgo.

„Hm, taky bych asi naladil stejnou notu,“ usoudil Sebastian. „Půjdeme?“

Urgo přitakal a zavřel za sebou dveře. „Postaral ses dobře o mou ženu…?“

„Žena, o kterou by se musel někdo starat, by tě jistě nebyla hodna…“

Urgo znovu nasadil úsměv.

„Všechny zprávy hovoří o tom, že jsi ho přivedl…“

„Vážně pochybuji o tom, drahý Sebastiane, že by některá tvá zpráva někdy lhala.“

„A…“

„Je na bezpečném místě…“

„Ví to?“

„Nemá páru.“

„A tuší…?“

„Nic, co by neměl.“ Mlčky došli ke schodišti. „Problém však leží jinde,“ pokračoval Urgo. Jeho černé kalhoty a černá halena se Sebastianovým šlechtickým šatem ostře kontrastovaly. „Nejenom tvé informace jsou velmi přesné…“

„S tím jsi přece musel počítat, bylo to jasné, ještě než jsi odjel!“

„Taky kdybych s tím nepočítal, přivezl bych nejspíš jen ostatky…!“

Sebastian nic neříkal. Věděl, jak obtížný úkol musel čaroděj splnit. V polovině schodiště se zastavil a přistoupil ke stěně. Ruku sahající po tajném spínači však ještě nechal klesnout. „Máš představu, kdo z nás je…proti?“

Urgo zavrtěl hlavou. „Je mi líto. Sám jsi vynikající diplomat, stejně chytrý jako vypočítavý… Všichni členové rady jsou takoví, jejich taktiku a úskoky neprohlédnu ani já. Musíme čekat… Třeba jsou všichni s námi,“ vyjádřil naději.

„Obávám se, že na to se spolehnout nemůžeme…“

„Teď se nemůžeme spolehnout na nic!“ upozornil rozrušeně čaroděj. „Musíme být bystřejší a rychlejší, a v případě nutnosti též tvrdší!“

Sebastian jen pokýval hlavou. „Budeme řešit účast prince Edvarda na turnaji, doufám, že v tom máš jasno.“

„Pro mě je to vyřešená záležitost…,“ ujistil přítele Urgo a vyzval ho, ať otevře tajné dveře. Poté, co změnil tmu v matné světlo, vydali se oba po strmých schodech.

Šli mlčky, sami pro sebe rozebírali situaci, vážili možnosti. V tajných chodbách mlčet museli, až dole v jednacím sále, který chránilo mocné zaklínadlo, bylo bezpečné promluvit. Cesta se proto hodila ke konečné přípravě projevů, argumentů i invektiv.

Urgo se soustředil jen s největší námahou. Ležela na něm odpovědnost za celé království a jeho budoucnost. Účast prince Edvarda na turnaji sice byla kontroverzní otázka, ale pro radu, sbor vynikajících politiků, znamenala jedině příležitost změřit síly. Záleželo výhradně na tom, kdo prosadí svůj názor, ať už ho prosazuje proto, že to je jeho názor, nebo prostě proto, že chce něco prosadit, zda se princ turnaje účastní a co tím dosáhne, bylo vedlejší. Ba co víc, bylo to úplně jedno. Jestli Edvard vyhraje nebo ho nezapíšou ani do kvalifikačního kola, nemělo význam. Buď „a“ bez ohledu na „b“ nebo obráceně. Buď všechno nebo nic. Urgo marně hledal jiný výraz než krize. Stačilo jen o málo více než nic a mohl vyhrát nebo naopak vše ztratit.

Schodiště vyústilo do kruhového sálu s pětihranným stolem uprostřed. Dalo by se říci, že do nejchudší místnosti celého paláce. Jen kamenné zdi bez obrazů, žádné koberce, žádná výzdoba, žádný zdroj světla… Přesto tu bylo vidět jako ve dne na náměstí. K velkému kamennému stolu příslušelo z každé strany jedno křeslo. Již zde byli tři muži. Dva nezáživně konverzovali, jeden stál u zdi a nepřítomně hleděl před sebe. Když zaslechli kroky, všichni se otočili směrem k příchozím.

„Pánové,“ začal Urgo, jakmile sestoupil z posledního schodu, „jako členové nejvyšší rady, prosím, zasedněme!“

Všech pět osobností zaujalo svá místa. Sebastian Darow, prvý šlechtic, zástupce města. Rozumný člověk s citem pro realitu. Antal Zilo, správce financí. Mistr obchodu i podvodů. Felix Rasmour, tak řečený mluvčí lidu. I když toho ve skutečnosti nikdy moc nenamluvil, věděl jak dát všech pět dohromady. Hans Olim Langer, generál, muž s prstem na spoušti. Možná jediný za posledních sto let, kdo dokázal tak mocnou zbraň jako tenrehtská armáda pevně držet v rukou. Všichni hleděli doprostřed stolu a čekali, až promluví Marcus Urgo Halvaran d’Deniven, pán magie.

Ty tam byly časy, kdy slovo čaroděje znamenalo zákon. Ty tam byly časy, kdy král se svým čarodějem mohli rozhodovat… Urgo měl respekt jen jako mistr kouzel. Mistra slova si musel už dávno vydobýt. Etika, pravidla, zájmy… To vše, a mnohdy daleko víc, řešilo rozhodující otázky. „Jsou věci, které ovlivníte, a věci, které ovlivníme. Ač po tom jistě všichni toužíte, jedno se neshoduje s druhým…“ Jeho hlas rezonoval sebejistotou. „Začněme účastí prince Edvarda na turnaji, což mnozí považujete za problém… Není to problém!“

Na každém bylo vidět, že k tomu má co říct.

„Nehleďme na to zjednodušeně…,“ začal Zilo. „Podle mě, úrovni turnaje neprospěje, pokud se jej účastní osoba veřejně zatracená, tím spíše vyděděný člen královské rodiny…“

„Právo účasti na klání nelze upřít,“ mínil generál Langer.

Darow se rozhodl oponovat. „Ale lze. Existuje-li reálné podezření, že by mohl turnaj narušit, právo účasti můžeme na rok pozastavit. A že se Edvardovi povede nic neztropit… Dovolte vyjádřit vážnou pochybnost, pánové.“

„Možná by ale bylo účinnější,“ uvažoval správce financí, „kdybychom ho na turnaj zapsali, a pak zinscenovali příhodu postačující k jeho vyloučení…“

„Šílenství!“ napadl Antala Zila generál. „Tím bychom zničili nejenom turnaj, ale i sebe! Používej hlavu Antale, jedno slovo, byť z úst toho zlosyna, zažehne jiskru pochybnosti! Pak stačí čirá spekulace, jen hypotetické podezření, zkrátka úplná hovadina a smažíme se v ohni vlastních intrik…!“

„Nepoužíval bych tak…přímá slova, generále Langere,“ vložil se konečně do debaty Urgo. „Zabíjíte mouchu mečem… Tohle není nic, co by potřebovalo složité řešení, natož vaši dramatickou debatu! Na druhou stranu, v něčem máš pravdu, Hansi. Zásahem do účasti v turnaji si můžeme jen ublížit…“

„Kam míříš, Halvarane?!“ rozlítil se náhle finančník. „Chceš snad říct, že na tom vlastně nesejde?! Že se do toho nemáme míchat, jako by se nás to netýkalo?!“

„Ano…!“

Antal Zilo vypadal, že vybuchne. Urgo jej však nenechal připojit nějaký poučný komentář.

„…Edvard je účastník turnaje jako každý jiný. Povede se mu dobře nebo špatně. Může vybojovat vítězství, stejně tak dostat přes hubu! K trůnu ho nepřiblíží ani jedno ani druhé…!“ Urgo nepochyboval, že se všem náramně ulevilo, zároveň nepřehlédl novou motivaci k sžíravé diskusi. Čekali, až někdo otevře Edvardův případ z této strany, ale nikdo se k tomu neměl…

„Kde bereš tu jistotu, Urgo?“ zeptal se sice klidně, leč s jízlivým podtextem Sebastian, čímž jednoduše vyjádřil i mínění ostatních.

„Králova vůle nestojí na tom, jak se jeho nepovedený synáček předvede na…“

„Jaká vůle?!“ vyhrkl Antal Zilo. „Čím se to oháníš, čaroději?! Panovníkova vůle je zatraceně relativní pojem, ať říká, co chce! Dokud není napsán testament, a ten…“

„Objeví se, až bude čas!“ utnul Urgo Antalovu přednášku. Všichni rázem strnuli. „Krucinál, Rasmoure, vyspat se můžeš doma!“

Obtloustlý stařík sebou trhnul. „Já…, promiňte, trochu přemýšlel…“

Urgo bezděčně zamával rukama ve vzduchu. „Ále…,“ přešel to. Ostatní jako by incident ani nezaregistrovali.

„Chceš říct, že král již sepsal svou poslední vůli…?“ přerušil napjaté ticho Sebastian Darow.

„Její obsah znáte,“ odpověděl Urgo zároveň na nepoloženou otázku, kterou však vzápětí očekával.

„Kde…?“ pokusil se zeptat Langer.

„Objeví se, až bude čas!“ zařval podrážděně čaroděj. Rada to přijala se skřípěním zubů. Bylo však jasné, že aby vybuchla skutečná hádka, ve které půjde o více než o politiku, chybí méně než málo.

Vousatý generál, drsný voják zvyklý na hrubé jednání, se osmělil jako první. „Připustíme-li, i když se nám nedostává faktického podložení, že závěť existuje, a že v ní král William Cahren, ačkoliv nám to nic nezaručuje, odkazuje své nástupnictví nějaké neznámé, možná dokonce i fiktivní, osobě…“

„To není tak úplně přesné, generále…,“ promluvil Urgo tiše.

Langer si prohrábl vlasy. „Zdá se mi, že tajíš příliš mnoho, čaroději.“ Těžce polkl a zdálo se, jako by zapomněl, co chtěl předtím říci.

„Připusťme,“ použil Zilo generálovu myšlenku, „že testament hovoří jasně. Lidem ho ale nevnutíme, musí jej přijmout nejen jako vůli krále, ale i jako nejlepší řešení. A pokud Edvard v turnaji zvítězí…“

„Nezvítězí!“ znovu Antala zarazil Urgo. Rázem však pochopil, že se teď dostává za únosné meze. Všichni se zadívali na něj. V jejich pohledech už jasně převládal hněv. Tajil moc a bál se říct i málo. Hlídal se, aby nebylo znát, jak je nervózní.

Narodil se jako čaroděj, přijal titul pána magie, stal se politikem… Ani jedno by nemohl být bez pevných nervů, kdyby se neuměl rychle a pevně rozhodnout, kdyby neuměl rozdávat i přijímat rány, kdyby neuměl být chladný a nemilosrdný… Nyní mu ale všechny přednosti výtečného diplomata nestačily. Rozhodl se vzít na sebe zodpovědnost, vlastně to byla jeho povinnost, a dnes poprvé zapochyboval, zda je to vůbec v jeho silách… Ale karty už byly rozdány, šlo jen o to, jestli je dobře zamíchal. Neviděl jiné východisko a promluvil s novým odhodláním. „Turnaj letního slunovratu vyhraje…“ Musel se nadechnout, aby získal pauzu, ve které si znovu prohlédl obličeje svých kolegů. Chladné a nevypočitatelné. Jeden z nich, alespoň jeden z nich skrýval kromě napjatého očekávání zradu. Chybí výběr, pomyslel si Urgo. „…Adrian Cahren!“ Zvučné jméno jako by rozechvělo vzduch v sále.

„Kdo?!“ Generál vyletěl z křesla, jak kdyby pod ním hořelo, a praštil pěstí do stolu.

„Cože?!“ doslova se zhrozil Antal Zilo.

Sebastian se nevěřícně zadíval na Urga a chvilku to vypadalo, že snad po něm chce skočit.

„Pokud se nemýlím,“ promluvil Felix Rasmour jakoby nic, „máš na mysli toho dvoumetrového, vkusně oblečeného svalovce, co se ještě dnes zapsal na turnaj…“

„Máš snad na mysli,“ navázal bezprostředně správce financí, „Adriana Parnella, který se dnes ubytoval, nebo lépe, kterého jsi dnes ubytoval v mém hostinci?!“ Kdyby Antal nebyl tak dobrý diplomat, nepochybně by se teď zmítal nepříčetností. Ani tak k tomu neměl daleko.

„Přesně toho,“ řekl čaroděj.

„Urgo, ty ses…,“ vydechl Darow.

„Právě naopak,“ komentoval Urgo Sebastianovu obavu.

„Já požaduji informace!“ rozkřičel se Hans Olim Langer. Rozhodně mu nebylo po vůli, že se jeho maličkost netěší pozornosti. „Kdo je, u sta hromů, ten Adrian Cahren, nebo jak se vlastně jmenuje…?!“

„Posaď se, Hansi!“ rozhodl se Urgo uklidnit jeho emoce. Generál chvilku bubnoval prsty do stolu, ale pak se nasupeně posadil. „Jmenuje se Cahren, jenom to neví, tak si říká Parnelle,“ vysvětlil Urgo, aby utlumil první nápor otázek a mohl se ptát sám. Karty zamíchal dobře, s tím si teď byl jist, ještě je však musel vynést ve správném pořadí…

 

 

kapitola pátá

 

Urgo dokouřil tlustý doutník a zahodil malý nedopalek. Zadíval se přes náměstí k prestižnímu hostinci. Byl klid. Denní světlo již prohrálo svůj boj s nastupující nocí, a tak večerní šero oživovala jen zářící okna domů. Nedbale vypustil zbytek lahodného kouře z pusy a založil si ruce na prsou. Čekal dál. Ještě mu chyběl jeden člověk. Teď věděl, že nehrozí žádné nebezpečí, takže usoudil, že nejlepší bude dát si hezky všech pět dohromady… Usmál se myšlence, že to možná ani nepotřebuje, když se mu ta včerejší debata tak vydařila. Dozvěděl se vlastně všechno, co chtěl, a navíc, splnilo se, co předpokládal. Musel se v duchu moc pochválit a jen stěží odolal pokušení sáhnout pro další doutník. Existovalo však jedno, zatím malé ale. Nebyl si jist.

Ozvaly se kroky. Kdosi si to namířil přes náměstí rovnou do hostince. Byl to muž, silný, vysoký, v parádní uniformě. Generál Langer. Poslední, kdo mu chyběl. Antala Zila vyšachoval tím, že Adriana ubytoval právě v jeho hostinci, Rasmour měl dost dobrých informátorů a hodně málo dobrých důvodů jít se přesvědčovat na vlastní oči. Sebastianovi sice věřil, ale odtud až sem, nic se nemá přehánět… A Sebastian to věděl, proto si přijít nedovolil. Generál byl čestný muž, bezpochyby… Ale onen otazník visel nade všemi. A v sázce bylo příliš mnoho. Kvůli tomu nechtěl riskovat ani se ukvapit… Jako vždycky, pomyslel si.

Vyzývavá muzika na okamžik pronikla na náměstí, jak Langer otevřel dveře do hospody. Jakmile vešel, vrátilo se pro toto období tolik nezvyklé ticho. Situace vyžadovala pauzu. Jeden doutníček, rozhodl Urgo a zapálil si…

Jak stál a pokuřoval, musel připustit, že by si moc rád pořádně začaroval. Pokud něco potřeboval víc než třeba tabák, byla to magie, její surová síla… A vědomí, že dokáže víc, než kdo jiný…!

Zhluboka se nadechl hořkých tabákových zplodin a požitkářsky vyfoukl hutný dým nosem. Na jednu stranu mohl všechno, stvořit, změnit, zničit. Na druhou měl svázané ruce. Z prvé čaroděj, z druhé politik. Z obou někdo výjimečný…

Ignorante, okřikl se a na začátek žebříčku přebíraných hodnot zařadil svou ženu… Znovu dopřál plicím dávku nezdravého kouře. Zkrátka se nemohl zbavit dobrého pocitu z toho, jak se mu daří, a jen s námahou mírnil skvělou náladu, která více než nabádala něco pořádně oslavit. Ale…

„Já vím politika,“ řekl tentokrát už polohlasně. Típnul zbytek doutníku a vydal se přes náměstí. Napadlo ho, že vlastně, co přijel, neviděl výtečníka prince Edvarda. Ten byl možná z diplomatické špičky jediný, kdo ještě nevěděl, jak zajímavě se otázka nástupnictví vyjasňuje. Možná… Krucinál, nesmysl, uvědomil si, když otvíral dveře hostince. Malé „ale“ přerostlo v pořádný ranec otázek. Logicky, čaroději logicky, soustředil své úvahy. Teď nedokázal jednoznačně rozpoznat, zda stojí před problémem či ne, avšak měl téma k přemýšlení. Rozverná hudba mu usměrnila myšlenky, ač trochu jinam, a přiměla ho věnovat se okamžité situaci. Zavřel za sebou. Ostražitým pohledem si pohrál s prostředím i se všemi hosty. Jak předpokládal, většinu lidí neznal. Antalův hostinec se jako vždy těšil velkému zájmu návštěvníků oslav letního slunovratu. Přesto někteří byli místní či alespoň dobře známí. Na nevelkém prostranství uprostřed místnosti vyhrávali dva muzikanti, kolem nich se svůdně vlnilo několik děvčat. Hosté se skvěle bavili, Zilovy dcery je hbitě zásobovaly jídlem a pitím, sám majitel podniku stál na pokraji dění, rozdával přátelské úsměvy a zanedbatelné pozornosti a zdánlivě nezaujatě pozoroval okolí. U největšího stolu obsazeného nejméně tuctem vojáků, převážně důstojníků, seděl též generál Langer. V ruce držel karty, a tak nebylo pochyb o tom, že dost prohraje. Stejně jako Antal Zilo soustředil se i on někam úplně jinam. Oba tušili i předpokládali Urgovu přítomnost, byli zvyklí, že se běžně pohybuje městem, aniž ho kdo pozná. Jejich hlavní zájem však směřoval k Adrianovi a hrozba čmuchajícího čaroděje je jen znervózňovala.

Ať si ho pěkně prohlídnou, řekl si Urgo. Oni dva by neměli být problém, vrátil se k tomu, co před chvílí nakousl. Obratně se protáhl kolem dvou znatelně unavených hostů, kteří ve vzájemném objetí opěvovali krásy nějaké fiktivní dívky, aniž jim vadil zjevný rozpor jejich falešného zpěvu s libou hudbou, a přes taneční parket si to namířil k protekčnímu stolu před výčepem, u něhož Adrian seděl. No, možná se spíš rozvaloval. Rozený král, usmál se a obtížně polkl skutečnost, že je zde až příliš mnoho neznámých lidí…

Adrian ho spatřil záhy. „Nazdar Marku, posaď se u nás!“ zvolal nezvykle rozjařeně mávaje ve vzduchu pečeným kuřecím stehnem.

Urgo pozdrav oplatil. Trochu nešťastně si povzdechl nad tím, co všechno leží před Adrianem na stole. To má zítra bojovat, rozpačitě hodnotil talíř uzeného, kouřící zbytky pečeného kuřete, půl bochníku chleba a džbán s vínem. Rukou si rozcuchal vlasy a pro jistotu si znovu rychle zopakoval pomyslný scénář Markovy role…

 

*

 

Marek si nabídl židli a mlsným pohledem zcenzuroval pochoutky na stole. „No potěš koště…,“ vydechl.

„Taky tě rád vidím,“ odvětil Adrian a přisunul před Marka talíř s plátky uzeného masa. „Čerstvé, dej si,“ vybídl ho. Sám se zakousl do kuřecího stehna, které držel v ruce.

Marek se nerozpakoval. Teprve až polkl první sousto, načal konverzaci, ač chvilku marně hledal slova. „To teda koukám. Nejdeš zejtra náhodou do ringu…?“

„Jo…to jo,“ zamumlal Adrian s plnou pusou. „Já se původně nešel najíst…“

„Všimnul jsem si…“

„Bystrý hoch… Ne, vážně. Tenhleten Zilo je moc příjemnej chlapík. Umí si vážit zákazníka…“

„Skutečně?!“ Marek jako by se při tom slově bránil smíchu, což Adrianovi uniklo.

„Já si tady tak v klidu sedím a pozoruju a najednou přišel se speciální nabídkou, že tradiční slavnostní uzené právě vyndali z udírny… No a když přidal druhou speciální nabídku, tak už jsem neodolal.“

„Jakou?“

Adrian se naklonil, aby mohl mluvit tišeji. „Prý nepochybuje, že na turnaji něco vyhraju, tak mi založil účet. Zaplatit můžu až turnaj skončí…“ Šibalsky povytáhl obočí.

Marek pokýval hlavou. Příval informací nejdříve zajedl. „To by ses teda měl snažit…“

„Mám když tak pár drobných…“

„Co ti teda nedovolilo trénovat, když ne jídlo?“

Adrian odložil nedbale ohlodanou drůbeží kost a pečlivě si utřel ruce i pusu připraveným hadrem. Pak rádoby diskrétně ukázal k prostoru vyhrazenému tanečníkům.

Marek se podíval tím směrem a pak se zmateně otočil zpět. „Co?“ zeptal se nechápavě.

Adrian obrátil oči v sloup. „No tamhleta,“ vysvětloval rozčileně a nataženou rukou vehementně upozorňoval na objekt svého zájmu.

Marek se konečně dovtípil, že jde o ženskou, a zaostřil do vymezených míst. „Myslíš Lucy, tu vysokou, co se zrovna…,“ chvíli hledal vhodná slova, ale pak se přiklonil k výstižnosti, „…vobírá s tim nezajímavym blonďákem…?“

„Ale né! Kousek doleva, ta menší s vlnitýma vlasama…“

„Aha…“

„Tak co jí říkáš? Pěkná, že jo?“

„Hm… Kde jsi k ní přišel?“

„Včera mě zapisovala do turnaje. Dal jsem se s ní hned do řeči. Slíbila, že si se mnou přijde dneska zatancovat…“

„To by ses měl přestat nacpávat a jít, ne…,“ rozesmál se Marek.

Adrian zlostně zavrčel. Odchytil Mary Zilovou, která zrovna procházela kolem, a vecpal jí talíř se zbytky kuřete. „Jemu jedno pivo,“ dodal a ukázal na Marka. Pak si nalil vína.

„Tak jak se ti líbí v Tenrehte?“ zeptal se Marek, zatímco žvýkal další kus masa.

„Je tady nádherně…,“ prohodil nezúčastněně Adrian, aniž spustil oči ze sličné děvy.

Marek rezignovaně praštil do stolu a zhoupl se na židli. „Pan „chladný“ se nám nějak rozehřejvá…“

„Ne, ne, ne…,“ rychle se bránil Adrian. „Já jenom…“ Nějak mu došla slova. „Tenrehte je vážně překrásný město,“ pokračoval jinde. „Já dneska dost trénoval, takže nebylo moc času, ale co jsem viděl, stálo za to… Akorát…“ Větu mu přetrhla chuť na víno. Když odtrhl pohár od úst, ukázal na malý kožený řemínek, který měl přivázaný na zápěstí. „Tohle mám nosit až do konce turnaje, aby mi nepomáhali kouzla či co… Tady jsou pořád tak…pověrčivý?“ Adrian nakonec použil daleko mírnější slovo než původně zamýšlel. Vzpomněl si na Markovu dětinskou víru v čarodějnice a nechtěl vyvolat žádnou konfliktní situaci, kdyby ho snad někdo slyšel.

„To víš, jinej kraj, jinej mrav…,“ nedal na sobě nic znát Marek.

„Tak by se to taky dalo říct,“ zahřímalo náhle nad nimi. Vysoký, vousatý muž se pousmál a položil na stůl nádobu s pivem. „Řekl jsem Mary, že jí ušetřím trochu práce, když sem mám stejně namířeno. To je…?“

„…pro mě,“ ozval se Marek a hrábl po korbelu.

„Jsem generál Langer,“ představil se chlapík. „Mohl bych si na chvíli přisednout?“ ukázal na volnou židli.

Adrian si až teď všiml jeho těžko přehlédnutelné uniformy a trochu se pozastavil sám nad sebou. „Ale jistě, drahý Langere, posaď se,“ vyzval ho.

Marka opustil zamračený pohled. Úsměv spláchl pivem.

„Čemu vděčím, za takovou návštěvu?“ pokračoval Adrian, jen co generál ukončil hlučnou proceduru usazování.

„Já se dost zajímám o muže, kteří si troufnou utkat se na našem turnaji…“

„Hm, nic se tady neutají…!“

„No, mistr Sarhas’San asi nikde dlouho nezůstane beze jména…“

„Krucinál, Langere, znám tě míň než chvíli, a jak jsi generál, tak už mi lezeš na nervy!“ vybuchl náhle Adrian.

„Přece by někdo tak výjimečný nemohl ujít mojí pozornosti. Říkám, že se zajímám o účastníky turnaje…“

„A já se zase často a osobně zajímám o borce, co se nepřiměřeně zajímají o mě! Generál negenerál!“

Langer se usmál a prohrábl si plnovous. Ač se toho přinejmenším neobával, věděl, že výhružka byla myšlena vážně. Seznával, že pan Parnelle se cítí dost neohrožený. „Dobrá, tohle jsme si vyjasnili…“

„Patřičně si tady na slavnostech letního slunovratu zakládáte, co?“ ignoroval Adrian Langerovo konstatování a vyprázdnil do sebe pohár s vínem.

„No,“ zamyslel se generál, „zakládáme na nich hodně věcí, bohatnou z nich všichni…“

„Já ostudu určitě neudělám,“ sebevědomě ujistil Langera Adrian. „Dáš si víno, …generále?“

„Hansi,“ požádal důstojník. „Vína bych se napil rád…“ Plamínek nepřátelství uhasl stejně rychle, jako vzplál…

„Anno, drahoušku, přines jeden pohár navíc tady mistru generálovi,“ oslovil Adrian něžně krátkovlasou dívku, která právě uklízela talíř od uzeného.

„Bojovník „pánů nad tělem“ si má určitě proč věřit. Kde jsi k tomu vůbec přišel?“ zeptal se hned na rovinu Langer.

„Kde tys přišel ke generálovi?“

„No, já to mám jednoduše v rodě. Kam až můj rodokmen sahá, tam je spojen s armádou. Z posledních pěti generací Langerů jsem to dotáhl nejvýš,“ pochlubil se Hans. „Díky, Anno,“ poděkoval za prázdný pohár a nechal Adriana, ať mu jej naplní vínem.

„Hm, taky bych celkem rád věděl, kam až můj rodokmen sahá…,“ povzdechl si bojovník a zahleděl se do rudé hladiny v poháru. „Aspoň můžu říct, že z klanu Parnellů jsem to dotáhl vůbec nejdál…,“ usmál se po chvíli.

Hans to přešel. „Jak se ti cestovalo?“

Adrian už raději nerozebíral, proč se generál nejdřív nezeptal, odkud přijel, ale rovnou, jak se mu jelo. „No, než jsem potkal tady Ma…rka…“ Zarazil se, když zjistil, že Markova židle zeje prázdnotou a na stole se bojí opuštěný korbel s pivem. Vypařit se beze slova byla neslušnost, kterou od něj Adrian nečekal, ovšem že nedopil… To byla revoluce. Adrian ještě asi řekl pár slov o Markově společnosti, ale nějak se u toho nepřistihl. Jeho pohled se vpil do hospodského reje. Lidé se bavili, pokřikovali, zpívali, muzikanti vyhrávali, řady tanečníků houstly. Ač kouřová clona znemožňovala dohlédnout až do nejvzdálenějších částí místnosti, usoudil Adrian, že Marek prostě zdrh. Asi stojí o pozornost generálů zrovna tak jako já, pomyslel si. Další úvahy a rozbory však ukončila Sonja. Protáhla se hloučkem debatujících mládenců a namířila si to k Adrianovu stolu. Dlouhé, tmavozelené šaty se svůdně zavlnily a samy o sobě nenechaly nikoho na pochybách, že jejich majitelka z prostých poměrů rozhodně nepochází. Adrian se na ni se zájmem zadíval. Malá, štíhlá, světlé, vlnité vlasy… Uvědomoval si, že jeho ideál krásy vypadá trochu jinak. Ona však byla taková zvláštní, svým způsobem přitažlivá…

Adrian se napil. Nastávající potíže chvíli sledoval přes okraj poháru. Ani pořádně nevěděl, co řeší, ale pár vteřin mu to trvalo. Sonju náhle odchytil urostlý, holohlavý chlap a začal jí vnucovat několikero pochybných návrhů. Generál byl rázem zapomenut. Adrian vstal a pln odhodlání vydal se hájit své zájmy…

O těch svých zájmech tedy trochu zapochyboval, nebyl si jist, zda holka, kterou viděl jednou v životě a ve městě běhá na tisíce podobných, stojí za jakoukoliv negativní reklamu před turnajem. Ale tak když už si jí sem pozval…

Teď mu přišlo nevhodné rozebírat jakousi vztahovou teorii, když bylo třeba konat, avšak napadlo ho, že je přinejmenším zvláštní, jak podivně si s ním vlastní pocity náklonnosti zahrávají. Uplynulo sotva pár minut, co ze Sonji těžko jen spouštěl oči a nemohl se dočkat, až se mu bude věnovat, a nyní, přiznal si, skutečně nechybělo mnoho, aby ji vcelku lhostejně nechal ve štychu…

„Poslyš,“ začal, když otrapu chytil za obtěžující ruku, „slečna by spíš uvítala, kdybys svou pozornost obrátil zpátky ke kořalce…“ Ukázal na místo, odkud předpokládal, že se chlápek na lov vypravil. Adrianova rozhodnost utrpěla skutečností, že se na inkriminovaném stole nacházel kbelík piva místo deklarované pálenice. Drobné faux pas však napjatou atmosférou nijak nepohnulo a v mžiku se stalo dávnou minulostí.

„Říká kdo?!“ postavil se muž na odpor.

„Říkám já!“ promluvila Sonja rozhodným hlasem a obdařila oba soky zářivým úsměvem. Nevraživé pohledy se do sebe zakously jako dva vyhladovělí žraloci. Než ale stačil skutečný spor vzplanout, nahmátl Adrian na ruce, kterou svíral, tenký kožený řemínek. Hned se jí pustil a s notnou dávkou pobavení odhalil i své zápěstí.

„Tak si to snad raději necháme do ringu, ne?“ rozesmál se muž a poplácal Adriana po rameni.

„Jo, tím určitě nic nezkazíme,“ souhlasil Adrian. „Dáš si na mě jedno…?“

„A zejtra se poperu tak akorát s kocovinou, to zrovna. Pokud na sebe narazíme, hodlám být zcela fit!“ zazubil se muž. „Dolf Marseli,“ představil se a podal sokovi pravici.

Adrian ji přijal. „Adrian Parnelle. Bude mi potěšením pořádně se s tebou zřezat, Dolfe.“

„Mně taky,“ odvětil Dolf a poctil Sonju hlubokou poklonou. „Přeju hezkej večer!“

Adrian doufal, že bude. Neříkal však nic.

 

 

kapitola šestá

 

Urgo vyběhl z hostince tak rychle, jak jen to bylo bez ohrožení vlastní nenápadnosti možné. Zastavil se až uprostřed náměstí a zoufale se snažil ve tmě rozhlédnout. Byl tak rozčilený, že silný déšť v první chvíli ani nezaznamenal. Tenká halena mu v mžiku promokla a koženou vestu si sotva stačil zapnout.

„Kurva!“ zaklel procítěně. Strávil v hospodě sotva pár minut a ten zatracenej liják se už musel spustit! Urgo zaklonil hlavu. Nechal provazce vody, ať mu zchladí rozpálenou tvář a zklidní rozdivočelé emoce. Musel se alespoň krátce soustředit. Jednoduchým zaklínadlem pak dramaticky vystupňoval citlivost svého zraku, čímž se pro něho večerní tma změnila v denní světlo. Měl pár vteřin. I tak hodně riskoval. Očima rychle propátral náměstí, všechny uličky, kam až dohlédl. Nic! Pro jistotu se ještě otočil dvakrát kolem dokola, takže mohl téměř přednášet o počtu dlažebních kostek… Nikoho však nespatřil. Náměstí bylo prázdné. Ač to předpokládal, doufal v opak.

Zaklínadlo rychle zrušil a vrátil své oči do původního stavu. Mockrát četl o tom, že za špatného počasí se se smysly nemá zahrávat. Kdyby se bývalo zablesklo, v lepším případě by přišel o zrak.

Pevně zatnul pěsti a neartikulovaně zařval, aby neutralizoval pokušení vychrlit pořádnou nálož hodnotných nadávek. Znal ho, věděl, že ho zná. S aurou, kterou na okamžik ucítil, se již setkal. Patřila člověku, jehož viděl jednou v životě. Pouze jednou, avšak v jeho mysli to utkvělo navždy. Moc a vrozená touha po ní. A dostatek síly jí dosáhnout. Vlastnost vzácná a nebezpečná, naštěstí též dostatečně transparentní. Urgo jako čaroděj dokázal vnímat cizí duševní sílu a tuhle nemohl nezaznamenat. A mysl čaroděje navíc tak intenzivní vjemy uchovávala po celý život.

Urgo chvíli jen tak stál, hleděl do země a koupal se v dešti. Sledoval, jak se veliké kapky rozbíjejí o dlažbu a živí rychle rostoucí kaluže vody. Bohové, kdyby si tak byl schopen toho člověka vybavit! Vzpomínka však byla příliš letmá a vzdálená, aby ji dokázal analyzovat.

V mokrých šatech mu začínala být zima, ačkoliv vzduch se po horkém dni ještě nestačil ochladit. A doma nebude ani teplá polívka, povzdechl si, ale myšlenku vyčarovat si deštník či suché oblečení zavrhl jako zbytečný přepych. Teď potřeboval informace. Nebyl si jist, zda ten neznámý někdo zapadá do jeho skládanky nebo dokonce tvoří celou její chybějící část, ovšem musel s takovou alternativou kalkulovat. Lekl se ho, a pokud ne, tak si minimálně nepřál přijít s pánem magie do kontaktu… A to dávalo pro podezření dostatečný důvod.

Urgo se zamyslel. Pokud selhávaly jeho vlastní možnosti, bylo třeba obrátit se jinam. Znal jenom jednoho muže, který věděl, na kolik přijde pěkná treska dříve, než rybáři hodí sítě do moře…

 

*

 

Liják ustával jen velmi pozvolna. Stále vydatně pršelo, když Urgo klepal na velké, honosné dveře. Uvědomoval si, že nechal Adriana napospas Langerovi a že by vůbec nebylo na škodu vědět, co si ti dva vyříkají. Ale kdyby se jeho podezření potvrdilo, mohl by taky mít zatraceně mocného soupeře, navíc o krok napřed…

Dveře charakteristicky zarachotily. Otevřel je odměřený sluha a nedůvěřivě si příchozího prohlédl. „Přeješ si?“ vypadlo z něj.

„Sebastiana,“ nahlásil Urgo jako nějakou samozřejmost.

„V tuto pokročilou hodinu se ti pan Darow již nebude věnovat…“

„Deset večer tolik pokročilá hodina není! A pan Darow se mi bude věnovat klidně i později!“ Urgo chtěl začít vyhrožovat, ale muž rezignoval na další protesty a odebral se splnit pochybné přání.

Urgo vstoupil do prostorné chodbičky, aby si konečně ulevil od nedobrovolné sprchy. Rukou si vyždímal z vlasů trochu vody a svým originálním kouzlem kolem sebe vydatně ohřál vzduch. Potřeboval si dát dohromady, co všechno musí Sebastianovi prozradit, a k tomu bylo nezbytné přestat se třást zimou.

„…přišel za tebou velmi zmoklý a velmi neodbytný muž, pane…,“ zaslechl Urgo odkudsi z domu. Uvědomil si, že vlastně skutečně pořád vypadá jako zmoklý kdosi, rozhodně ne jako ctihodný čaroděj Halvaran d‘Deniven, a zrušil iluzi, která jej maskovala.

„Tisíc láter, Urgo, vypadáš strašlivě!“ zhrozil se Sebastian, když se vřítil do chodby a spatřil čaroděje, kterak z něho stoupá hutná vodní pára. „Co se, u všech rohatých, stalo?!“

„Já jenom potřebuju informace,“ oznámil stroze Urgo.

„Teď?!“ vyhrkl Sebastian, ačkoliv nicneříkající tón Urgova hlasu znal velice dobře.

„Kdyby to snad šlo dřív…“

Sebastian si jen povzdychl. Obrátil se ke sluhovi a vzal si od něho nabízený plášť. „Řekni paní Darowové nějakou rozumnou omluvu. Do rána se určitě vrátím.“

„Zajisté, pane,“ přitakal muž.

Sebastian chtěl též nabídnout něco suchého na sebe Urgovi, ale ten již stál venku na dešti a chystal se vyrazit na cestu. „Prozradíš mi, co potřebuješ vědět tak neodkladně, nebo se mám zase připravit na nějaké překvapení?“ zeptal se Sebastian, jakmile vyšel z domu.

Urgo mlčel. Promnul si ruce, pak rozevřel dlaně a udělal jimi pohyb, jako by něco vyhazoval do vzduchu. „Deštník,“ vysvětlil.

Sebastian sice nic neviděl, nicméně přestalo na ně pršet. „Vyhraješ si, co?“

„Z tohohle asi nikdy nevyrostu… Půjdeme?“

Sebastian přikývl, ačkoliv sám zatím pořádně nevěděl kam. Předpokládal však, že mu Urgo aspoň něco vysvětlí.

Tenrehte ovládla noc nezvykle brzy. Nečekaný liják vyhnal všechny projevy veselí do hostinců a obdaroval tak rušné ulice města vzácnou chvílí klidu. Za této situace si Urgo jen těžko dovedl představit, že by někde měli větší soukromí. Bez obav tedy promluvil normálním hlasem, aniž by používal další kouzla. „Kdo významnější je ve městě a já o něm nevím?“

Otázka zněla velice stručně a prostě, i tak Sebastian snadno pochopil, co jí bylo myšleno. Přesto odpověděl přinejmenším opatrně. „Kdokoliv významnější než obchodník s klenoty byl před třemi týdny probrán na radě…“

„Tenhle význam jsem na mysli neměl…!“ Urgo rozrušeně zalovil v náprsní kapse. „Krucinál, zmokly mi doutníky!“ zanadával si a nasupeně zahodil hrst rozmáčeného tabáku.

„Dovolil bych si ti nabídnout z vlastních zásob,“ vyzval Urga Sebastian třímaje v ruce dva kousky jakostního kuřiva.

„Ha, první pomoc,“ usmál se čaroděj a chopil se jednoho doutníku. „Rimenský červený… Hm, pořád máš skoro tak dobrý vkus jako já…“

„Nemůžu svá šlechtická ústa nikterak odbývat…“

Urgo luskl prsty. Oba doutníky vzplály. „Jenom magie umí nejčistší oheň,“ dodal a vdechl vytoužený dým. Pak chvíli mlčel. Nevěděl, jak má začít, a jestli vůbec. Vzpomínal na časy, kdy se Sebastianem chodili do školy, kupovali laciný tabák a cpali ho do porcelánové dýmky, na časy, kdy se kvůli studiu vídali jednou, dvakrát do měsíce, kdy dospívali a vytvářeli si každý rozdílné hodnoty, kdy se poprvé a naposledy poprali kvůli holce, a přesto zůstávali nejlepšími přáteli, kdy se jejich mladické názory přetvářely v životní moudra… Jsou snad ty časy dávno pryč?! „Myslel jsem někoho ze seznamu…!“

„Zbláznil ses?!“ vyhrkl Sebastian.

Urgo vytrhl z úst doutník a výhružně jím na Sebastiana ukázal. Jeho zlostný pohled však během chvíle zkrotl. Vypadalo to, jako by nemohl najít slova, nebo usoudil, že jeho komentář situace nevyžaduje.

Sebastiana zamrazilo. Seznam byla jakási fiktivní listina. Nikdy ji nikdo nesepsal, přesto každý, kdo věděl, že diplomacie není specialita bezmasé kuchyně, znal její obsah. Nedalo se jednoznačně určit, zda se na ní dostávají ti nejlepší či naopak ti nejhorší. Rozhodující totiž byla moc. Ne snad sláva nebo politická síla podle protokolu, jen faktická moc. Na seznamu se, téměř výhradně proti své vůli, ocitali pouze lidé, kteří měli skutečný vliv na běh dějin, ať už pozitivní či negativní. Žádní králové, vojevůdci, učenci… Jen tajemné osobnosti beze jména, mocné natolik, že kterékoliv z nich brání v ovládnutí snad celého světa pouze existence dalších osobností ze seznamu… Křehká rovnováha, usoudil Sebastian. Dvěma prsty vyndal z úst doutník a pomalu zbavil plíce zbytků hořkého kouře. Věděl, že to, co Urgovi může říct, on už dávno ví, a protože nikoho nebral vážněji než právě jeho, bylo mu též jasné, že se budou řešit vážné problémy. Možná ještě dnes…

„Chazarionské vlče, vloni vyhrál turnaj jako Pan Dee a letos si to chce zopakovat, ale to jsme již rozebírali, a tržba za lihoviny by byla o třetinu nižší,“ usmál se, „kdyby se tu tradičně nestavila také…“

„…Flo z Hárí,“ vydechl zklamaně Urgo. „Oni nejsou problém!“

„Vím… Ale o nikom jiném zprávy nemám, věř mi…“ Jakmile se Urgo zastavil, uvědomil si Sebastian, že ten dovětek říkat neměl.

Čarodějův hlas však zněl klidně. „Myslíš, že kdybych ti nevěřil, teď bych s tebou mluvil…?“

Sebastian se zahleděl do země, ale rychle svůj pohled vrátil zpět k Urgovi. Mlčel. Jeho mlčení bylo důkazem uvědomění, které vyvážilo jakýkoliv pokus o odpověď. Sebastian nevěděl, jak daleko Urgova důvěra sahá. Stejně tak tomu bylo obráceně. A vědomí toho bolelo. Byli daleko víc politici než přátelé…

„Mohl přijet do města teprve dnes,“ pokračoval Urgo po dlouhé chvíli ticha, aby dal zapomenout, že narazili na tak skličující téma. „Nebo si dával dobrý pozor, aby se o něm nikdo nedověděl, ale přesně to po tobě chci zjistit.“ Prsty si prohrábl vlasy a zhluboka se nadechl skrze hořící doutník. „A čím dřív, tím líp,“ prohodil téměř nesrozumitelně.

Svižným krokem došli k místu, kde relativně širokou dlážděnou cestu křižovala podstatně užší, pokrytá vrstvou deštěm rozmáčeného písku. Sebastian nezaváhal a vydal se po ní. Vlahý letní vzduch se výrazně ochladil a jeho svěží vůně napovídala, že liják se brzy vzdá své vlády nad městem a zítřek bude překrásným slunečným dnem. Do ulic vtrhnou tisíce lidí, aby se bavili na nejvelkolepější slavnosti roku, klid dnešního večera utone v záplavě veselí, emocí, alkoholu… Urgo věděl, že sebevětší ostražitost mu nebude moc platná, že kdokoliv z těch tisíců může být tím neznámým nebezpečím. Proto právě tuto noc lze tolik získat a zároveň ztratit…

Sebastian je chvilku vedl úzkými cestičkami lemujícími zděné ploty zahrad a dvorů, kličkujícími těmi nejzapadlejšími kouty Tenrehte, až vyšli na nevelké podlouhlé tržiště.

„Proč jsi prozradil, kdo to je?“ vypadlo z něj náhle bez přípravy.

Urgo se usmál. Čekal na tu otázku, co zaklepal u Darowů na dveře. Nechtěl Sebastiana nikterak znervózňovat, přesto ještě na okamžik upřednostnil chuť lahodného kouře před odpovědí. „Nemůžu na něj dohlížet v jednom kuse, potřebuju, aby to někdo dělal za mě…“

„Antal Zilo?!“ zapálilo Sebastianovi. „Ale co když on je…“

„Myslím si, že je…“

Sebastian se snažil na čaroděje nechápavě nezírat a přemýšlet.

Urgo pokračoval. „…ale i když není, bude se bát, aby na něj nepadlo podezření. Proč myslíš, že se včera na radě tolik rozčiloval, naložil jsem na něj příliš velkou zodpovědnost. I kdyby se pustil na cestu zrady, není to zločinec, oba ho známe dost dobře na to, abychom to o něm věděli, musel mu někdo nabídnout hodně dobrou motivaci, takže máme i naději, že změní názor. Jeho pověst je mu velmi drahá, buď si jistý! A pokud se tak stejně nestane, aspoň udělá všechno pro to, aby se Adrianovi nic nestalo v jeho hostinci a dá nám trochu času navíc…“

„Riskantní, ale má to hlavu a patu, to musím přiznat. A co ostatní…?“

„Měli by argument, že nevěděli, kdo to je, tak jak by ho asi mohli odstranit… Takhle to pro ně bude těžší. I když…“

„I když co…?!“ nenechal Sebastian Urgovu pochybnost jen tak.

Čaroděj si promnul obličej a krátce potáhl z tlustého doutníku. „Do poslední chvíle jsem váhal, jestli to mám říct,“ přiznal se, „a ani teď nemám jistotu, že jsem udělal správně. Jsme ve vážnější situaci, než jsem čekal, ve které nemůžeme hrát na jistotu a zároveň každý risk může přijít zatraceně draho…“

„A ten kdosi, o kom nevíme, nám na jistotě nikterak nepřidá,“ začal se trochu dostávat do obrazu Sebastian. „Jak vlastně víš, že tu někdo je a že z jeho strany něco hrozí?“

„Nevím, jestli od něho něco hrozí… Seděl jsem teď u Zila v hostinci a někdo tam přišel. Nevím kdo, neviděl jsem ho, cítil jsem jeho životní sílu, auru někoho mocného, je to jako mrazení v zádech…“

„Mrazení v zádech? Něco jako špatnej pocit? Ten tvůj čarodějný šestý smysl…? Ve vší úctě…“

„Však proto jsem přišel za tebou… Já mám obavu, že ve městě… No prostě ty mi ji musíš buď potvrdit nebo vyvrátit,“ ukončil náhle Urgo svou myšlenku v náznaku úsměvu.

Sebastian nedůvěřivě pokýval hlavou. „Počkej támhle,“ ukázal do tmavého kouta na konci jedné uličky, „a připrav si srozumitelný otázky, bude určitě nevrlej…“

 

*

 

Urgovi se těch pár minut táhlo nekonečně dlouho. Déšť nečekaně znovu zesílil a temnou oblohu co chvíli rozťalo několik pokroucených zářivých blesků, které tak osvítily zimou rozklepanou postavičku groteskně se krčící u zdi. Víc než dotěrný chlad a nepříjemné nachlazení, jemuž se určitě nevyhne, však čaroděje trápila obava, že udělal nějakou vážnou chybu. Ještě před hodinou se mu zdálo, jak dobře do sebe všechno zapadá, že jedna neznámá, která v celém tom nástupnickém rébusu zatím chyběla, se buď časem dohledá sama anebo díky Antalu Zilovi na ni vůbec nedojde. Zdálo se, že za vším stojí princ Edvard, že sám nebo s něčí pomocí uplatil dost lidí včetně královského finančníka, aby mu pomohli na trůn i proti vůli jeho otce, a jelikož Edvard je silný protivník, zejména pokud jde o moc, daly se od něho očekávat v podstatě všechny kroky, které proti Adrianovi byly podniknuty, tedy ta armáda nájemných vrahů, co usiluje o jeho život. Ale…

Proč se Edvard poslední dny neukazuje a nesnaží se strhnout přízeň lidí a rady na svou stranu? Jeho povaze by to odpovídalo. Proč dělá, jako by měl nahráno? A co tu chce ten kdosi ze seznamu? Ani při těch nejodvážnějších představách prostě Edvard nemá a nemůže mít prostředky, aby někoho tak mocného strhnul na svojí stranu. Najednou toho chybělo hrozně moc… Urgo si povzdychl. Navíc Sebastian, poslední člověk, na kterého se dalo s přimhouřenýma očima spolehnout, se moc důvěřivě netvářil. Snad se ho podaří přesvědčit, utěšoval se polohlasně, jinak už zbude akorát zavřít Adriana do toho nejstřeženějšího vězení, zaklít ho tisícem kouzel, a pak svést bitvu s půlkou světa…

Urgo sebou trhnul, když po jeho levici vrzly dveře, a ihned byl na nohou. Sebastianova rozložitá postava chvilku zakrývala maličkého človíčka stojícího za ním. Maličkého tak akorát vzrůstem, pomyslel si Urgo.

„Neurazíš se, když poruším bonton a svého přítele ti nepředstavím, že ne,“ prohodil tiše Sebastian.

„Úplně mi stačí, když mi řekne, co chci vědět, a mezi to jeho jméno nepatří…“

„Ale já ti nemůžu pomoct ani v tom, co tě zajímá,“ zazněl skřehotavý hlas.

Urgo svraštil obočí na znamení nespokojenosti.

„Nemám žádné informace, že by tady byla nějaká taková osoba… Teda až na ty dva…“

„Máš takový informace, že i já jsem proti tobě analfabet, tak mi netvrď, že někdo takovej ujde tvojí pozornosti!“

„Tak asi dorazil až chvilku před tím, než jsi ho potkal, a to teď vědět nemůžu. Takovýhle novinky se ke mně dostanou ráno, se všema ranníma zprávama, vždycky dostávám informace před svítáním, ani ne hodinu na to je má i Sebastian…“

„Až na ty, co si necháváš pro sebe…“

„Šťouráš do věcí, po kterých je ti kulový…! Tyhle záležitosti…“

„Tohle si s ním vyřeším sám, Urgo,“ vložil se do počínající roztržky Sebastian. „Jsi si jistý?“ snažil se svého informátora uchránit před spravedlivým hněvem. „Určitě se k tobě nedostal ani náznak, že tu máme nějakého nezvaného hosta…?“

„Byl bys první, komu bych se svěřil s jakoukoliv takovou třebas jen pochybností. Však víš…“

„Dobrá dobrá, počkáme tedy do rána,“ pokusil se nabídnout řešení Sebastian, když viděl, že se Urgo nadechuje k dalšímu slovnímu náporu. „Chci znát jméno toho člověka za svítání, ani o minutu dýl, ty si nějak poradíš! A ty,“ obrátil se na čaroděje, „se můžeš klidně hned potom přijít zeptat, jestli budeš mít těžký spaní. Souhlas?“

Urgo zlostně zavrčel. „Ráno může být pozdě…“

„Ale dřív to stejně nepůjde,“ zaskřehotal hned mužíček, „i když se budu snažit.“ Na jeho tváři se objevilo cosi, co mohl být úsměv, ale temnota letní noci nedávala moc možností to rozpoznat. „Ovšem nezoufej, čaroději, bude hůř, prý taky objevili Dárehův poklad…“

Chabý pokus o vtípek si vysloužil pouze další nevrlé zabručení.

„Urgo, snaž se pochopit…,“ vysvětloval Sebastian.

„Já chápu,“ procedil Urgo poněkud nepřítomně. Jeho oči na krátký okamžik zalil podivný lesk. Nenápadné gesto levou rukou, které následovalo ihned poté, nejspíš nikdo nezaznamenal. Zářící blesk se odpoutal z oblohy, jako příval mocné oslňující energie vtrhl mezi tři postavy schované v temném zákoutí nočního města a drobného chlapíka srazil na kolena.

Sebastian zděšeně uskočil. „Proboha!“ zaklel a rukou si reflexivně zakryl obličej, jako by ho nebeský výboj měl oslepit. V kluzkém blátě mu podjely nohy, a tak i přes vehementní snahu skončil během chvíle na zemi.

Blesk se jako krvelačný had svíjel a kroutil kolem slabého tělíčka, dokud bezvládné a bez života nepadlo do rozmáčené hlíny. Pak se neslyšně rozpustil do tmy.

Urgo povolil zlostí zaťaté pěsti, aby pomohl Sebastianovi na nohy, neřekl však nic a obrátil se k odchodu. Jeho mysl byla někde úplně jinde, zmítala se vztekem i zoufalstvím.

„Urgo! Ty ses zbláznil!“ křičel za ním Sebastian. Nechápal to. Počáteční zmatení se však rychle měnilo ve zlobu. „Uvědomuješ si koho jsi právě zabil?! Copak ses úplně pomátl?!“

„Ne,“ špitl Urgo, aniž by se ohlédl.

Sebastian za ním rychle spěchal, ačkoliv jeho svižnému kroku sotva stačil. Chvíli se ještě pokoušel aspoň trochu si otřít zabahněné ruce o drahý plášť, ale připadalo mu, že je spíš naopak stále špinavější, tak to brzy vzdal a občas popoběhl, aby čaroděje co nejdřív dohnal. „Zastav se, Urgo,“ marně jej vyzýval, „zastav se!“

Urgo šel dál. Věděl, že to, co udělal, bude mít vážné následky, a bál se, že Sebastian to nedokáže pochopit. A kdyby se snad mýlil…

„To byl můj nejlepší informátor! A taky nejdražší…! Byl…byl to skoro přítel…!“ pokračoval šlechtic ve svém naléhání. „No tak zastav se, čaroději! Co teď budu dělat, měl pod palcem většinu města…!“

„Ale ne pro tebe…“

„Jak to myslíš?!“

„Normálně, to sis nevšiml…“

„Tak stůj už sakra!“ rozkřikl se Sebastian, když Urga dohnal, a chytil ho za rameno.

Urgo se prudce otočil. „Plácal nesmysly, Sebastiane, byl zaplacenej, copak jsi to nepoznal?!“

„Přeskočilo ti? Dovedeš si vůbec představit, kolik jsem mu platil?!“

„Jistě, vím, že jsi ho určitě nešidil, tím je to horší, když tě dovedli přeplatit…“

„Tomu nevěřím, jak jsi na to vůbec přišel?“

Urgo si prohrábl vlasy. „Cítil jsem to…“

„Už zase?! Běž se bodnout s těma tvýma pocitama…!“

„Ani je nepotřebuju, Sebastiane!“ snažil se Urgo stále argumentovat. „Copak ty víš něco o tom, že se našel Dárehův poklad?“

Sebastian na okamžik zkrotl. „Ne, to bude asi nějaká novinka…“

„Která se k němu dostane zítra ráno…!“

„Ale vždyť to nemá vůbec význam, takovouhle blbost nejspíš věděl dávno a vůbec nepovažoval za důležitý mi to říkat…“

„Denně mi říkáš tisíc daleko větších blbostí…“

„Já myslím, že jsi to doopravdy přehnal, příteli!“ vybuchl nanovo Sebastian. „Připouštíš vůbec, že by ses mohl splést?!“

„A připouštíš ty vůbec, že by to byl šach mat, kdyby nejlepší informátor ve městě hrál proti nám…?“

„A za koho by tak asi hrál?! Opíráš se tady akorát o nějaký tvoje mrazení v zádech…!“ Sebastian výhružně zabodl ukazovák Urgovi do hrudi. „A na základě toho zabiješ člověka, kterého jsi vůbec neznal…! Mám toho dost…“ Zlostný pohled se na okamžik smísil se zmatenými pocity lítosti a nejistoty.

Najednou toho chtěli oba hrozně moc říct, ale jen na sebe beze slova hleděli, jako by čekali, že by snad ten druhý měl začít… Sebastian zavrtěl hlavou a o pár kroků poodstoupil. V nicneříkajícím gestu zmaru mávl rukama. „Nechci nic slyšet,“ dodal, aby předešel dalším pokusům o vysvětlování, otočil se a odešel. Během chviličky zmizel ve tmě.

Urgovi se chtělo brečet, jásat i nadávat. Bezmyšlenkovitě sáhl do náprsní kapsy a marně ji pár vteřin prohledával, aniž by si to pořádně uvědomil. Věděl, že je zle, během jednoho večera se toho zhroutilo hrozně moc, ale snažil se alespoň dát dohromady to, co má a ví a co je třeba udělat. A hlavně, co je potřeba zjistit…

Že mrtvý informátor je lepší než zaprodaný informátor, o tom byl přesvědčen. Ale situaci to neulehčovalo. Nutně potřeboval odpovědět na dvě otázky. Kdo je ten neznámý někdo a kdo má zájem na tom, aby záležitost nástupnictví nedopadla, tak jak si král přeje, podporuje prince Edvarda a pravděpodobně to i z velké části financuje. Možná jsou odpovědi na obě otázky totožné, ubyla by tím i hezká řádka otazníků, ale Urgo to nepovažoval za pravděpodobné. Tolik mocní lidé nejezdí prosazovat své zájmy osobně, vždy stojí stranou a sklízejí ovoce. A pro případ, že něco nevyjde, jsou dost daleko na to, aby to odnesli jiní a oni vyváznou s čistým štítem. Proto bylo téměř jisté, že neznámých je víc a že chybějící část skládanky je tajemnější, než se zdálo…

I když, pokoušel se sám sebe uklidnit, taky by to mohlo být, jak si původně myslel, a zbytek je jen shoda náhod. Hořce se usmál hloupostem, jaké ho v tu chvíli napadaly, a nervózně si promnul obličej. Najednou mu k zoufalství chybělo hrozně málo. Snažil se však neztratit rozvahu a uvažovat, jako by všechny kroky, které podnikne, měly mít smysl. Neměl jinou možnost, odpovědnost, jež na něm ležela, byla obrovská a život pána magie byl poznamenán krutým údělem ji unést za každou cenu. Král na něho spoléhal. William na něho spoléhal… Čekala ho dlouhá noc…

 

 

kapitola sedmá

 

„…šestnáctá ovečka, sedmnáctá… Ovečka číslo osmnáct…,“ brumlal si polohlasně Adrian. Nehybně ležel na pohodlném slamníku a bezduše zíral do tmy. „Devatenáctá… Tahle je nějaká mrzák… A tuhle vypasenou,“ usmál se, „sežere hned za rohem vlk… Krucinál!“ zaklel a sám nad sebou nevěřícně zavrtěl hlavou. Už nevěděl, co má udělat, aby konečně usnul. Nervózně se několikrát překulil sem a tam a podrbal se na zápěstí. Nějak ho svědila kůže po celém těle, hlavně teda kolem toho řemínku, kdo ví z jakýho prašivýho psa to je. Určitě by se nic nestalo chvíli ho na sobě nemít… Snaha o rozvázání titěrného uzlíku však měla jenom jediný výsledek, a sice že Adriana ještě ke všemu popadl vztek. Navíc k jeho překvapení i následný pokus černý kožený proužek přetrhnout vyšel naprázdno.

Adrian si unaveně odfrknul a po dalším kole bezúčelného převalování zaujal polohu na zádech. Trochu se s ním točil svět, když zavřel oči. Ale to nemohlo být ničím jiným než vínem… Při tanci snad s tou nejtemperamentnější dívkou ve městě si nejdřív pořádně rozproudil krev, a pak když se s Hansem rozpovídali o všem možném i nemožném, nějak se zapomněl hlídat v pití. Ale zas to byl příjemný večer, generál se ukázal jako správnej chlapík, byl by se možná i přidal do té potyčky s Dolfem, kdyby nějaká vypukla, no a Sonja je taky fajn… Jen kdyby neměla tolik elánu, pomyslel si pobaveně, jestli se zítra nepostavím na nohy, tak to teda přijde hodně draho.

Ačkoliv, když se nad tím zamyslel trochu víc, tak bolest hlavy a nohou bude ráno vědět, po čem má, ale celkově mu nějak nebylo zrovna hej, už od té doby co sem přijel. Občas se mu třásly ruce, snad nervozitou, pálila a svědila ho kůže, špatně spal, nejenom dneska, navíc mu ještě přišlo, že co chvíli má v hlavě podivný zmatek. Měl pocit, že by se snad v některých situacích nedokázal ani představit, jak se mu najednou všechno pomotalo. Asi to bude tou změnou prostředí, usoudil, snad se to časem srovná, ale bylo by třeba udělat si pořádek aspoň v těch ženských, v tom si Adrian připadal úplně nejzmatenější. Několikrát se dneska přistihl, kterak nevnímá okolí a dýchá jenom pro Sonju, a několikrát, kterak se nemůže dočkat vhodné příležitosti, jak se jí zbavit. V podstatě se mu vůbec nelíbila, kdykoliv zapřemýšlel na téma krása, vždycky skončil pohledem u Anny, starší Zilovy dcery, to byla holka podle jeho gusta. Teda ona už to holka právě moc nebyla, vysoká tak akorát, nádherně stavěná, i ty krátký vlasy jí slušely, překrásně se usmívala… A byla taky moc milá, ale to asi ke všem hostům. Jenže Adriana prostě nějak přitahovala ta malá, hubená se světlýma, vlnitýma vlasama… Zvláštně se na něj dívala, zvláštně se ho dotýkala… Přitom ho ani nenechala, aby ji kousek doprovodil, když odcházela, býval by šel i v tom dešti… Nevadilo by mu to, déšť mu nikdy nevadil. Snad se mu líbila melodie, kterou kapky vytvářejí podle toho, kam dopadnou… Přišlo mu, že ji na okamžik zaslechl zas, tu kouzelnou symfonii nebeské spršky bubnující na dřevěný parapet… Rád se v dešti procházel… A poslouchal ho… Když byl malý kluk…

Adrian sebou polekaně trhnul. Už téměř usnul, když mu došlo, že ten déšť doopravdy slyšel. Ve tmě nad ním se cosi pohnulo. Neváhal a mrštně se skulil z postele na zem. Zlověstné zasvištění a tlumený náraz broušené oceli do prachového polštáře potvrdily jeho podezření. Až teď zaregistroval chladný vánek vnikající do místnosti otevřeným oknem. Bleskově rukou prohledal své nejbližší okolí a nahmátl čísi nohy. Nesměl mu dát další příležitost udeřit, na zemi byl více než příliš zranitelný. Pevně sevřel cizí kotník a prudce trhnul, tak aby neznámý útočník neměl šanci udržet rovnováhu. Pak se rychle obrátil na záda, díky tisícerému cviku se dokázal jediným pohybem mocných svalů v mžiku postavit…

Vzápětí se s ním však divoce zhoupla podlaha a před očima se mu zatmělo úplně. Do břicha dostal dvě rány pěstí a tvrdý kopanec do hrudi ho přinutil udělat několik vrávoravých kroků dozadu, až narazil zády na zeď. Snažil se aspoň chvilku nehýbat, aby se mu trošku přestala motat hlava, ale neměl čas. Slyšel opatrné našlapování přibližující se postavy a tiché zašustění taseného meče. Téměř nedýchal, aby mu žádný zvuk neunikl. Když tušil, že útočník je blízko, rozhodl se k riskantnímu protiútoku a obratně se přikrčil. Nad hlavou se mu mihla lesklá čepel a s tupým zadrnčením se zasekla do dřevěné stěny…

Adrian se zděsil pomyšlení, co by se stalo, kdyby byl učinil rozhodnutí jiné. Málem ho to připravilo o zbytek odhodlání, ale nakonec přinutil strnulé tělo poslouchat. Mohutně se odrazil nohama a pěstí máchl před sebe do míst, kde se snad protivník nacházel. Zlomek vteřiny poté mu však bylo jasné, že minul a vrhl se kamsi do tmy. Hrozilo, že se bezmocně rozplácne na podlahu, a tím by byl jeho osud zpečetěn. Adrianovi se v tu chvíli prohnala hlavou nekonečná eskapáda příčin a důsledků, včetně pohnutého nápadu začít s útočníky diskutovat a ujišťovat je, že se dozajista museli splést. Čeho se dopustil za poslední týden, že by někomu stálo za to usilovat mu kvůli tomu o život…?

V posledním pokusu o spásu natáhl ruce před sebe a v nepovedeném kotoulu se převalil kupředu. Konečně i ta troška štěstí přispěchala Adrianovi na pomoc, a tak mu v cestě nic nestálo, tudíž se celkem bez potíží dostal zase na nohy. Zůstal však v podřepu a zahleděl se do temného pokoje. Závrať z toho, jak předtím prudce vstal, už pomalu odeznívala, takže se mu i srovnal zrak. Zjistil, že jsou na něj tři. Jeden se sbíral ze země, druhý páčil meč ze zdi, třetí se rychlými kroky přibližoval od okna…

Adrian nevěděl, co od něho může čekat, takže první tři bleskurychlé údery otevřenou dlaní schytal v plné síle. Když seznal, že proti sobě nemá žádného amatéra, hned kus ustoupil. Další ráně, která mířila na obličej, se jen tak tak vyhnul. Jen s velkou námahou pak odrážel následující velmi dobře cílené útoky, člověk který proti němu stál, nejen že nebyl amatér, byl to mistr! Adrian se navíc párkrát nechal schválně praštit, nebyl čas na nějakou zdlouhavou výměnu bojových zkušeností, musel to skončit maximálně během pár vteřin. Soupeř se nechal snadno zlákat povedenými zásahy a přesnost a hbitost v jeho pohybech vystřídala hrubá síla. Pak už Adrian na nic nečekal, v klidu nechal protivníka promáchnout, aby rozhodil jeho obranu, odrazil dva razantní údery stranou a nemilosrdně zaútočil. Tohle nebyl žádný turnaj, účelem nebylo druhého porazit, byl to boj o život… A Adrian si toho byl dobře vědom, zabijí ho, pokud to neudělá dříve on jim.

Mohutné svaly se divoce napjaly a veškerou sílu i rychlost dosavadních útoků předčily v jediném drtivém úderu. Ozval se Adrianův uvolňující řev, který ukončilo až hlasité zapraskání kostí a bezmocný sten, jak ocelová pěst narazila doprostřed hrudníku. Muž už byl skoro mrtvý, když přepadával přes okenní rám ven na ulici. Adrian uměl zabíjet holýma rukama, tělo je jen zbraní duše pro život ve hmotném světě, učil se to dvacet let a doufal, že to nikdy potřebovat nebude…

Hned se otočil, aby čelil dalšímu nebezpečí. Druhý bojovník na něj běžel s napřaženým mečem. Adrian udělal krok proti němu, mrštně se vyhnul vražednému seku, chytil protivníka za zápěstí a s využitím jeho vlastní energie mu obratným pohybem ruky snadno pomohl k nedobrovolnému přemetu ve vzduchu. Muž těžce dopadl na záda a bolestivě vydechl. Poslední, co ucítil, bylo, jak mu ostrý loket drtí vnitřnosti…

Náhle se otevřely dveře. Mihotavé světlo, které do pokoje proniklo z chodby, Adriana lehce oslnilo, zastínil jej však muž v noční košili. Byl to Antal Zilo. V rukou svíral masivní kuši. Na charakteristické cvaknutí, jež značilo, že zbraň spustila, Adrian nedokázal vůbec zareagovat. Překvapení i děs ho úplně zmrazily, připadal si v tu chvíli tragicky bezmocný a nekonečný zlomek okamžiku marně pátral v paměti, zda se kdy v nějaké situaci už takhle cítil. V podstatě nepřítomně se ohlédl za vražedným projektilem, který směřoval kamsi za něj. Spásný pocit úlevy si ještě dlouho neuvědomoval. Bojovník, co se ze zálohy chystal ukončit nerovnou řež, se bezvládně zhroutil na zem. Nádherný meč se protočil na špičce a následoval svého pána.

K Adrianovi se vracela realita velmi pozvolna. První otázku, jestli je v pořádku, nejspíš úplně přeslechl.

„Adriane Parnelle…!?“ oslovil ho Antal Zilo trochu hlasitěji a nejistě mu poklepal na rameno.

„Jistě…já…,“ probral se Adrian, „děkuju…“

„Nejsi zraněný, neudělali ti nic?“ začal se tázat hostinský a s přehnanou péčí o jeho zdravotní stav mu prohmatával končetiny. „Slyšel jsem hluk…,“ vysvětloval.

„A to spíš běžně s kuší pod polštářem…?“ neodpustil si Adrian otázku.

„Mívám ji pro jistotu po ruce, zvlášť v tomhle období. Já…se moc omlouvám, samozřejmě…,“ Antal nejasným gestem něco naznačil do chodby, „tě přestěhujeme do jiného pokoje a…“

„A co?“ zbystřil Adrian. Do místnosti vstoupil urostlý mládenec a jal se poklízet „nepořádek“.

„Směl bych mít jednu prosbu?“ utrousil Antal Zilo.

„Jistě. V rámci možností…“

„Mohlo by to zůstat mezi námi…?“

 

 

...konec první části:-)



Poznámky k tomuto příspěvku
Čtenář - 13.1.2005 > Máš pravdu, je to moc dlouhé, sám vidíš, že to nikdo nečte, zkus to příště dávat po jedné, dvou kapitolách. A změň fonty, ze začátku jsem se ztrácela na řádkách. Taky dost používáš klišé, ale některé obraty jsou vážně pěkné. Mám sice pocit, že to je staronová variace na ohrané téma a chybí mi tu tedy překvapení, ale celkově se mi to líbilo. Bude pokračování?
<reagovat 
 lufi (Občasný) - 13.1.2005 > čtenář> Pokračování samozřejmě je, už dávno je to napsané až do konce, ale jak je vidět, uveřejnit to celé najednoou je nesmysl, už takhle je to dost..:)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter