Dlohé schody
od svobody
dělí mi už delší dobu.
Jím chléb a piju vodu-
miluji svobodu,
chci být pták
a letět si jen tak
kamkoliv,hlavně pryč.
Kdyžtak zakřič,
kdybych byla moc vyskoko
-skoro jako baroko.
Dlohá trať
a závrať
z víšek,zábrana není.
Možná jen chvění
ze strachu
z prachu
a zapomnění
a nepochopení
toho co říkám,
toho co píšu.
Slyny polikám,
rány si lížu.
Rány né z boje,
ale z bolesti
a tak to je...
Z neřesti
a pověsti
o lásce mé,
prý omamné,
koluje spoustu pomluv
a i domluv
co s ní kdo udělá
a že je zbabělá...
Dlouhé je čekání
na klepání,
nešťastná jsem moc,
každý den i noc.
Stratila jsem smysl žití,
nenávidím slunce-
proč svítí?!
Slyším zvonce
ve své hlavě
teď a právě
chci brečet,
chci křičet!
Nekonečný je čas kolem,
chi být stromem!
Dlouhé schody do prázdna,
kousek vedle od dna
nacházím se teď-
jen mě prosím veď
smrti kam chceš,
když už mi zveš
k sobě na návštěvu...
Dlouhé je čekání,
dlouhé jsou schody.
Žádné volání,
jen slzy,
bolest
a strach,
lest
a prach....