Když chci psát ve strachu
stojíš přede mnou a já?
dostát mám pověsti muže který
vždy a bez otálení obrací se
na ruby...
Četl jsem Holanova spáleného baštýře
který i dospělému připomene čerty
psal básně samovolně bez uvážení
hrnky silných kafí mizely a netopilo se
Jen ve vaně ryby...
Hned vedle (v kleci) mne mlčeli ptáci…Vše
jen abych se zděsil V jednom oku
nejšpinavší tmu v druhém pak čisto:
Když plivneš na zeď vše se zdá téměř čisté
právě je-li bílá...
Jako po požáru v dalekohledu… A pořád...
Nebojím se! To totiž vím, kde jsem A ty
bojíš se právě mne když s sebou nesu
jak černo tak bílo ale oko jistě
mělo by mít i barvu...
Ne však barvy! Nebojím se
přijít s tím nákladem až přímo za tebou Ty za tím
poslepu škrtáš sirkou Bojím se
toho čeho se ani nejmenší lidé nebojí
a přece...