Pozdní
večer. Nebo už bude ráno?
Venku kvílí vichřice
a v šíleným rytmu tančí sněhové vločky,
který jen váhavě prosvěcujou slabý paprsky měsíce
Sedím v temný místnosti
a otupěle zírám skrz zamrzlý sklo v okně,
sklouzávám pohledem po černočerných siluetách stromů na obzoru
bezcílně je tak sleduju už od západu slunce
Zatínám prsty do křesla,
otřásám se,
snad v zimnici
a oči dál bezmyšlenkovitě sledujou
svět tam někde za oknem,
sledujou ale nevidí,
a donekonečna omílaná píseň z repráků
se stejně dávno slila jen v hukot v uších
Hlavou mi proudí myšlenky,
snad deset, snad tisíc
jen se míhají a pak mizí,
bez povšimnutí,
kdesi snad v zapomnění
jen jedna se nemilosrdně vrací,
uvnitř mě pomalu ničí a drtí,
už dávno nemám sílu vzdorovat,
a jen se bezmocně nechávám unášet proudem vlastní beznaděje
Z jednoho pocitu jsou najednou dva, deset, tisíc, miliarda
a všechny křičí
Proč?
Cítím,
jak moje duše opouští smutkem zmítanou tělesnou schránku,
ochromenou mysl
a srdce,
ještě nedávno plný radosti ze života,
teď už jen zmrzačený a prázdný
Ale já jsem tam venku,
někde nad korunama půlnočních stromů,
a tančím se sněhem
snažím se uvolnit a zapomenout
Nejde to,
Ona je zpátky
Strhává mě k zemi
a křičí
Proč?
Proč všechno to trápení?
Víš proč?
Sám si za něj můžeš!
Zvedám se z křesla,
a z posledních sil padám do postele
vstříc milosrdnýmu spánku
(první lednové dny 2003)
|