|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
„ Je konec!“
Seděla nehybně na posteli. Víčka plaše sklopena. Ruce sepjaty v němé prosbě.
„ Je konec, slyšíš?!!“
Nereagovala. Jen pramen světlých vlasů jí spadl do čela.
„ Už za mnou nechoď! Mám tě po krk!“
Sluneční paprsky dopadající oknem jí obkreslovaly oválnou tvář se dvěma ruměnci na líčkách.
„ Vypadni, vypadni konečně z mýho života! Copak nevidíš, že o tebe už nemám zájem??“
Neodpověděla. Jen vítr v parku povzdechl si.
„ Táhni domů a víckrát se tu neukazuj! Slyšíš?“
Neslyšela. Její drobná postava splývala se slovy, která do sebe brutální silou narážela.
„ Slyšíš, slyšíš, slyšíš,…??????!!!!“
Do pokoje vběhla sestřička. V levém rohu se u chladného těla šedé stěny choulil člověk v bílém tričku a světle modrých teplácích. Tiše vzlykal a spojoval slané slzy s podlahou z lina. Člověk zvedl levou paži a vztyčeným ukazováčkem načrtl směr, obličej stále otočený k němé stěně. Sestřička tímto směrem pohlédla. Pochopila. Sebrala z postele člověka panenku se dvěma ruměnci na líčkách. Když se za ní dveře s číslem 82 zavřely, blázen se ptal do ticha: „Proč jsi mě opustila?“
Ale ticho zůstalo tichem. Mříže na oknech zůstaly mřížemi na oknech. A blázen zůstal bláznem. Jen vítr v parku povzdechl si.
|
|
|