Krev teče po ulici & umírající člověk sténá. Kolem něj se seskupuje dav čumilů & hledí na jeho utrpení. Nikdo mu nepomáhá. Všichni jen stojí & zírají, zmítaní chtíčem. Z jejich úst se line smradutý sípavý dech & jejich tělem se šíří nádherný pocit vzrušení. Můj žaludek se bouří & do krku mi stoupá žluč. Městem se nese podivný nádech bolesti, strachu & extáze. Muž ležící na zemi dodýchává & mou mysl zahaluje tma. Nejsem schopná se odpoutat od tohoto hrůzného jevu. Jsem stejně zkažená jako lidé kolem mě. Padnu na kolena & zaryji prsty do země. Příšerná bolest umírajícího se přenáší na mě. Proč? Protože jsem dokázala jen bezduše zírat…
Tak jako již tolikrát předtím.
Ležím na zemi & sleduji, jak z mrtvého těla stoupá našedlý oblak, který se nazývá duší. Jaká je má duše? Černá jakoduše všech těch čumilů kolem?
Je to tak nepříjemné, tak to ubližuje… Daleko víc, než zranění způsobené obyčejnou zbraní.
Jak je možné, že padl Anděl? Jak je možné, že i mě – Božího Posla, upoutal takový nechutný pohled?
Bělostné peří na mých křídlech se zbarvilo do ruda prolitou krví & šaty barvy čerstvého sněhu nasákly špínou ulice & načichly pachem smrti.
Čumilové dál sledují umírajícího Anděla, aniž by hnuli prstem. V davu spatřím i známé tváře, které již po staletí přihlíží každé tragedii.
Z hrdla se mi dere poslední vzdech & náhle hledím přímo do ohně, ohně, který se dere přímo z Pekla, aby mě odnesl na místo, kam odteď patřím. Je pravda, že Andělé padnou první? Proč?
|