Staroměstské náměstí v Praze už si pamatuje mnoho. Pro Český národ dobrého i zlého. Tuto sobotu však uvidělo něco, co by se dalo s trochou nadsázky nazvat antidepresivem oproti obecně blbé náladě (radujme se, Češi, bude ještě hůř).
Z Týna vychází arcibiskup Otčenášek. Dlouholetý politický vězeň, muž naděje a lidství. Obklopen řádovými kněžími, nadšenou mládeží a lidmi různého vzezření. Nastává srocení davu, ale, na rozdíl od jiných akcí, na mne nepadá úzkost z "ducha davu". Každý je zde za sebe a ví, proč přišel. Paní Zdenka Rybová, která šéfuje hnutí Prolife nemusí ani mnoho organizovat. Pokojná manifestace se vydává Celetnou ulicí. Je nás dle odhadů kolem tisíce. Přemýšlím. Jak řekl svého času Werich, přemýšlím o zlobě lidské. O zlobě, která je schopna zabít nenarozené dítě v lůně matky. Vědecky se tomu říká interrupce. Dítě se roztrhá na kusy a vyhodí do plastikového pytle. Kamaráde, říkají ti abortus. Kdyby tvoje mamina byla lidštější, mohl by ses jmenovat třeba Martin. Nebo Adélka.
Raději k pochodu. Je to spíše průvod. Tichý, důstojný, ve vzduchu je cítit vážnost úmyslu. Přicházíme na Václavské náměstí. Svatováclavský chorál. Naproti nám vystupuje skupinka asi třiceti levicových "aktivistů". Volají cosi o právu ženy "svobodně" si zvolit. Na úkor svého dítěte? Takovou matku bych nechtěl. Aby si svobodně zvolila. To bych tady nebyl. Kdo se nenarodí, aspoň nemarodí? Logika, která je poněkud blízká nihilismu.
Národ dnes už nebije, coby lev, o mříže. Máme snad nejnižší porodnost v Evropě. Z kostry lva odpadávají zbytky masa do igelitových pytlů s nadpisem: Abortus.
Viděl jsem lidi proti zkáze. Ten průvod mi vrátil naději. Už nebude hůř. Dá-li Bůh.
Honza P., AD 26. 3. 2001