rozešla (se)
v očích mlado, ale
ústa do důchodu
dvě mezírky (jako po průchodu dvojím)
pár vláken vlasů
pod obojím tvář jako smrt
jako zapomenout se nerozplakat
v její vesnici asi vyšly brzy ráno
pro samý sníh už nebyl starý svět
umrzly ranou pod umrlčí branou
jak mráz jim klínky
vrazil pod nehet
jak se tu jen berou lidé s tímhle ve tváři?
kost srazila se s kostí
ty změnily se v líto
svaly smrštily své slasti
své lásky pod ulitou -
ó, miřte výš,
Sněhová královno!!!
Váš osten míří příliš do mých cest -
jsme ráno svést a večer krákat blízkým vlasy
a posun jest nám
zabít staré časy
|