Jméno se vzpírá
opuštěnému svátku
zraněné návraty
ustupují mlčení dechu.
Ukrýváš sebe
jak podzimní host
co zapečetil verše
do pohlednic s růží.
V kůži otisky střepů
stuha zařezává sny
unikajícím jménům
sypaných na plakáty střech.
A ráno přeje nedospělá poezie
pranýřům slepých očí
svou rudou flétnou.
Rozumíš světlu
nepoužito v tobě
rozřezává klín.
Zalhalo kamenům barvu
bosých nohou
štěkajících na listy v trávě.
Podzimní host bije do zvonů
z květin zůstala tečka v zemi.
Srpem měsíce otvíráš zornice
ztichlé vrásky kreslí kruhy
vracejí pouta letním rtěnkám
co zbylo necháváš být
s písmeny ve jméně
kráčíš po mostě
jak stoletá voda chutnající
kameny po kterých jsi prošla.
|