|
|
|
| |
Fotky
Tak dneska jsem zapek školu. Ani nevím kvůli čemu. Třeba jsem měl strach z češtiny, možná jsem se bál účetnictví…
Nevěděl jsem kam půjdu, ale nakonec jsem se rozhodl zajít k babičce. Dlouho jsem ji, ani dědečka neviděl a tak jsem se na ně docela těšil. Návštěva probíhala jako vždycky. Nejdřív spousta jídla, potom výslech a nakonec jsem se zmožen natáhl na starý gauč. Jenže potom se stalo něco zvláštního. Něco, co mě donutilo zamyslet se. Děda si ke mně přisednul a začal mi ukazovat staré fotografie. Nejdřív mě vůbec nezajímali a jenom ze slušnosti jsem přikyvoval tomu, co říkal. Po chvíli jsem si ale všimnul, že děda tyhle fotky vlastně neukazuje mě. Na každou z nich se zadíval a pak dlouho svým klidným, tichým hlasem vyprávěl o tom kdy a kde se fotila. Postupně jsem začínal poslouchat co vlastně říká a on zatím vyprávěl pořád dál a dál. Možná ani nevnímal, že jsem vedle něj a určitě mu bylo jedno, jestli ho někdo poslouchá. Za tu krátkou chvíli mi před očima proběhl celý jeho život. Viděl jsem jeho babičku, maminku, tátu, sestru… fotografii jejich třídy, jeho svatbu s babičkou, fotky z práce, ze srazů školy… narození mojí tety, maminky a nakonec i moje.
Znovu jsem se na něj podíval. Jeho velké modré oči se tak nějak divně lesky, bylo v nich vidět štěstí a radost. On vlastně od života už vůbec nic nečeká. Všechno už prožil a jediné z čeho má radost jsou naše krátké návštěvy a tyhle staré zažloutlé fotky. Není to ale jen tak nějaký kus papíru. Na těch fotkách je zachycen celý jeho život. Je velká škoda, že jednou tyhle fotografie odejdou sním. Pro nikoho z nás nebudou nic znamenat a ti, kteří přijdou po nás už ani nebudou vědět kdo na nich je. Skončí ve staré krabici někde na půdě a upadnou v zapomnění.
|
|
|