Jak jsme se za těch ne úplně jednoduchých patnáct změnili?

Zestárli jsme, ale nezmoudřeli. Nabyli jsme zkušenosti, ale neponaučili se. Vychovali jsme novou generaci, ale nepoučili jsme ji.

Zrcadlem těchto skutečností je sama vitrína všech demokracií – volby. Těch českých se většinou účastní jen skupina nadšenců a uvědomělých, dohromady ani ne polovina. Každý pátý z této skupiny navíc dá ochotně hlas KSČM, přímé pokračovatelce zločinné KSČ.

Druhá, nezúčastněná polovina, je politickým prostředím zhnusena a znuděna.

Co je příčinou dnešní masové podpory komunistům, existence samotné strany, výskytu komunistických pohlavárů v nejvyšších státních funkcích, nebo nízkého čísla odsouzených za zločiny komunismu? Proč lidé nedoceňují po padesáti letech totality demokratický systém a jeho hodnoty?

Začněme od začátku. Po nadšení ze změny režimu na počátku devadesátých let přišlo pro některé tvrdé vystřízlivění. Poměrně rychlé znovuzavedení kapitalismu a zahájení ekonomických i sociálních transformací se z objektivních důvodů neobešlo bez zádrhelů. Obyčejní lidé ztratili své „jistoty“ a potýkali se s novými jevy: nezaměstnaností a vysokými cenami. Z pochopitelných důvodů se tak nyní vyskytuje určitá nostalgie po starých časech.

Klíčovou úlohu v této otázce hraje problém vyrovnaní se s komunismem a jeho režimem. My jsme si vybrali humánní cestu a revoluce dostala přívlastek sametová. Zda to bylo správné či ne, nechme v tomto textu stranou.

Problém však je, že starému režimu jsme sice odzvonili, ale myšlení lidí zůstalo stejné. Narozdíl od některých historiků se totiž nedomnívám, že transformující se česká společnost měla na co navazovat. Padesát let totality na našem území udělalo své. Německý sociolog a politolog Dahrendorf to vyjádřil známým výrokem:

„Podstatné politické změny nepotřebují více než 6 měsíců, ekonomické změny se dají zvládnout za 6 let a východiskové změny, které jsou nevyhnutelné pro vytvoření občanské společnosti, potřebují tak 60 let.“

Česká společnost se komunistickou minulostí zatím nevyrovnala a hodnoty demokracie v pravém slova smyslu za své nepřijala. Můžeme to svádět na čas s odkazem na Dahrendorfa, avšak když vzpomeneme na první novoroční projev Václava Havla a jeho moudrou větu, že všichni jsme byli – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědni a byli jsme i jejími spolutvůrci, zjistíme, že důvod je možná jinde. Pobídka k  celospolečenské i individuální diskusi o minulosti totiž zůstala  pouhým návrhem. Tzv. morální soud, jak o něm nyní mluví třeba politolog Jiří Pehe, se také nekonal.

Výsledkem je tvořící se tlustá čára za naší minulostí bez toho, abychom sami sobě řekli o sobě pravdu a zkusili vyřešit mj. otázku viny a neviny, pravdy a nepravdy, přestože jsou tyto diskuse vždy relativní.

Varovná je také všeobecná shoda v tom, že se tato část dějin na našich školách neprobírá příliš důkladně. Události v letech 1948, 1968 jsou tak marginalizovány a listopad 1989 vypadá v očích mladších jako zábavná párty jejich matek a otců.

Jsem však přesvědčen, že nám tyto bariéry brání a nadále budou bránit v hladké a rychlejší transformaci. Demokracie totiž není jen o státním zřízení, je to i způsob života a způsob myšlení, zahrnuje víru v ní i víru v její hodnoty jako jsou svoboda, spravedlnost, rovnost, lidská práva a požaduje respekt a úctu před zákony. O něčem podobném hovořil Tomáš Garrigue Masaryk, když řekl, že není důležitá psaná či nepsaná ústava, ale to, zda ji máme v srdci.

Jistou naději vkládám do nepoznamenané mladé generace. Když se podíváme do vedlejšího Německa, zjistíme, že podobné otázky zde po válce otevírali právě mladí lidé, a to až s dvacetiletým zpožděním.

Důležitým aspektem je pokračující integrace Evropy, která by nám měla zkrátit onu těžkou dobu transformace a posunout nás k západním státům s demokracií trvale zakořeněnou.

České země si to přes všechny nedostatky zaslouží. Vždyť dětské i předpubertální nemoci mají za sebou a k patnáctinám dostaly pomyslný občanský průkaz u příležitosti vstupu do Evropské Unie. Začínáme tak novou etapu, a to v naprosto výjimečné historické chvíli, kdy český stát není přímo ohrožován jinými zeměmi a  nehrozí mu zmizení z mapy světa.

Jan Ambrož

http://jan.ambrozonline.net