Pozor všichni,

jen dál ode mně,

v puse mám žábu a z cesty na cestu jen tak nemluvím.

Jen pozor všichni,

ta žába je živá a kváká na pozdrav.

V ruce držím kopí

a z plechu mám boty,

i čapku a paraple

strčím za kalhoty

a odlesk slunce na mé zbroji pálí do očí,

když prorážím davy jsem soudce rozhodčí.

Kliďte se z cesty

když procházím vámi,

když procházím městy,

od dětství k dospívání.

Mám nohy z větví a ruce z vody,

a v očích hoří mi plamen,

a v kaluži, zrcadlu od podoby,

odrážím tváří v tvář hlínu a kámen.

Jsem zeleň

a jíl

a komáří larva,

jsem jelen

a byl

už jsem v kůži leoparda.

Jsem tam a jinde taky,

jsem vítr, bič na mraky,

jsem bouře, pole, výheň,

jsem roztoužená trýzeň.

Mám vás a vy mně ne,

jsem v zárodku semene.

Jsem na půl cesty k vám,

tou cestou kterou pronikám

jsem na půl cesty tam,

od subjektu do nikam.