|
| |
 |
11 - "Jedenácka"
Autor: Maxik (Občasný) - publikováno 0.0.0000 (00:00:00), v časopise 30.3.2001
|
|  |
Tak jsem si jednou pořádně přivstal a jel do práce. Ten den se sešlo opravdu nějak hodně práce, protože bylo před Vánoci a to bývá v tiskárně nejvíc kšeftů.Tisknou se novoročenky, blízcí chtějí ještě bližší překvapit pod vánočním stromkem zbrusu novými vizitkami a obchodníci zavaluji naší tiskárnu požadavky o tisk nejrůznějších reklam, aby vnutili svým ovečkám co nejvíce zboží.
Vstal jsem tedy pořádně brzy, to jsem zjistil podle nedovřených popelnic, ze kterých vypadávalo smetí jako potrava z nenasyty a šel si stoupnout na nástupní ostrůvek, který je nedaleko domu, kde bydlím. Čekal jsem na jedenáctku, tramvaj, která mě každý den unášela z rána potemnělých Vinohrad vstříc pracovnímu vypětí a stresu. Teď to vypadá, že bud psát o tom, co dělám v práci. Ne, to opravdu nechci, toho vás ušetřím. Dnešní řádky patří především tomu, co jsem viděl a slyšel cestou, tedy co jsem zažil.
Od Muzea přijíždí tuše a pomalu, líně dvouvagónová souprava jedenáctky a pomalu vjíždí do stanice. Lidé stojící za mnou na refýži mlčí, jejich pohyby jsou mechanické. Tramvaják má dlouhé vlasy. Z lahvičky od přesnídávky upíjí ranní kávu. Kolikátou? Nevím, to se nás nijak nedotýká, starosti bolí, stejně jako myšlenka na anonymního tramvajáka, který nás dennodenně unáší vstříc pracovním povinnostem. Zvonění šéfa tramvaje připomíná budíček. Tím všechny probouzí z letargie a nutí do spěchu. Mačkanice u předních dveří patří ke každodennímu rituálu. Každý chce ukázat své prvenství, jen ti slušnější nechávají vystoupit a nastupují poslední.
Pokouším se nastoupit do posledních dveří, mých oblíbených. Poslední sedačka vlevo, těsně před plošinou - malý trůn. Když ji ukořistím, cítím vítězství. Přede mnou cestující a za mnou plošina. Ale co to? Dneska „mé" dveře stávkují, dneska to nejde. Dveře se neotvírají, jsou paralyzované. Volím proto cestu nejmenšího odporu a nastupuji prostředním „vlezem". Poloprázdná souprava a strohé zářivky dávají tramvajovému ránu atmosféru všední reality. Poslední šedivka vlevo je volná, tak se posadím a nedutám. Brzy pochopím příčinu, kvůli které se nemohou zadní dveře otvírat. Na schodech spí člověk poznamenaný bujarou nocí. Mladík má na bradě chmýří a všechno, co se kolem něho se děje ztrácí v jeho budoucím okně. Pro mě je však cenný novým poznáním. Uvědomuji si, že moje prožitky, pocity a nálady bez papíru, jsou jakousi vesmírnou černou dírou, záležitostí bez začátku a konce, velmi těžko podchytitelné, všem však známé. I opilci nám prokazují služby. Podivný a převrácený svět, který mě obklopuje!
Míjíme chátrající hotel Flora, místy, kde Žižkov začíná být Žižkovem a lidí ve voze přibývá. Přistupuje stařenka s kočárkem, který má až po okraj zarovnaný kelímky od jogurtů, starými novinami, igelitovými taškami a kdoví čím ještě. Vykřikuje na celou tramvaj takové vulgarismy, že i pára, která ji vychází od pusy, je zřetelnější. Úsměvy a zamračení, montérky i kostýmy, noviny i knihy; to všechno vnímám, hodně je cítit. Lidé jsou jako počasí, škoda že se nedá nálada lidí předpovídat. Jak by bylo všechno jednodušší a schůdnější ... U vinohradských hřbitovů přistupuje spolužák. „Nazdáár Martine!", hned se k němu hlásím. Přes den vyrábí vitráže pro starodávné kostely a pop večerech pracuje v tetovacím studiu, kde lidem „zdobí" těla. Umění a kus primitivismu? Paradox? Nedá se jednoznačně říct, vždyť už několik generací má problém s definovat s absolutní platností, co je kýč a co umělecké dílo. Podstata věci, podstata tetování je v něčem úplně jiném. Svoboda rozhodnutí člověka osvobozuje, stejně jako vůle nechat si vytetovat kotvu na předloktí. Martin vystupuje a já cítím, že jsem opět nechal unést panstvím myšlenek. Projíždím Strašnicemi a přemýšlím, které noze poručím, aby vykročila. Za chvíli budu vystupovat i já. Moje pouť jedenáctkou končí. Není nijak dlouhá, ani objevná. Stojí však za to, vnímat skutečnost více do hloubky, zamýšlet se nad obyčejnými věcmi, dávat věcem nový rozměr. Pak dokážete vnímat i věci, které ostatní nevidí. Pak jste si jistí, že jste králové a že máte i svůj trůn. Tak už běžte, ať vám ta vaše jedenáctka neujede.
|
|
|
