A když mě bolest opustí, vklouznu zas do svojí kůže: pod listy ukrytý hbitý had. Kudy vede má cesta vím jen já, a ta která mě vyslala. Šelestí listí, kapky kapou v mojí hlavě malého hada.
Sametově svítí šero podzemní, tančím neslyšně kolem potoků a jeskyň, pluju travou a je mi tak lehce pod nebem s neznámými planetami. Barvy, stíny, šepoty tiše džunglí našlapují, jak nadějná, jak znamenající jsou všechna setkání:
Horký dech tygrův, rybí oko na hladině, Luna v útrobách, zářný pohled krokodýla, výkřik rajky na liáně, bzukot v tlamě orchideje, výstřely, otrávené pasti, padající zdi opuštěných chrámů, spáleniště přepadené vesnice, tiché kroky neviditelného muže.
Ten muž zahlédl v trávě k nebi čnící Boží muka. Jako zapomenutá lampa zvonila obilím v parném létě na českém venkově,. seděla na bílém v bílých šatech, zelenou stuhu bral ji vítr, nakrátko se mihla před ním, pole sálalo. Objal ji, hleděli si do očí, propadali se jako malé děti. Tančili spolu na křídlech srpnového vánku, já, archanděl Michael a Marie, moje žena, a noční duha se nad krajinou rozprostřela jako důkaz lásky mezi hadem a ženou. Hadi, mí bratři, popadali nám k nohám, nebe se roztočilo a my dva, my dva krásní nazí hadi hřáli jsme se na bílé omítce, my dva krásní hadi nazí v rovníkové Africe.
Je mi radostí do Skoku, ale neudělám to, jedu dál a na nic už nehledím. Jak příjemné plout pod kameny a na nic nemyslet, sledovat znamení, pohroužen pozorovat okolí.
Až někdy půjdete po městě, pohleďte pod své nohy. Skryjte dobře svoje zděšení a propadněte se na chvilku:
Tak tiše a hbitě, Vyrovnána se vším, beze slova tam mezi hvězdami pluje Mamba...Maria
|