…tvým stínem

 

 

…znovu se ztrácím v čase,

kdy cítím se být pouhým stínem

za tvou odcházející postavou,

jež ani neohlédne se

a nebojí se, zdali jsem,

možná jen s obavou,

zda nešlapu jí na paty…

 

...jsem stále s tebou nocí dnem

a ty nečekáš mě tady ani tam,

nevíš, kdo jsem,

po čem toužím, čím umírám…

 

…má duše stínu tvého tichá je,

jen bolí, mlčí a je dychtivá...

 

...když chladná tma tě pevně objímá,

když v nekonečném tichu

ten v muži stařec s dítětem

s úzkostí sám před sebou utíká...

 

…tak tehdy tmou ti světlo navrací,

jak svíčka rozhoří v tvých dlaních,

pak rozjasní se temná noc,

snad takovou má moc…

 

…tvůj stín kráčím s tebou, nevím kam,

opuštěný tebou, nekonečně sám...

 

...už nezbývá moc času,

kdy žena nahá do půl pasu

svou duši stínu tvého zvedne z prachu,

své tělo pohladí a pohlédne ti do očí...

…pak obrátíš se k stínu svému v strachu,

ten není už a ona se jen otočí,

tvář vzhůru k nebesům svou zvrátí...

...ty jejím stínem stáváš se dřív, než se ti ztratí...